1. Jaká je vaše nejsilnější osobní vzpomínka na Miroslava Vondřičku?

2. Je nějaký konkrétní moment, rada nebo situace, která se vám s ním navždy vybaví?

3. V čem podle vás spočívá jeho největší odkaz pro další generace trenérů a sportovců?

Jakub Bažant, zeť a sportovní komentátor České televize

1. Moc se líbilo jeho zaujetí, vytrvalost a naprostá oddanost věcem, pro které se rozhodl. Byly to péče o strakonický basket, výchova strakonické basketbalové mládeže a vedení kronik. Ty kroniky, ty mě braly, hned jak jsem je uviděl poprvé… A teď je jich 14! Neznám nikoho dalšího, kdo by s takovou péčí a láskou 65 let psal, vystřihával a vylepoval články a fotky. A vůbec nejde o to, že to je teď možné dělat digitálně.

2. Zaplaťpánbůh je jich moc. Vidím jako dnes, jak mu k 70. narozeninám přišly do haly gratulovat jeho „dívky“, které trénoval před čtyřiceti lety, a s rozzářenýma očima mu říkaly, jaké krásné chvíle s basketem zažívaly. Nebo když jsme spolu na zahradu tahali neuvěřitelně těžká kamenná koryta, chtěl totiž práci předků zachránit před vyhozením a zničením. A nemůžu zapomenout na nekonečné hovory o českém basketu a jak ho vylepšit. Rád si povídal a bylo s ním takové zvláštní útulno. Rozuměli jsme si až na jedno. Z veterinářských let mu bylo pořád zima, já byl horkokrevný. Tak máme jednu krásnou společnou fotku, kde on sedí zabalený v dece, já v trenkách a „driblujeme“.

3. Odkaz, to by se mu asi moc nelíbilo. On šel hlavně příkladem – v hledání nového a lepšího přístupu, v pracovitosti, ve vytrvalosti. Dalo by se to shrnout do citátu: „Buď to dělej pořádně, nebo se na to vykašli!“ A všichni víme, že by to řekl jinak.

Romana Ptáčková, trenérka ženské reprezentace

1. S panem Vondřičkou jsem měla tu čest spolupracovat, když jsem v roce 2006 dostala první příležitost trénovat v reprezentaci kadetky. Zažili jsme krásné mistrovství Evropy v Košicích, kde jsme vybojovali stříbro. A nezapomenu, jak akční byl už tenkrát, ve vyšším věku. Ve volných chvílích se snažil navštěvovat památky, v odpoledním klidu, kdy všichni většinou pasivně odpočívali, tak on luštil například sudoku. Hodně jsme si povídali, já jsem se snažila nasát něco z jeho životních zkušeností a on, myslím, začal vidět ženy i z trochu jiného úhlu pohledu. Vzpomínek by bylo hodně, ale nejsilnější je opravdu na první rok blízké spolupráce s ním.

2. Nejspíš se mi jako první vybaví rok 1976, kdy jsem ho viděla úplně poprvé na mistrovství republiky minižákyň v Berouně, pak další dvě mistrovství mini v Bruntále 1977 a 1978. A právě v roce 1978 opět přijel se svým týmem Strakonic, měl nějakou interakci s mojí maminkou, kterou nebudu dlouze popisovat, ale na závěr se jí zeptal: „A která je vaše dcera?“ A hodně mě pochválil a řekl jí, ať jsem basketbalu určitě věrná dál. Nikdo jsme tenkrát nemohli tušit, jak se naše basketbalové životy v určitém čase protnou. Maminka mi tu historku vyprávěla opravdu mockrát. Takže ta rada byla od něj přenesena mně přes někoho jiného, ale poslechla jsem ho.

3. Nad tímto opravdu nemusím vůbec přemýšlet. Jeho odkaz je pracovitost a vášeň. Basketbal dělal s opravdovou vášní a takovou zvláštní syrovostí, upřímností. Žádné manipulace, kličky a alibismus.

