Jste táborský rodák?

Ano, první z naší rodiny, jejíž jedna větev přišla do Tábora z Prahy a dědeček z druhé strany přišel z Moravy do Sezimova Ústí v době, kdy tam Baťa otevíral svůj závod. Děda pak zakládal síť Benzin po jižních Čechách. Já už jsem vyrůstal v Táboře na Starém Městě.

Kde profesně působíte?

Jsem už 25 let zaměstnaný jako houslista Symfonického orchestru Českého rozhlasu v Praze. Bohužel se touto prací nedá prakticky uživit, takže muzikanti hrají i jinde. I já jsem zván také do dalších projektů a orchestrů.

Takže jste asi projel kus světa?

To ano. S různými orchestry jsem navštívil všechny kontinenty kromě Austrálie. Hlavně Asie byla pro turné našich orchestrů země zaslíbená, tam lidé hudbu milují.

Mluvíte v minulém čase, už to tak není?

Skutečně zahraničních turné a koncertů ubývá. Pro mě byly nejoblíbenějšími zeměmi Japonsko a Španělsko. Problémem v Japonsku je ale kurz koruny k japonskému yenu. Býval ke 40 korunám za yen, dneska je 13 korun. Je tam pro nás neuvěřitelně levně. Japoncům dlouhodobě nerostou ceny, ale ani platy, takže když tam jezdíte pracovat, honoráře se nezvedají, zatímco u nás je všechno třikrát dražší než před dvaceti lety. Tím se tyto zájezdy staly ekonomicky skoro neudržitelné. Španělsko mám rád asi nejvíc, fascinuje mě touha Španělů po kvalitě života. Klasická hudba tam nemá historické kořeny, všude nás vítali s nadšením. Dnes už tam ale vyrostla i jejich vlastní kvalitní tělesa a po hospodářské krizi v roce 2008 začali šetřit na zvaní zahraničních orchestrů. Po covidu se to ještě prohloubilo, všechny země se snaží zabezpečit hlavně svou vlastní kulturu.

Vyrůstal jste jako mimořádné dítě s hudebním talentem?

Já jsem byl problémové dítě, zlobivé, hyperaktivní, vyhodili mě už ze školky, pak i ze školy na Parkánech. Dochodil jsem základku na náměstí Mikuláše z Husi, kde byla sportovní škola a skvělý pan ředitel. Ten mi promluvil do duše. To už jsem se připravoval na přijímačky na konzervatoř a dost jsem ve škole chyběl, tak mě dali do céčka, kde byly děti, které se nepřipravovaly na střední školy, ale na učňáky. Dostal jsem se do Prahy na konzervatoř a už od sedmnácti jsem byl v angažmá. Vyhrál jsem konkurs do orchestru a ředitel konzervatoře mi řekl, že nebudu moct vystoupit v Rudolfinu, protože mám nějaké jednotky neomluvených hodin. Já jsem se naštval a odešel jsem z té školy. Když jsem ale pak chtěl na Akademii múzických umění, musel jsem si maturitu dodělat a tu jsem skládal na konzervatoři v Teplicích. Na akademii jsem dokončil bakalářský stupeň a zmizel jsem, protože už jsem hodně hrál v orchestrech. V rozhlasovém orchestru jsem od roku 2000.

Vydají se vaše děti taky na hudební dráhu?

Máme Marjánku, Honzíka a Aničku. Všichni jsou talentovaní na hudbu, ale já mám strašnou radost hlavně z toho, že jsou chytří, to já nebyl. Já nebyl použitelný na nic jiného než na housle. Od mala jsem chtěl být hokejový brankář, protože můj strejda hrál v budějovickém Motoru. Taťka se ale rozhodl pro housle, učitelka Zdeňka Švecová tady v zušce upozornila, že můj talent je výjimečný a tím jsem měl dráhu nastavenou. Samozřejmě, že jsem dětství s houslemi probrečel jako většina muzikantů, pěstovat talent nejde jinak než drilem. U přijímaček na konzervatoř nás bylo 34 a brali šest, na AMU nás brali pět z pětadvaceti. To síto je obrovské a práce nikdy nekončí, vlastně se to s věkem jen zhoršuje. Člověku ubývají síly a my nejsme ve světě, kde by člověk měl být v padesáti zajištěný. Je to celoživotní boj o přežití. Pokud bych tedy viděl, že to děti milujou a jsou do hudby ponoření, tak bych jim nebránil. Ale my děti nedrilujeme. Anička je na gymnáziu. Zaskočilo mě, že se po čtrnáctiletých dětech chce, aby přemýšleli o své budoucnosti, protože já to tak neměl. Od šesti jsem hrál na housle a měl jsem to jasně nalajnované. Takže děti asi půjdou jiným směrem, v něčem mě to mrzí, ale protože mám do té profese vhled, tak vím, že by museli zmizet do jiné země, aby se jim dobře dařilo. Já jsem v patnácti mohl jít do Norimberku na stipendium a nešel jsem, asi by se můj život odvíjel jinak. Ale zas by nebyla spousta jiných věcí, ani táborský festival…

Tak pojďme k festivalu. Jak se zrodil nápad na Klasiky v ulici?

