Jižní Čechy TEĎ - nejrychlejší zprávy z regionů
 

Téměř třicet let písecké házené pohledem bafuňáře Michala Horáka

Ženská házená je v současnosti nejúspěšnějším sportem Písecka. Družstvo Sokola Písek jako jediné působí v nejvyšší soutěži, kterou je česko-slovenská interliga. V srpnu loňského roku zemřel dlouholetý předseda oddílu házené Sokola Písek Rudolf Žaba. Na jeho místo nastoupil dlouholetý funkcionář Michal Horák, který novou funkci zastává sedm měsíců. Kromě toho se nadále věnuje výchově písecké mládeže, kde hrají házenou výhradně dívky. V době, kdy je i sport v celé republice ochromen koronavirem se Michal Horák ohlédl do téměř třicetileté historie písecké ženské házené. Celá písecká házená v letošním roce oslaví sto let.

Kdy a proč jste se začal věnovat písecké házené?
V roce 1991 jsem do písecké házené vstoupil jako nadšený rodič. V té době jsem měl dceru, která byla ve věku, kdy už bylo na čase jí nějaký sport vybrat. Jako kluk jsem se věnoval hokeji, ale pro holky se mi strašně líbila házená. Takže pro dceru to byla jasná volba. V té situaci, v které se v té době písecká házená nacházela, kdy obnovený Sokol ještě nebyl úplně obnovený a ČSTV nebylo úplně zrušené a probíhaly dost tvrdé restituční boje o sportovní areál, jsem do této házenkářské organizace vstoupil a zapojil se jako začínající funkcionář. Tehdy jsem tam potkal paní Králíkovou, která jako pracovnice domu dětí se házené trochu věnovala. Od ní jsem dostal jednoduchou radu. Sežeňte si trenéry, udělejte si nábor, objednejte si halu a vaše dcera bude hrát házenou.

Nebyly to trochu krkolomné začátky vaší bafuňářské práce?
Já jsem taková povaha, že jsem to vzal jako výzvu a přesně to, co paní Králíková řekla, jsem udělal. Sehnal jsem trenéry, což byli tehdy vojáci, kteří tady hráli za B tým prvoligové Dukly Praha. S Vlastou Kottem jsme udělali nábor a tím jsme vlastně založili mančaft. Nejdříve jsme fungovali jako vedoucí družstva, ale pak, když Duklu zrušili a vojáci odešli, museli jsme sami začít trénovat. Takhle jsem se vlastně z tatínka z tribuny dostal nejdříve k vedoucímu družstva, potom k trenérovi, následně jsem se stal organizačním pracovníkem, pak sekretářem klubu až k současnému předsedovi.

Ale na všechno jste sám v začátcích určitě nebyl. Kdo byl s vámi u zrodu, dá se říci, novodobé historie písecké házené?
V devadesátých letech se tam sešla úžasná parta asi osmi nadšenců. Pro dnešní generaci je asi nepředstavitelné, co tehdy dobrovolníci zadarmo byli ochotni házené obětovat. Nadšení a obrovské nasazení se muselo postupem času nějak projevit. Z té doby vzešly hráčky jako Kateřina Keclíková, Barbora Raníková, Iveta Luzumová, Alena Stellnerová, Michaela Borovská. Ty všechny byly koncem devadesátých let a na začátku milénia v žákovském věku. Později se ukázalo, že výchova těchto budoucích reprezentantek byl jakýsi výsledek urputnosti party, která chtěla dokázat, že i v menším městě se dá dělat velká házená. Je fakt, že tak nadšení dobrovolníci jako byli v té době, se už dnes nenajdou. Mezi ně patřili Míra Baumruk, Pepa Keclík, Luděk Wágner, Horák senior, paní Slavíková, Honza Slavík, Venca Zoubek, Zdeněk Kalenda, Pepík Růžička, Vašek Lid. Byla to parta, která držela při sobě a od půlky devadesátých let tlačila píseckou házenou za svým snem, který se splnil v roce 2005, kdy písecká házená slavně postoupila do interligy - nejvyšší česko-slovenské soutěže, kde se bez přestávky drží dodnes. Postup byl takovým završením jedné, téměř desetileté etapy písecké házené, za kterým parta nadšenců cílevědomě šla.

S postupem souvisí i starosti s ekonomickým zajištěním nové soutěže, kdy přibyly daleké cesty na Slovensko. Jak se s tímto klub vyrovnal?
Přestože funkcionáři, trenéři i hráčky dospělé kategorie byli zvyklí dělat házenou zadarmo, postupem do nejvyšší soutěže nám bylo jasné, že se s tím bude muset něco udělat. Z dnešního pohledu došlo v roce 2005 k naprostému sci-fi, kdy zastupitelstvo města Písek z rozpočtu mimořádně vyčlenilo bokem milion korun a věnovalo ho družstvu žen házené na to, aby mohlo začít hrát nejvyšší soutěž - interligu. Také tomu pomohla i přízeň některých píseckých firem, která ale časem bohužel vymizela. Takže v roce 2005 nazrály podmínky, že jsme do této soutěže mohli vstoupit, a tím začala éra vrcholové písecké ženské házené.

