Jaký byl pro Třeboň uplynulý rok?
Byla to smutná doba, jako ve všech ostatních městech. Pokud se na to podívám z pohledu samosprávy, tak jsme se to snažili od samého začátku řešit, i když k tomu nemáme mnoho kompetencí. Všechno vlastněn řídí vláda. Ale hned loni na jaře jsme nechali vyrobit roušky a rozdali jsme je všem obyvatelům, když nebyly nikde k mání. Zajišťovali jsme pomoc lidem v karanténě, dovoz potravin, nákup léků. Pomáhali jsme v domech s pečovatelskou službou a spolupracovali i s domovem pro seniory. Ten je sice krajský, ale většinově je obsazen obyvateli Třeboně. Potěšilo mě, když mi volali okolní starostové a ptali se, jak to tady děláme. Snažili jsme se prostě, aby lidé mohli vést trochu normálnější život. Pokud se na to podívám právě pohledem vlastního života ve městě, tak znovu musím říct, že to je velmi smutný pohled. Obzvlášť loňské jaro, podzim i letošní rok. Třeboň vždycky žila, teď jsou tu poloprázdné ulice, prázdné náměstí…

Jak se epidemie projevila v ekonomické oblasti?
Myslím si, že v loňském roce to nebylo tak markantní u podniků, které se tu zabývají průmyslovou výrobou. Ty tady totiž také máme, i když se to nezdá. Jsou to firmy, které mají zhruba sto, sto padesát zaměstnanců. Ale díky tomu, že jejich výroba není závislá na automobilovém průmyslu, který se dostal do velkého propadu, tak víceméně loňský rok přežily bez větších ztrát. Pouze snad pivovar, který trpěl tím, že mu klesl odbyt. V Třeboni jsme hodně zaměřeni na obchod služby a turistický ruch. Takže velké ztráty v lockdownu utrpěli ubytovatelé, restauratéři i všichni ve službách. A nemůžu zapomenout na lázně, které jsou největším třeboňským zaměstnavatelem. Tam jsme zaznamenali za loňský rok ztrátu přibližně sto čtyřicet milionů korun na straně výnosů. To je obrovská suma. Celý loňský duben byly lázně úplně uzavřené, což je bezprecedentní případ, ještě nikdy se to nestalo. Přesto jsme nikoho nepropustili, protože jsme věřili, že se situace v dobré obrátí. A skutečně se obrátila a hlavní sezóna byla nakonec velmi dobrá, naplnili jsme veškeré kapacity. Tím jsme obrovské výpadky trochu srovnali. V současné době nesmíme přijímat samoplátce, takže se počty hostů pohybují ani ne na třetině kapacity. Dochází tedy k dalším propadům, každý měsíc kolem dvanácti milionů. Něco sice kompenzuje stát, ale provozní náklady stále zůstávají. Proto jsme zavřeli Bertiny lázně a všichni klienti se léčí v Auroře. Třeboň je turistické město, je závislé na cestovním ruchu a současná opatření nás velmi omezují. A nejen město, ale i místní podnikatele.

Zaznamenali jste úbytek podnikatelů?
Někteří podnikatelé, kteří jsou v městských prostorách, samozřejmě žádají o kompenzace. My jsme loni apelovali na to, aby nejdříve využili pomoc státu. To byl program Covid – nájemné, kdy padesát procent z nájmu hradil stát, třicet procent nájemce a dvacet procent samotný nájemník. Ale i přes to, když se dneska projdete po Třeboni, tak najdete celou řadu nebytových prostor, které se nabízejí k pronájmu. To znamená, že tu opravdu některé služby i obchody skončily. Myslím si, že bude nějakou chvíli trvat, než se vše vrátí do normálních kolejí.

A jak to vypadá s obyvateli Třeboně? Přibývají nebo naopak?
To číslo zůstává poměrně stabilní. U nás žije přibližně 8200 obyvatel, a to včetně místních částí. Zrovna jsem se na ta čísla nedávno díval, když jsem zjišťoval, jak to u nás vypadá s očkováním lidí starších osmdesáti let.

Jak jste na tom s proočkovaností?
Zdravotníci na lázních i v ostatních ordinacích jsou naočkováni. Je proočkovaný i domov seniorů, tam už dostali druhou dávku někdy v březnu. To samé i domov s pečovatelskou službou. Pokud jde o lidi, kteří se sami registrují, tak o tom samozřejmě přehled nemám, do těch statistik nevidím. U nás žádné očkovací centrum není, jezdí se buď do Hradce nebo Budějovic. Možná by pro některé obyvatele bylo příjemnější, mít očkovací místo přímo v Třeboni, ale pokud je stále nedostatek vakcín, tak by to nebylo efektivní.