Tenkrát před patnácti lety se rekonstruovala ve městě kanalizace a v historickém centru Tábora byla omezená doprava. My jsme tehdy s Josefem Neméthem z Aux Café seděli před kavárnou ve Svatošově ulici a on si stýskal, že jeho podnik je nový a nechodí moc lidí. Tak mě napadlo, že bychom tam mohli udělat koncert. Akustika v ulicích Starého Města je vynikající, napadl nás neformální koncert před kavárnou. To jsem zažíval ve světě – lidi si mohou dát kafe, víno a poslouchat muziku. Tak jsme zažádali o grant, já jsem se v tom neorientoval, vyplnil to Josef. Pozvali jsme Epoque Kvartet. To byla pro mě absolutní špička a repertoár byl přitažlivý i pro lidi, kteří nechodí na klasickou muziku. Následovaly další dva koncerty a další ročníky.

Nepřerušili jste festival ani během covidu?

Propluli jsme i lockdowny. Sice jsme zákazy koncertů nechápali, vzhledem k počtům lidí, kteří mohli chodit do práce, to nedávalo smysl. Ale lidi spíš neměli náladu a měli strach. Nám se ale vždycky podařilo něco udělat v době, kdy nastalo rozvolnění. Jen jeden koncert Kateřiny Kněžíkové s Adamem Plachetkou jsme museli přeložit, i když nebylo jednoduché je sem pak dostat v jiném termínu. V těch letech třeba místo šesti koncertů byly dva, a musím říct, že ještě loni se konaly koncerty, které jsme z té doby odkládali. Teď  20. prosince vystoupí na našem letošním posledním koncertu v divadle koncertní mistr České filharmonie Václav Petr se svým violoncellovým koncertem Antonína Dvořáka. I tento koncert už měl dávno být, ale tito umělci mají termíny zaplněné dlouho dopředu a dojednat změnu není snadné.

Kdy se z festivalu Klasici v ulici stal festival Klasici v Táboře?

Festival Klasici v ulici měl tři ročníky. Od začátku měl nečekaný úspěch, ale na ulici přece jen kolidoval s dopravou. Pak si Josef Neméth pronajal Střelnici a mě napadlo, že bychom mohli festival přemístit do sálu a přitom zachovat tu neformální náladu, kdy umělci víc komunikují s lidmi než třeba v divadlech. Já bych se strašně chtěl k venkovním koncertům vrátit. Těch vhodných prostor s geniem loci není v Táboře tolik, ale nějaká jsou. Když třeba město zorganizovalo koncert Pocta Jordánu na plovárně, tak to bylo úžasné. I když je škoda, že plovárna není situována tak, aby v pozadí byla silueta Starého Města. Na takový koncert bychom s naším festivalem nedosáhli, protože byl bez vstupného. A dodnes na ten zážitek vzpomínají i lidi, kteří v životě nebyli na klasické hudbě.

Máte nějaký prostor pro venkovní koncert vyhlédnutý?

Jednoznačně nejlepším místem pro úroveň, kterou chci přinášet a pro dostatečný počet lidí, je nádvoří Kotnova, ale to je prostor v soukromém vlastnictví. Nikdy jsem nezkusil majitele oslovit, protože nemáme peníze ani na to, aby se tam postavilo pódium a nazvučilo se to. A hlavně nemáme na to, abychom platili lidi, kteří pracují pro náš festival. To teď musím bezpodmínečně vyřešit, protože my rozdělujeme jednu minimální mzdu za rok mezi pět lidí a to dlouhodobě nelze. Jsou tu ale i další krásné prostory – náměstí Mikuláše z Husi nebo Tismenické údolí s výhledem na Kotnov. Žižkovo náměstí mě neláká, tam už se toho dělá plno a je tam doprava.

Kolik koncertů pořádáte ročně?

Letos jich bude deset. Příští rok to ale uděláme trošku jinak. Na jaře připravujeme nejnákladnější, největší koncert v historii festivalu, a pak tu bude ještě jedno zajímavé duo, mauricijský klavírista a rakouská flétnistka. Jinak musíme ustoupit od současného konceptu, protože na to už opravdu nemáme aparát. Tím si ale nechci jen stěžovat. Soukromý sektor tu funguje absolutně fantasticky. Jsou tu lidé, kteří mají firmy a jsou ochotní nám dát třeba sto tisíc na akci, nechtějí být třeba ani jmenováni, chtějí mít jen pocit, že něco dělají pro kulturu. Ale ten veřejný prostor, instituce, to je tragédie. Podporují jen komerci. Nezbývá nám, než se pokoušet o další granty, třeba na ministerstvu kultury, protože i když dostaneme stejně peněz na rok, je mezitím všechno o třicet procent dražší.

Kolik činí roční rozpočet festivalu?

My jsme se už přehoupli přes dva miliony. A příští rok tím, že bude zmíněný velký zahajovací koncert, tak to bude ještě víc. Na příští rok připravujeme devět koncertů.

Se kterým festivalem na jihu Čech se můžete srovnávat?