Doznaly tímto přelomem v klubu nějaké změny?
Takovou první změnou bylo to, že můj otec, který stál v čele klubu od roku 1997 jako předseda, se kvůli věku a rodinným problémům této funkce vzdal. Měl pocit, že když se spolupodílel na postupu Písku do interligy, svůj úkol splnil, tak skončil. Řekl bych, že tím byla nastartována další éra písecké ženské házené, která trvala od roku 2005 do 2008. Byli jsme nováčkem soutěže a jak hráčky, tak realizační tým, který tehdy vedl Pepa Keclík, se nějakým způsobem učil a snažil se s novou soutěží herně i organizačně seznámit a pokud možno co nejlépe vyrovnat. Nebylo to lehké období, mělo svá úskalí a po třech letech vyvrcholilo určitými neshodami, kdy jsme se v oddíle rozešli v pohledu na další koncepci, jak se v pro nás novém poloprofesionálním až profesionálním prostředí pohybovat. Vzhledem k tomu, že jsme byli ve vedení oddílu spolu dlouho, byli jsme schopni si věci vyříkat. Výsledkem bylo, že Pepa Keclíků v roce 2008 odstoupil z vedení klubu i družstva žen a v klubu zůstal jako trenér mládežnických kategorií. Předsedou oddílu byl zvolen doktor Rudolf Žaba a trenéra jsme přivedli z Prahy, tehdy velmi mladého a nadějného Jana Salače.

Čeho klub dosáhl těmito, dá se říci, revolučními změnami?
Myslím, že tím se nastartovaly bezkonkurenčně nejlepší čtyři roky ženské písecké házené. Od roku 2008 až do roku 2012 šla písecká házená neskutečným způsobem nahoru. Byli jsme v té době i českými průkopníky v hraní Evropských pohárů. Do našeho působení v české špičce panovala nejen mezi ženskými, ale i mužskými týmy představa, že hrát Evropské poháry je něco strašně drahého a něco, co každý oddíl zruinuje. Evropské poháry prostě české týmy nehrály i přesto, že podle žebříčku EHF na to měly nárok. My jsme byli první, když jsme třikrát po sobě postoupili v interlize do českého play off, zajistili si tak minimálně čtvrté místo a tudíž právo na start v Challenge Cupu, přišli a k úžasu celého českého házenkářského hnutí natvrdo řekli, že Challenge hrát budeme.

Připomenete tyto slavné pohárové doby?
Na to se nedá zapomenout. Určitě mají krásné vzpomínky i naši příznivci, kteří se tehdy tísnili v přeplněné obloukové hale. Jako nováček jsme okamžitě dostali pořadatelství úvodního turnajového kola v zimě roku 2009 a bylo to něco nezapomenutelného. Skalní fanoušci písecké házené dodnes vzpomínají například na duel s černohorským družstvem Biseri. V té době jsme ještě netušili, kolik krásných zážitků nás v pohárové Evropě ještě čeká. Další sezóny jsme poznali destinace jako Rotterdam, rakouský Dorbin, Skopje v Makedonii a v písecké Obloukovce přivítali takové pro nás exotické týmy jako ABU Baku z Azerbajdžánu, v sezóně 11/12 jsme jeli na úvodní turnaj do Bosny a Hercegoviny do Mostaru. Turnaj jsme vyhráli, postoupili do dalšího kola a letěli jsme až do turecké Antálie. To jsou zážitky, které už se tady od té doby neopakovaly. Období mezi roky 2008 až 2012 bych řadil mezi zlaté časy písecké házené.

Zúročily mezinárodní zkušenosti hráčky i v domácí interlize?
Byly to úžasné čtyři evropské sezony, díky kterým naše družstvo samozřejmě rostlo i v domácí soutěži. Vyvrcholením celého našeho snažení byl bronzový stupínek mezi českými týmy v sezoně 2011 až 2012. To už tým nevedl trenér Salač, protože měl po třech sezonách u nás pocit, že už nemá týmu co dát, a měl by ho vést někdo jiný. Takže v bronzové sezoně vedl tým už Honza Slavík. Ale vždycky jsme objektivně říkali, že tři roky, které Salač tým vedl, byl tak dobře připravený a sehraný, že my se Slavíkem, kterému jsem dělal tehdy asistenta, už jsme jenom těžili z toho, na co bývalý trenér tým připravil.