Testovací místo v Třeboni je?
Ano, je. Nejdříve jsme se sami rozhodli, že budeme testovat pracovníky městského úřadu, a to po vzoru lázní, kde se zaměstnanci také testovali. Otázka byla, kde? Nakonec jsme se dohodli s místní lékařskou službou první pomoci, s hlavní sestrou Denisou Novákovou, která je takovou dobrou duší pohotovosti. Zařídila veškerá potřebná povolení, smlouvy s pojišťovnami, sehnala antigenní testy. My jsme tedy na konci ledna začali testovat úředníky a rozhodli jsme se tu službu rozšířit i pro veřejnost. Na odběrovém místě pracuje jedna zdravotní sestra a na administrativní pozici se tam střídá šest proškolených úředníků. Když přišlo nařízení vlády o testování zaměstnanců firem, tak jsme jim to chtěli ulehčit a domluvili jsme se s pracovníky lázní, že je budou testovat. Společnost Santal nám poskytla prostory a v podstatě se tam dneska testují všechny třeboňské firmy. Tím mají nulové náklady, protože nemusí kupovat testy, hradí je pojišťovna. Ušetří tím také čas svých zaměstnanců. Některé menší firmy se pak domluvili na pohotovosti, kam na testy dochází. Myslím, že jsme jedno z mála měst, které toto svým firmám a podnikatelům umožňuje a tím jim usnadňuje život.

Jak je to s úředníky? Když jste nastupoval do funkce, tak se lidé báli, že budete snižovat stavy a propouštět. Potvrdilo se to?

Ano, snížili jsme stav přibližně o osm, deset lidí. Ale nebylo to žádnou drastickou formou, že bychom nějak hodně propouštěli. Někteří lidé odešli do důchodu, tak už jsme za ně nikoho nepřijali. O tři lidi se snížil počet úředníků na odboru kultury, kde bylo třináct lidí. To se mi zdálo naprosto neadekvátní pro město o velikosti Třeboně. A stále si myslím, že máme hodně úředníků. Není to ale problém samotného úřadu, ale všech možných nařízení a legislativy. Když vidím, kolika místy musí jeden papír projít a kolik na něm musí být razítek, tak vím, že je to hodně komplikované. Když jsem končil ve funkci v roce 2010, byly kanceláře jen ve dvou třetinách bývalých kasáren, teď už jsou až do půlky třetí části, za bývalého vedení se to rozrostlo… Udělali jsme i další věc, a to je snížení počtu služebních aut. Město jich mělo deset. Dvě auta jsme tedy vyřadili, jedno jsme předali Městské sportovní.

Bývalé vedení města také chtělo stavět zimní stadion. Proč jste byl proti?
Hlavním důvodem bylo, že chtěli, aby zimní stadion stavělo i provozovalo město. Já jsem vždycky říkal, že to není na pořadu dne. My jsme měli v programu venkovní wellness, to si myslím, že Třeboni hodně chybí. Když jsem ale byl starostou v letech 2006 až 2010, tak jsme vyčlenili v územním plánu prostor ve sportovním areálu pro zimní stadion. Už v té době jsme tedy plánovali, že by tam zimák někdy mohl stát. Není to tedy tak, že bychom byli úplní odpůrci výstavby. Ale stavba za sto deset, sto dvacet milionů s dírou do rozpočtu další dva tři miliony korun ročně… Až bude v Třeboni všechno hotové, tak proč ne. Navrhl jsem bývalé starostce, aby vyhlásila referendum. Vyzvala mne, abych posbíral podpisy. Tak jsme je sehnali a referendum proběhlo. A potvrdilo se, že zimní stadion tu lidé mít nemusí. Teď se ukázalo, že to bylo dobře, protože v dnešní době by to pro nás byly další výdaje. Teď ale nastala kuriózní situace, protože se přihlásil investor, který by zimák postavil na své náklady a sám by ho provozoval. My jsme tedy vypsali výběrové řízení na pronájem pozemku. Musí tam ale být poměrně přísné podmínky, protože jde o stavbu, která by tu stála dalších třeba čtyřicet let. Je tam tedy stanoven nájem podle znaleckého posudku nebo kauce. Zájemce pak od nás také chce koupit projekt. Nakonec se ale nepřihlásil, protože nemají jistou dotaci a další záležitosti. Tak tedy dál jednáme a uvidíme, jak to dopadne. Mně se to jako podnikatelský záměr zdá trošku nebezpečné.

Jak to vypadá s novou obchodní zónou, která má v Třeboni vzniknout?
Tam už investor nějakým způsobem pracuje. Chce vybudovat infrastrukturu a potom ji předat městu. O věci jako chodníky, kanalizace a podobně se obchodníci nestarají, to je normální. Myslím, že zrovna kanalizaci tam teď budují. Ten projekt tedy žije a pokračuje. Má tam být Lidl a nějaké další menší obchody. Osobně z toho moc nadšený nejsem, protože tím budou trpět místní obchodníci. A to je škoda. Také tu nastane obrovský odliv pracovních sil. Už teď tu mají firmy problémy se sháněním zaměstnanců a tam jich plánují přijmout sto až sto padesát. To je skutečně velké sousto.