Na úvod si vzala slovo kurátorka výtvarných sbírek Husitského muzea v Táboře Lenka Zajícová. „Mám tu tak trochu pocit, že nosím dříví do lesa. Mnohým z vás je umění a životní příběh Františka Peterky velmi dobře znám. Snad každá malšická domácnost vlastní některé z jeho děl. Není náhodou, že jméno Františka Peterky nese tato galerie. Vždyť velkou část svého života prožil jako dítě v Podolí u Skrýchova a poté měl s rodinou dům i ateliér kousek u Malšic. Peterkova tvorba je dobře rozeznatelná, charakteristická svým rukopisem a nebála bych se ani označení nadčasová. Jeho umění s sebou nese výjimečnou schopnost oslovovat a niterně se dotýkat našeho vnímání,“ podotkla Lenka Zajícová.

Na vernisáži nechyběla dcera Františka Peterky Eva, která se o díla svého otce velice pečlivě stará, syn Petr a pravnučka Sofie. Ta byla ráda, že se na výstavu jejího pradědečka přišlo podívat tolik lidí. Při otázce galeristy Aloise Sassmanna na to, jaké dílo se jí nejvíce líbí, odpověděla, že všechna. Vzpomněla také na hračky, které její pradědeček vyráběl pro její babičku. Ráda si hraje například s koníčkem. A slíbila všem přítomným, že se o dílo svého pradědečka v budoucnu určitě postará.

Dorazilo také mnoho umělců, mezi nimi například Teodor Buzu. „František Peterka byl jedním z prvních výtvarníků, kterého jsem zde potkal. V Táboře jsme spolu zažili skvělou zlatou éru. Navštěvoval jsme ho i u něj doma, či v ateliéru. Až několik let po smrti mistra jsem byl znovu pozván do jeho, už skoro prázdného, ateliéru. Tam na mě dýchla neskutečná energie. Malý ateliér byl plný světla. Bylo to neskutečné krásné. Na stole ještě byla pera a štětce. Sofinka znovu otevírá kruh času, protože ke mně na základní uměleckou školu chodí na malování,“ pronesl.

František Peterka byl členem sběratelského spolku Exlibris, jehož předsedou je dnes Miroslav Petřík. „S panem Peterkou jsem se poznal právě díky spolku, do kterého jsem vstoupil v roce 1984. Už tehdy jsem kreslil, dělal grafiku, takže jsem se zajímal o výtvarníky v regionu. Zjistil jsem, že nejlepší je právě pan Peterka, a tak jsem ho kontaktoval a poprosil, jestli by mi neudělal mojí první oficiální Ex libris. Poté jsem ho také několikrát navštívil. Vozil jsem mu své kresby a on mi pokaždé přesně dokázal říct, co zlepšit,“ popsal Miroslav Petřík.

Na vernisáži se hodně mluvilo o uměleckém směru Františka Peterky. Jaký ale byl v osobním životě? To prozradila jeho dcera Eva Hrušková. „Na tatínka vzpomínám pořád. Byl hlavně pokorný. Nebyl praktický, co se týče vyřizování různých věcí, na druhou stranu toho hodně dokázal i po řemeslné stránce. Pomáhal i při stavbě našeho domu. Rozhodně se nevyhýbal žádné práci. Při své umělecké tvorbě se musel také věnovat hlavní pracovní činnosti. Tenkrát v šedesátých letech jsme byli chudá rodina. Tatínek byl po škole, neměl žádnou práci. Jezdil různě po celém kraji, hledal práci. Chytal se všeho, z čeho jsme pak mohli žít. Poté začal být více známý, tak už to bylo trochu lepší,“ uvedla Eva Hrušková. Ta vlastní kompletní sbírku svého tatínka. „Popravdě nevím, kolik jeho děl mám. Je toho moc. Možná k tisícovce. Bylo velmi těžké vybírat obrazy na tuto výstavu. Vybírala jsem to podle aktuálního vnímání. Každá výstava jiná. Naposledy jsme měli výstavu před čtyřmi lety v Soběslavi, aktuální v Malšicích je tak výjimečná. Rozhodně bych na ní chtěla všechny čtenáře pozvat,“ uzavřela Eva Hrušková.

Život Františka Peterky

František Peterka, po němž je malšická galerie pojmenována, se narodil 26. dubna 1920 v Oltyni u Tábora. Později navštěvoval obecnou školu v Tučapech a ve Skrýchově a následně gymnázium a měšťanskou školu v Táboře. Vyučil se strojním zámečníkem právě v Malšicích. V roce 1943 byl nasazen do Německa. Pro nemoc byl však propuštěn domů. Na jaře téhož roku začaly vznikat jeho první kresby, akvarely v přírodě. O dva roky později absolvoval přijímací zkoušky na Akademii výtvarných umění v Praze, po kterých byl přijat do Všeobecné grafické školy profesora Vladimíra Pukla. O čtyři roky později získal absolutorium Akademie výtvarných umění.

V roce 1950 se František Peterka oženil s Jiřinou Švecovou. Společně začali bydlet v Čenkově. V následujících letech intenzivně pracoval. Obesílal výstavy v Českých Budějovicích a také se pokoušel o olejomalbu. V roce 1951 se mu narodila dcera Eva. O pět let později František Peterka už vystavoval jako host v pražském Hollaru. Stal se zároveň členem Sdružení českých umělců a grafiků Hollar. V 1958 ukončil čtyřletou přestavbu domku v Čenkově a začal obesílat výstavu mladých v Brně. V tomtéž roce se mu narodil syn Petr. Velkým úspěchem byla také výstava v Domě umělců v Praze v roce 1959.

Od roku 1961 do roku 1998 žil a pracoval právě v Čenkově, což je malá ves u Malšic. Uskutečnil několik desítek samostatných výstav, podílel se na stovkách dalších výstav doma i v zahraničí. Jeho práce vydávala nakladatelství Československý spisovatel, Odeon, Mladá fronta, Severočeské nakladatelství, Západočeské nakladatelství i Jihočeské nakladatelství. V tomto období vytvořil velké množství kreseb, volných grafických listů, grafických cyklů a stovky drobných grafických forem. Rovněž spolupracoval s architekty.

Jeho díla mají zastoupení v Národní galerii, Alšově Jihočeské galerii i v dalších předních českých galerií a slovenských v muzeích. Za svou práci získal mnohá ocenění. Zemřel po dlouhé nemoci 11. září v Soběslavi. Pochován je na malšickém hřbitově. Zajímavostí Františka Peterky je i to, že během svého života odmítl všechny nabídky na působení v Praze. Zůstal tak věrný svému kraji.