Eva Blažková (rozená Kalužáková), bývalá strakonická basketbalistka a reprezentantka

1. Moje nejsilnější vzpomínka se vztahuje k mistrovství Evropy juniorek v roce 1983, kde jsme pod jeho vedením získali zlaté medaile. Ve finále jsme porazili družstvo Sovětského svazu, které vstupovalo do zápasu jako jednoznačný favorit. Nám ale zápas vyšel fantasticky a od první minuty jsme byli lepším družstvem. Vyhráli jsme jednoznačným rozdílem a následná radost byla plná emocí. Měli jsme všichni pocit, že se nám podařilo nemožné. Vím, že jsme tím splnily panu Vondřičkovi jeho velký sen, vyhrát ve finále nad Sovětským svazem.

2. Určitě je to moment, kdy jsem se rozhodla, že s basketbalem skončím. Přestala jsem chodit na tréninky, nechtěla jsem mít neustále organizovaný svůj volný čas. Pouze díky panu Vondřičkovi, který přesvědčoval moje rodiče, jsem se po několika měsících k basketbalu vrátila. Bylo to zásadní rozhodnutí v mém životě, basketbal se stal mojí profesí a mojí životní cestou.

3. Myslím, že jeho odkaz spočívá v jeho nadšení a zaujetí pro tento sport. Učil nás pracovitosti, disciplíně a lásce k basketbalu. Ukázal všem, že i holky z malého města mohou být výbornými hráčkami, reprezentantkami naší vlasti.

Marcela Krämer, trenérka KP Brno a bývalá trenérka žen BK Strakonice

1. Potkala jsem se s ním ještě v době československé éry, bylo mi patnáct let, a jeho přístup nás všechny poznamenal. Už nikdy v životě jsem nepotkala trenéra – veterináře, který by měl tak specifický přístup k hráčkám, a nikdo se na něj za to nezlobil. Říkalo se mu doktor „Kráva“ – nebyla to urážka, ale přezdívka odkazující na jeho profesi.

2. Když jsem trénovala ve Strakonicích, potkávali jsme se často a společně jsme probírali mnoho věcí, které se děly v týmu, a on to vždy shrnul tím, že ženské jsou složité potvory.

3. Vždy si budu pamatovat, že pro basketbal udělal maximum. Když jsme se potkali v létě na plavečáku, nikdy nezapomenu, jak mi říkal: „Vidíš tam tuhle vysokou holku? Možná by chtěla vyzkoušet basketbal. Kdo jsou její rodiče a jak vypadají?“ A pak se zvedl a šel se jí zeptat, protože chtěl mít pocit, že udělal vše pro to, aby znovu našel kus pro strakonický basketbal, kterým celý život žil.

Radka Drnková, strakonická basketbalová trenérka

1. Všechny vzpomínky na pana Vondřičku jsou pro mě silné a hodně osobní. Byl pro mě nejen trenérským basketbalovým vzorem, ale trochu i tátou…

2. Rad a postřehů, které jsem od něj v trenérské oblasti dostala, bylo neskutečně mnoho. Vydriblování k lajně, rychlý protiútok, kolektivnost v útoku, těsná obrana po celém hřišti – to viděl na hřišti nejraději. Dvě hodiny před utkáním nejíst, nejlépe se před ním pěkně projít. Moderní pojetí rozcviček, tréninkových procesů, protahování, rehabilitací neměl moc rád – nejradši by byl, kdyby se pořád trénovalo a trénovalo a hrálo, hrálo, hrálo… Do posledních chvil nás zásoboval nápady a podněty, jak by se dala zvyšovat výkonnost dětí. Ještě na podzim všem strakonickým trenérům posílal doporučení na častější zařazování obranného pohybu do tréninků. Basket miloval. Byl šťastný, když viděl v hale při turnajích spoustu dětí a jejich nadšení ve hře. Popichoval rozhodčí, klábosil s trenéry, špásoval s trenérkami, sledoval maminky v hledišti… Prostě to v hale zbožňoval.

