Vladimír Sekal představuje třetí generaci rodiny, která se o náchodskou pobočku knihovny stará nepřetržitě od roku 1930. Knihovnictví je pro něj pokračováním tradice, na niž navázal po své mamince i dědečkovi.

V malé knihovně náchodské pobočky se píše příběh jedné rodiny už od roku 1930. Tehdy ji založil truhlář a předseda ochotníků František Zíka. Po něm převzala práci jeho dcera Věra Sekalová, která knihovnu vedla padesát let – až do svých dvaaosmdesáti. Dnes v tradici pokračuje její syn Vladimír Sekal. „Dědeček byl pětatřicetiletý, když s knihovnou začínal. Vedl ji do roku 1955, pak knihovnu převzala maminka,“ říká Vladimír Sekal a pokračuje: „Přijímala mě tehdy ředitelka Alena Otrubová. Chtěla, abych dokončil maminčin padesátý rok. Pak mi řekla, že už jsem zacvičený a že to půjde samo. A ono to jde, už jednadvacet let.“

Dědeček půjčoval knihy doma v síni

V knihovně dodnes stojí dřevěná almara, kterou vyrobil její zakladatel. „Byla to první obecní knihovna, dědeček ji měl doma v síni a půjčoval sousedům knížky. Takhle to celé začalo,“ vzpomíná vnuk. Mezi prvními svazky tehdy byla Jiráskova díla U nás.

Vladimír Sekal nikdy knihy nevyřazoval, takže tu čtenáři mohou listovat i velmi starými výtisky, které naleznou v almaře. “Je tu třeba Sokol Tůma, to byl bývalý kněz, který psal ze života, jsou tu Vystěhovalci, nebo Bídníci od Victora Huga. Přeci to nevyhodím, to by byla škoda.” uvedl knihovník.

Evidence výpůjček se vede ručně a registrace čtenářů se každoročně obnovuje. Knihovnu navštěvuje zhruba čtyřicet stálých čtenářů, převážně seniorů. „Beru to jako rodinné poslání,“ dodává Vladimír Sekal. „Samozřejmě vím, koho bych tu jednou rád viděl, ale dokud budu moci, chci tu být,“ uzavřel.