Při výletu do okolí Nových Hradů mám v podvědomí vyprávění svého otce, který zavítal do této lokality začátkem 70. let minulého století.  První kontrolou prošel do čtyř minut po vystoupení z autobusu. Každý, kdo nebyl místní, byl podezřelý.

Procházím středem městečka, zastavuji se v hospodě na guláš a ptám se na cestu k hranicím. Neoholený a s ruksakem na ramenou se pak vydávám oním směrem. Za celou dobu nejsem nikomu podezřelý a nikdo se mě neptá, co tady dělám a proč mířím k sousednímu Rakousku. A na „čáře“ můžu volně přecházet sem a tam a pořizovat desítky fotografií.

Naopak můj otec musel dlouhé minuty na policejní služebně vysvětlovat, proč se člověk pocházející z Olomouce pohybuje v těchto končinách a co má v batohu. Časy se ale naštěstí už dávno změnily. V současnosti je pro místní obyvatele turistika nejvýznamnějším druhem příjmů.

Svoji procházku začínám na náměstí, kde je v horní části zachovalá kašna z roku 1744. Hned nad ní je krásně opravená rezidence ze 17. století, dřívější sídlo rodu Buquoyů, kteří vlastnili a ovládali zdejší panství. Dnes je z jejich bývalého sídla wellness hotel.

Krátkou ulicí mířím ke kostelu svatého Petra a Pavla, který zde stál již v roce 1284. „Současná podoba kostela pochází z roku 1590, kdy byl znovu obnoven po devastaci během husitských válek. V roce 1620 věž zasáhl blesk a při opravách byla navýšena o jedno patro,“ dozvídám se z průvodce.

V roce 1677 vyrostl vedle kostela klášter řádu Servitů. Od 50. let minulého století sloužil právě již zmiňované pohraniční stráži, nyní je opět ve vlastnictví řádu. Za pár minut chůze stojím před zámkem z roku 1806.„Jde o empírovou trojkřídlou stavbu, která sloužila Buquoyům k rezidenčním účelům až do roku 1945,“ dozvídám se z průvodce. Po válce byl šlechtické rodině veškerý majetek zkonfiskován a zámek se stal v době občanské války v Řecku (1948-1955) domovem pro řecké děti. Později v něm sídlila střední zemědělská škola, v současnosti jej využívá akademie věd.

Kousek dobrot

Vracím se na náměstí, v dolní části míjím renesanční radnici ze 16. století a kolem historické kovárny, o které se prameny zmiňují již v roce 1719, mířím k nejnavštěvovanější památce Nových Hradů. Tou je bezesporu hrad, který byl postaven zřejmě v první polovině 13. století na ostrohu obtékaném říčkou Stropnicí a Novohradským potokem. Do současné podoby byl přestavěn koncem 18. století.

V zimní sezóně je otevřen pouze ve vybraných dnech, do kterých se má návštěva bohužel nevešla. Prohlídku tak musím nechat na jindy, ale co můžu udělat hned, je zastaveníčko v rodinné kavárně Kousek v sousedství hradu. Pozemek koupila v roce 2005 zdejší rodačka Jana Macháčková a nechala postavit objekt podobný tomu, který zde stával v minulých stoletích. Třicet let žila a pracovala v Rakousku. Když už se nechtěla dál podílet na globalizované ekonomice, rozhodla se vrátit domů a věnovat se něčemu místnímu a domácímu. Pokud se zde zastavíte, určitě byste měli ochutnat novohradský dortík, který je tvořen bílým piškotem, rumovými povidly a vanilkovým krémem.

Strom svatebčanů

Posilněn lahodným zákuskem se vydávám k hrobce rodiny Buquoyů, u které nacházím i malý pomníček osvoboditelům města od nacistů. Dějiny zdejšího kraje jsou spletité a nepříliš veselé. Zvláště ty z 20. století.  Přečíst si o nich můžete například právě v kavárně Kousek, kde vám rádi zapůjčí několik knih pojednávajících o zdejším kraji.

Opouštím malebné, ale v zimě poněkud opuštěné Nové Hrady a mířím k možná zdejšímu největšímu turistickému lákadlu, Terčinu údolí, kterým vede pětikilometrová naučná stezka. Přírodně krajinářský park založil zřejmě roku 1756 J. N. Buquoy na podnět hraběnky Terezie. V parku rostlo mnoho cizokrajných dřevin, z nichž ale mnohé už zmizely. Nejstarším stromem je takzvaný strom svatebčanů, 500 let starý dub letní.

Zachována zůstala i vstupní brána z roku 1797, empírový lázeňský dům Václavovy lázně (Lázničky) z let 1788-1797, Švýcarský dům, který dnes patří skautům, či hamerský mlýn, z něhož je penzion. K vidění jsou také trosky takzvaného Modrého domu z roku 1803. Kdysi honosné sídlo v roce 1936 nenávratně poškodila povodeň.

Nejvyhledávanějším cílem Terčina údolí je bezesporu umělý vodopád z roku 1817 napájený náhonem z říčky Stropnice, který vytváří na okolních kamenech úchvatnou podívanou, zejména v zimním období. Místo, kam se dřív noha člověka podívala jen málokdy, je dnes malým rájem na Zemi. Tak batoh na záda a hurá na výlet!