3. Za mě to byl výjimečný trenér. Přísný, tvrdý, ale zároveň obětavý a milující. Křičel, nadával, ale měl nás všechny moc rád… Přeji si za něj, aby se basketbalu ve Strakonicích dařilo.

Milan Janda, strakonický basketbalový trenér

1. Vzpomínek je a určitě stále bude mnoho, neboť na vzory se nezapomíná. Zmíním tedy pouze jednu pro strakonický basketbal určitě historickou. Na kvalifikaci o extraligu žen jsme do Pardubic v roce 1992 jeli v roli trenérů s Pavlem Kamarytem (doktor Vondřička byl s reprezentací ve Finsku). Když se nám podařilo postoupit, skoro nám vynadal, že to finančně a kvalitou hráčského kádru nezvládneme. Nejvyšší soutěž se ve Strakonicích hrála, k jeho velké radosti, nepřetržitě 30 let.

2. Doktor Vondřička je asi mým největším trenérským vzorem. Momentů, rad a situací, ze kterých jsem jako trenér čerpal, bylo celá řada. Opět zmíním jednu. Když jsem jako začínající trenér řešil, kdy do utkání poslat hráčku, která v daném okamžiku nepatří k nejlepším, ale za přístup k tréninku si to zaslouží, jeho rada mě tehdy docela překvapila: „Dej ji do základní sestavy, pokud na soupeře máme, ty čtyři spoluhráčky to zvládnou, a i kdyby se prohrávalo, bude dost času to dohnat“. Občas jsem to takto dělal.

3. Jeho odkaz je obrovský, nejen co se týče trénování a úspěchů strakonických basketbalistek ve všech věkových kategoriích, ale i z pohledu propagace basketbalu ve Strakonicích a jeho neutuchající snahy o neustálé zlepšování podmínek pro basketbal ve městě. Díky němu má strakonický basketbal ve svých kronikách zcela jedinečným způsobem zdokumentováno více než 60 let své historie, a to s celou řadou jeho osobitých komentářů. Na vše, co a na jaké úrovni dokázal pro strakonický basketbal dělat, je velmi těžké vůbec navázat, natož se mu vyrovnat. Snad se podaří úspěšně dotáhnout do konce iniciativu, aby se Sportovní hala STARZ přejmenovala na Sportovní halu Miroslava Vondřičky. To si myslím, že by jeho odkazu velmi slušelo.

Tomáš Fiala, ředitel strakonické nemocnice a bývalý klubový lékař BK Strakonice

1. Těch vzpomínek je mnoho – s mojí doktorskou maličkostí společné více než tři sezony na lavičce BK Strakonice (tehdy čtvrtí v lize), ale i společné nedělní fotbálky v „Poděbradce“. Dokonce jednou jako basketbalový dorostenec jsem ještě v pohárovém mači s Jindřichovým Hradcem byl s Mírou v jednom mančaftu. A mimo sport – spolu se synem Markem zařídil postavení pamětního kříže na návsi v rodných Černěticích, u odhalení pomníku padlých rodáků ve světových válkách jsem s Mírou byl.

2. Je. Tím momentem je otevření sportovní haly v roce 1974 při pohárovém utkání TJ ČZ Strakonice – Sparta Praha. Bylo mi sedmnáct let, a pak jsme v hale začali hrát i naši dorosteneckou ligu…

3. Dokázal hodně moc, jako repre trenér různých kategorií, jako strakonický kouč, ke sportu přivedl tisíce hráček z našeho širokého regionu. Přitom neopustil své milované povolání, veterinu, kterou vystudoval, prakticky ji vykonával a byl oblíbeným doktorem především u organizací zabývajícími se chovem větších zvířat. Sportovci a sportovní manažeři by si měli i z toho vzít příklad – škola, studium, získaná kvalifikace…!