Tak je tu Mezinárodní hudební festival v Českém Krumlově, který má rozpočet kolem 40 milionů korun. A my jsme s naším dvoumilionovým rozpočtem v jižních Čechách určitě už druzí, hned za Krumlovem. Ale to se těžko srovnává, protože my máme akce rozprostřené do celého roku a oni koncentrují festival do tří týdnů, takže srovnávat můžeme jen program. A v tom jsme konkurenceschopní. Tím, že my nabídneme umělcům jako možný termín celý rok, kdežto v Krumlově potřebují, aby se tyto hudební hvězdy trefily do konkrétního termínu, jsme v určité výhodě. Letos u nás třeba byli houslisté Honza Mráček a Jiří Vodička. Spolu s Josefem Špačkem představují trojici talentů, kteří se v naší zemi narodili po sto letech. Klasická hudba je stále ještě jeden z oborů, kde jsme my, Češi konkurenceschopní v celém světě.

Kdo tvoří publikum vašeho festivalu?

Kromě Táboráků začali jezdit také lidi z Vysočiny, z Krumlova, z Plzeňského kraje i z Prahy. Ti lidé jdou za zážitkem, nejen za muzikou. Jsou i lidé, kteří si kupují vstupenky za obrovské částky na velké festivaly, protože chtějí být součástí té akce, i když hudba pro ně není na prvním místě. Tímhle směrem bych nechtěl úplně jít, ani kdybych měl rozpočet velký. Druhá věc ale je, že když tyto lidi získáte a jsou ochotni na koncerty přijít, tak oni si svou cestu k té hudbě najdou. Máme i mecenáše, kteří nikdy nechodili na klasickou hudbu, ale teď si ji oblíbili a ozývají se mi, abych jim vytipoval nějaký zajímavý koncert v Praze a jedou tam. Takže vlastně ty velké festivaly tímto dělají velkou práci i pro náš segment. Osobně mám rád Smetanovu Litomyšl, tamní festival je pro mě na prvním místě. Jednak je tam nádherné prostředí na nádvoří zámku, skvělá akustika, ale mám z toho pocit, že si tam váží všech muzikantů, nejen těch velkých hvězd. Dokázali tam vytvořit hezký vztah lidí k festivalu. Myslím, že něco podobného se nám daří v Táboře. My jsme na podzim měli všechny koncerty vyprodané, to je zázrak. Hosté přijedou a řeknou, že vůbec nechápou ten počet lidí, kteří přijdou i na komorní koncert, a jak to dokážeme s rozpočtem dva miliony. Na takovém festivalu by měli pracovat zhruba tři lidi za normální plat. Tím by ale reálný rozpočet této akce byl pět milionů. Třeboňský festival nebo festival v České Lípě a Liberci mají štěstí, že mohou čerpat i z přeshraničních grantů, to my nemůžeme.

Co byste si přál do budoucna?

Stál bych i o velké venkovní akce, to k festivalu patří. Brzy taky začne rekonstrukce velkého sálu v Divadle Oskara Nedbala, když se povede krásný prostor, zákonitě dalších lidí přibyde. Tak doufám, že bychom mohli dál poskočit. Střelnice je vstřícná, ale je v soukromém majetku, a hlavně nemá zaměstnance, kteří by vám pomohli – musíte si sál pronajmout a všechno včetně techniky si zařídit sám. Taky bych se rád vrátil i do ulic malými koncerty, to je můj sen. Teď je ale hlavní úkol personální zabezpečení festivalu, musím najít finanční ohodnocení pro své spolupracovníky a pak můžeme zase trochu zvětšit festival.

Máte nějaký sen, koho byste rád v Táboře viděl vystupovat?

Tak pro mě byl splněný sen koncert 20. prosince v divadle. Epoque Symphony orchestra s mistrem cella Václavem Petrem a dirigentem Petrem Popelkou. Nevěřím, že se to může opakovat. Přesto bych se chtěl Petra Popelky zeptat, jestli by ještě jednou nepřijel, že bychom udělali koncert s Lukášem Vondráčkem, kterého považuji za současného nejlepšího našeho klavíristu. Jenže to obnáší půjčit koncertní křídlo Steinway a to je doopravdy drahé. Já mám spíš sny o muzice, repertoáru, který bych sem rád dostal. Třeba Petra Popelku a Josefa Špačka v Šostakovičově houslovém koncertu… Na to fakt nemáme.

Překvapila vás Cena města Tábora?

Jak to říct? Mě to napřed vyděsilo. Já jsem rád někde v pozadí, mám radost, když produkuji festival, daří se to a lidi tleskají. Překvapilo mě, že když jsem byl na jedné oslavě technařů, protože já jsem kdysi hrozně rád poslouchal tvrdší techno, tak mi tam začali říkat, že se dozvěděli, že dělám nějaký festival. Tam jsem pochopil, jak velký dopad to má a že je to opravdu ocenění práce. Nebo spíš dřiny. Vážím si toho, ale připadám si tak nějak nepatřičně, protože je tolik lidí, kteří by si to taky zasloužili. Samozřejmě je to velká radost. Snad tomu dostojíme i nadále.