Svého času byl Písek uznávanou reprezentační líhní. Můžete jmenovat vaše odchovankyně, které si kdy zahrály za národní tým?
Úplně první, kdo z Písku nakoukl do seniorské reprezentace byla někdy na konci devadesátých let Hanka Králíků. Dále to byla gólmanka Eva Průšová, po ní se prosadily Kačka Keclíková, Bára Raníková. Po nich už to byly Iveta Luzumová, Alena Stellnerová, Míša Borovská, Verča Malá a zatím jako poslední Sára Kovářová.

Jak pokračovala písecká ženská házená po zlatých časech?
Po zisku bronzových medailí celý základ tohoto úspěšného týmu odešel. A my jsem de facto v sezoně 2013 začínali zase od nuly. Vzhledem k tomu, že některé zkušené hráčky jako Borovská, Vyhnalová, Keslerová u nás zůstaly, tak jsme se sice v následující sezoně nedostali do play off, ale v pohodě jsme uhráli páté místo. Když další sezonu odešly i tyhle tři zkušené hráčky, od té doby se datuje období našeho věčného boje o záchranu nejvyšší soutěže. Nepříjemný propad byl i v naší mládežnické líhni, takže doplňování družstva žen dorostenkami bylo docela problematické. Teprve v sezoně 2015 až 2016, kdy u nás trénoval Ondra Václavek, což byl další mladý ambiciózní trenér z Prahy, kterému jsme chtěli dát příležitost. Do prvního družstva dorostly hráčky jako Kovářová a Svobodová, což zase byla pro píseckou házenou určitá naděje. Bohužel v podmínkách, které jsme dokázali hráčkám vytvořit, nám brzy odešly za lepším také. Takže z tohoto povedeného ročníku nám zůstala akorát Lucka Preslů v bráně a na křídle Saša Merglů. Takže, aby byl tým konkurence schopný, museli jsme angažovat hráčky převážně z Prahy. Většina z nich měla náš tým jako přestupní stanici, takže když skončila sezona, spousta jich odešla a my museli shánět jiné. Kádr se na každou sezonu prakticky budoval znova. Takováto bezkoncepční práce trenéru Václavkovi nevyhovovala, takže od nás odešel a přišel trenér Jordák.

S trenérem Vladimírem Jordákem, který sám hrál nejvyšší soutěž za Třeboň, se do Písku vrátila ryze jihočeská spolupráce. Nepřinesla však své ovoce, proč?
Trenér Jordák odvedl v Písku veliký kus práce. Právě jemu se podařilo kádr po letech stabilizovat, fluktuace hráček už nebyla tak velká a družstvo se mohlo připravovat s dlouhodobější perspektivou. Na palubovce to nebylo hned vidět, protože hned dvě sezony se bojovalo o záchranu, ale v sezoně 2018 až 2019 bylo vidět, že tým je konsolidovaný a nemusel by hrát jenom o záchranu. Paradoxně bohužel mezi trenérem a hráčkami, jak se teď moderně říká, nějak přestala fungovat chemie. Časem se to začalo projevovat i ve výsledcích, a proto jsme museli sáhnout k drastickému opatření, kdy i přesto, že jsme si ve vedení klubu trenéra Jordáka vážili a vždycky jsme práci, kterou tady odvedl, uznávali, byli nuceni sáhnou ke změně.

Měli jste tedy při změně na trenérském postu šťastnou ruku?
Jak se brzy ukázalo, řešení to bylo dobré. Trenérka Kateřina Keclíková, která ještě jako hráčka tady tu interligu v roce 2005 vybojovala, tým neskutečným způsobem nakopla a jako trenérka ji v loňské sezoně zachránila, i když se to před jejím příchodem zdálo už nereálné.

Jak se teď, kdy jsou všechny házenkářské soutěže kvůli koronaviru přerušené, díváte na jejich dokončení? V soutěži žen jste se sice nedostali do play off, ale jste prakticky zachráněni. Co se však bude dít s první ligou starších dorostenek, kde jste poslední a potřebujete soutěž udržet pro silný ročník mladších dorostenek, které se v příští sezoně posunou do starších?
Vůbec nevím. Poslední oficiální informaci, kterou jsem z házenkářského svazu dostal je, že soutěže řízené svazem, kam patří i dorostenecké ligy, jsou přerušené do 25. března. Když už by se soutěž nedohrávala a zůstaly momentální výsledky a pořadí, máme sice s HC Plzeň na posledním místě stejně po pěti bodech, ale s tímto soupeřem lepší vzájemný zápas, takže bychom první ligu dorostenek zachránili, což je náš cíl. Pro silný ročník mladších dorostenek by byla velká ztráta, kdyby si ve druhé lize musely znovu vybojovávat postup do první.