Ivan Beneš, bývalý trenér žen BK Strakonice

1. No nevím, jestli nejsilnější, ale moc mi pomohl v době, kdy jsem podepsal smlouvu na trénování strakonických žen. Měl jsem tehdy trochu, vlastně dost velkou, depresi. Byl prosinec, polovina sezony, přijel jsem navečer autobusem a klub mě prozatímně ubytoval ve velmi malém pokoji nad restaurací V Ráji. Na jídlo jsem musel chodit do restaurace ve městě. Byla zima, foukal vítr a na ulicích byli jen ti, kteří venčili pejsky. Když jsem druhý den přišel na trénink, byl tam pan Vondřička. Zeptal se mě, jak se daří. Řekl jsem mu o svém splínu, depresi a o tom, že nevím, jestli jsem ve svém profesním i osobním životě udělal správné rozhodnutí. On se jen zasmál a řekl: „To víš, že jsi udělal dobře, ty vole starej, protože tady jsou fajn lidi.“ A vůbec nepřipustil žádnou diskusi. A měl pravdu – ta trenérská „štace“ ve Strakonicích byla opravdu dobrá. Na ty roky strávené ve Strakonicích velmi rád vzpomínám. Bylo tam opravdu dobře a pan Vondřička k tomu rozhodně přispěl, a to nejen tím prvním rozhovorem.

2. Nevím, jestli je to úplně publikovatelné, ale mně se hodně líbila jedna situace, kdy jsem byl na zápase Strakonic v sezoně, v níž hrály o medaili. Utkání bylo vyhrocené a jedna hráčka Strakonic něco reklamovala u rozhodčích, za což dostala technickou chybu. Pan Vondřička svým velmi slyšitelným hlasem pronesl: „Ty krávo, co jsi tomu volovi (rozhodčímu) řekla?“ A vzápětí dostal technickou chybu od rozhodčího i on. Diváci se velmi bavili a strakonické holky možná i tato scéna natolik nahecovala, že tento důležitý zápas zvládly a vyhrály jej i přes dvě technické chyby. Nechtěl bych, aby to vyznělo tak, že byl pan Vondřička nějaký nezdvořilý, ale občas bylo znát, že byl opravdu veterinářem velkých zvířat. Všichni, včetně hráček, které ho znaly, se jeho slov nikdy neuráželi tak, jako by tomu bylo, kdyby je pronesl někdo jiný. Byl prostě takový a i to k němu neodmyslitelně patřilo.

3. Jelikož jsem se rozepsal k prvním dvěma bodům, budu nyní snad stručnější.

Oddanost sportu. Byl naprosto oddaný basketbalu. Kdykoliv a kdekoliv, pro kohokoliv v tomto sportu, vždy udělal maximum. Basketbalem doslova žil.

Pracovitost. Byl nesmírně pracovitý. Vedle své veterinářské profese zvládal i veškerou práci pro basketbal – nejen trénování, ale i vše ostatní, co bylo v klubu potřeba, a toho bylo opravdu hodně. Nikdy neodmítl pomoc, když to jen trochu šlo.

Opravdovost. Vždy, když měl něco na srdci, když cítil potřebu někomu něco sdělit, když se mu něco nelíbilo, někoho pokárat, ale i pochválit, tak to udělal. Nebalil to do žádného pozlátka, řekl to vždy zcela jasně, možná někdy i tvrdě – jak se říká „na plnou hubu“. Vždy to však dělal s cílem pomoci: basketbalu, lidem, ve své práci zvířatům i jejich majitelům. Pod jeho trochu drsnější slupkou se skrýval citlivý, rovný a v podstatě velmi milý člověk.

Marek Kos, trenérsko-metodický úsek jihočeské oblasti ČBF

1. Pro mne je to asi věc, která souvisí více se soukromím než s basketbalem, i když basketbal tam vždy hrál hodně důležitou roli. Od svého mládí jsem Mirka vnímal jako významnou osobnost ze Strakonic a potkával jsem se s ním ať už jako trenér, nebo jako rozhodčí. V začátcích jsme měli hodně odlišné pohledy na basketbal – kdo ho znal, ví, jak to myslím. Na konci 90. let jsme se potkali na kempu v Kroměříži, kde byl i s Bobinou, Péťou a Jakubem. Zde se asi začalo tvořit něco víc než kamarádství (přestože byl Mirek o 37 let starší), něco jako rodinné přátelství, které se utvrdilo Mirkovou účastí na mé svatbě, kde byl jako jediný „nepokrevní příbuzný“, a vydrželo nám až do úplného konce. Měl jsem to štěstí prohlížet si s Mirkem jeho kroniky strakonického basketbalu u něj doma, pár dní před jeho odchodem do basketbalového nebe. Samozřejmě že naše přátelství bylo hodně i basketbalové, protože to byl právě Mirek, který mi otevřel dveře do velkého mládežnického basketbalu. Takže mojí nejsilnější vzpomínkou je, že mi věnoval své přátelství. Děkuji.

2. Tady mě napadne jeho citát, který často používal: „Kdo chce, hledá způsoby, a kdo nechce, hledá důvody.“ A pak asi situace, kdy jsem za ním přišel někdy v začátcích trenérské kariéry pro radu, že mám pocit, že družstvu chybí jiskra, že je možná „přetrénované“. On mi odpověděl, že přetrénované hráčky být nemohou a že mám jen dvě možnosti – buď jim na tréninku přidat, nebo se na to – slušně řečeno – vykašlat. A že to se na to přece nemohu. A pak jedna hodně humorná situace – ještě v době papírových licencí a lékařských razítek byl před utkáním žen upozorněn komisařem, že tři hráčky nemají lékařské potvrzení. Mirek sáhl do tašky, vyndal své veterinářské razítko a orazítkoval licence, na což komisař reagoval slovy: „Mirku, to nemůžeš, to jako by to byly nějaké krávy…“ A Mirkovu reakci si asi každý domyslí – ti, co ho znali, tak určitě.

3. Že poctivá a každodenní práce je hodně moc důležitá, že se vždycky dá přidat něco navíc, že každý trénink se musí odmakat (hráči i trenéři), a ne ho „přežít“ („odstát“), že ne všechny „staré“ metody jsou zastaralé… Inovovat a poučit se ano, ale věřit své cestě a nenechat se ovlivnit za každou cenu jen proto, že je to moderní… A že „nejsilnějším svalem vítěze je jeho srdce“ a naše společné a oblíbené „obrana je nejlepší útok“. Já jsem dodával, přeneseně, že když v basketbalu nedostanu koš, tak nemohu prohrát.

Michal Ježdík, člen vedoucí sportovně metodického úseku ČBF a FIBA expert

1. Vždy jsem obdivoval, jak dokázal spojit trénování se svou profesí zvěrolékaře a rodinou.

2. Nejedná se o moment, ale o přístup, ačkoli viděl u každé hráčky její slabé stránky, vždy se snažil využít ve hře její silné stránky, čímž zvedal sebevědomí hráčce i celému týmu.

3. Nikdy nezapomínal na děti. Vnímal jsem to jako jasnou zpráva všem trenérům, klubům a střešním organizacím: „Nezapomínejte na kořeny“.

Miroslav Janovský starší, emeritní prezident klubu Sršni Písek

1. Moje nejsilnější osobní vzpomínka na Mirka je jeho láska k basketbalu, která trvala až do konce života. Ještě asi deset dní před jeho smrtí jsme po telefonu spolu probírali poslední extraligový zápas píseckých Sršňů, které pravidelně sledoval, a když mu to ještě jeho zdraví dovolovalo, dojížděl na domácí zápasy do Písku.

2. Úžasné bylo jeho propojení basketbalového trenéra a hráče s náročným povoláním veterinárního lékaře. Měl pro případ potřeby napojení nejen na sportovní halu, ale i na hřiště na Podskalí. Byl jsem také svědkem toho, že předal trénink družstva a odjížděl k problematickému porodu krávy.

3. Pro mě osobně byl vzorem svým zapálením pro basketbal nejen jako hráč, ale zejména jako trenér. Také jsem u něj skládal první trenérské zkoušky pro získání potřebné trenérské licence.

Jan Škrle, sportovní fotograf

1. Míru jsem znal už od roku 1964 z Podskalí, kde měli basketbalisté svůj stánek. Přes léto tam trávili většinu času a utužovali partu. V té době jsem už jako mladý kluk fotografoval, a tak jsem tam často chodil a fotil – tehdy samozřejmě ještě černobílé snímky. Mirek tehdy hrával basketbal za Strakonice. Zápasy se hrály nejprve v Dukelské škole a později v Poděbradově škole, kousek od místa, kde jsem bydlel, takže jsem viděl opravdu hodně utkání.

2. Za tu dlouhou dobu bylo vzpomínek mnoho, ale jedna nám zůstala obzvlášť silně v paměti. Stalo se to v Blatné, kdy po střetu s Mírou Vondřičkou skončil Mirek Janovský na zemi a hráč Blatné se nad ním rozčílil. Tehdy z toho vyšla i fotografie v novinách. Kdykoli jsme se pak my tři setkali, vždy jsme si tuto situaci připomněli. Vzpomněli jsme si na ni i na pohřbu, kde jsme se s Mirkem Janovským potkali.

3. Míra se vždy maximálně věnoval dětem, kdykoli k tomu měl příležitost. Velmi silně si pamatuji soustředění ve Volyni, kam mě pozval. Právě tam jsem naplno poznal jeho vztah k mládeži. Myslím si, že právě zde položil základy své práce – učil hráčky základy basketbalu a ony ho za to milovaly. Znal jsem Míru šedesát let. Ještě v létě jsem byl u něj doma, když za ním přijel Vítek Krejčí – jednalo se o naše poslední setkání. Budu na něj vzpomínat jako na skvělého sportovce a kamaráda. Doufám, že se uskuteční basketbalový turnaj dětí, který ponese jeho jméno.

Jindřich Dejmal, fotbalový trenér

1. Vzpomínek mám mnoho, byli jsme ve styku padesát let. Dvakrát nebo třikrát jsme se také potkali na soustředění v Nymburce, kde byl s reprezentací a já v té době působil u pražské Slavie, jejíž byl veliký příznivec. K tomu navíc trénoval jak moji dceru, tak vnučku. V mé dceři Petře viděl veliký talent, ale bydleli jsme v Českých Budějovicích. Chtěl, aby se přestěhovala do Strakonic, aby mohla trénovat denně, ale my jsme s tím nesouhlasili, protože jsme ji chtěli mít na očích. V té době jsem trénoval Duklu České Budějovice, takže dva tréninky měla se mnou a na zbývající jsem ji vozil do Strakonic. Byl jsem s ním svázaný přes dceru, sport a Slavii. Také se mi vybaví, když jsem za ním přijel domů a on klečel před barákem a dláždil. Byl neuvěřitelně pracovitý. Než předal veterinární kliniku synu Markovi, chodili jsme k němu také s našimi pejsky.

2. Učil mě jednu věc. Ve Strakonicích se objevovali někteří lidé, kteří měli potřebu se do mě „montovat“, a já to špatně nesl. Vždycky mi říkal, abych si z toho nic nedělal, že nic nedokázali, a abych se nad to povznesl, jinak skončím. V určitých chvílích mě tím podržel nad vodou.

3. Bylo neuvěřitelné, jak byl na holky, které trénoval, tvrdý. Říkal jsem svým svěřencům, že oni by to nevydrželi. Neslo to své ovoce a vypiplal celou řadu reprezentantek. Musím říci, že bylo pro mě velikou poctou, když se se mnou začal bavit, jelikož už byl trenérsky vysoko. Velmi jsem si ho vážil; byl pro mě autoritou a bral jsem si od něj důslednost, pečlivost i tvrdost – že se má na tréninku za každou cenu dělat to, co se dělat má.