Do právě probíhající a zatím nedokončené sezony jste po loňské slavné záchraně vstupovali s vysokými ambicemi. Trenérka Keclíková se netajila s postupem do play off, proč to podle vás nevyšlo?
V první chvíli jsem prohlášení trenérky Keclíkové považoval za poněkud troufalá. Faktem je, že když jsem pak družstvo viděl v letní přípravě a v přípravných zápasech před sezonou, říkal jsem si, že postup do play off úplně bez šance není a poslední čtvrté postupové místo není nereálné. Když se podíváme zpátky celou sezonou, kdy do jejího konce chybí dvě kola, tak už rekapitulovat můžeme. Družstvo se skutečně celou sezonu pohybovalo na hraně postupu mezi čtvrtým a pátým místem. Naděje podle mého žila až do domácího zápasu se Zlínem. Myslím, že jednogólová prohra byl okamžik, kdy tým z té pomyslné hrany spadl. Ještě žila naděje v případě výhry v Prešově, ale spíše už jenom papírová, která tam padla více méně definitivně, což se později prokázalo. To, že po nakládačce o deset gólů v Prešově odvedly hráčky výborný výkon v Michalovcích nic nemění na tom, že stejně body nepřivezly.

Ale i tak, po hubených létech podával v této sezoně tým mnohem lepší výkony. Jste tedy s letošním výsledkem spokojený?
Rozhodně. Pohybovat se na hraně postupu do play off, to už jsme tady nezaznamenali čtyři sezony. Z tohoto pohledu je to výborné. Dobré výkony družstva se zúročily i v jiné soutěži. Postoupilo mezi čtyři nejlepší týmy v Českém poháru. Tento turnaj čtyř se měl hrát o minulém víkendu, ale byl také zrušen. Je to sice soutěž trochu doplňková, ale hrají to všechny interligové kluby a postup mezi nejlepší čtyři je určitě úspěch, který se nám povedl poprvé v historii této soutěže. Když se ohlédnu za celou sezonou, ta současná byla po dlouhé době tak úspěšná, kdy písecké družstvo poráželo i soupeře, kteří byli v tabulce nad ním. Herně i výsledkově byla tato sezona oproti minulým určitě kvalitnější. Ať už se sezona bude dohrávat nebo ne, my už jsme díky dalšímu hracímu systému, kdy se body do play out převádějí ze základní části, prakticky zachráněni. V momentální situaci se snad ani nemusí řešit to, kdo je zachráněný, spíš je jasné, že dolů jde Hodonín. Tato soutěž už by nám toho moc nepřinesla, naopak. Například ušetříme cestovní náklady, kdybychom cestovali ke třem zápasům na Moravu.

I když současná sezona ještě definitivně neskončila, už uvažujete trochu o té příští?
Po této sezoně je naprosto logické, že trenérce Keclíkové bude nabídnuto pokračování spolupráce. Protože písecká házená, co se finančního zabezpečení týče, je na tom hůře než jiné interligové kluby, nemáme velký manévrovací prostor na zlepšení podmínek. Jsme tedy trenérce schopni nabídnout angažmá za stávajících podmínek. Pokud s nimi byla spokojená a bude ochotná dál pokračovat, nevidím v další spolupráci problém. Rozhodně jí to nabídnuto bude. Samozřejmě bychom jí rádi nabídli podmínky lepší, ale já na strýčky z Ameriky, kteří by nám finančně pomohli, moc nevěřím. Co se hráček týče, vždy na konci sezony dělám se všemi hráčkami pohovor, při kterém se domlouváme i na podmínkách. To však ještě teď zdaleka neproběhlo, takže kdybych mluvil o kádru na příští sezonu, byla by to holá spekulace. Bylo by ideální, kdyby po výkonech, který tým podával v letošní sezoně, zůstal stejný i pro tu příští. Jako předseda bych si přál, aby kádr, který jsme budovali tři sezony, zůstal pohromadě a v příští sezoně konečně vybojoval to vytoužené play off.

Chcete příznivcům písecké házené ještě něco vzkázat?
V neposlední řadě bych chtěl připomenout, že v letošním roce slaví písecká házená významné jubileum - 100 let trvání házené v Písku. Začátky se datují od první zmínky v píseckém regionálním tisku, kdy v roce 1920 vyšla reportáž z utkání mezi vojáky spojovacího pluku a už nevím proti komu. Hvězdou utkání byl jakýsi četař Hastík, který dal z postu spojky nejvíc gólů. V návaznosti na toto utkání vznikl u místního Sokola první písecký oddíl házené. V našem výboru jsme probírali různé možnosti, jak toto jubileum písecké sportovní veřejnosti připomenout a prezentovat. Vše je zatím ve stádiu zrodu a zatím jsme se na žádné konkrétní podobě nedohodli.

Diskuse k článku - napište váš názor
 

Další zprávy z regionu

 
 

Diskuse ke článku

Zbývá znaků: 1200
 
 
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace