Podařilo se kontaktovat železničáře, kteří si událost pamatují a byli účastni likvidace této nehody. Strojvedoucí Jaroslav Koudelka sice nebyl přímým svědkem nehody, ale že v železničářských kruzích se nehoda traduje tak, že 43 minut po půlnoci 29. ledna roku 1962 došlo k největšímu železničnímu neštěstí na nádraží v Táboře. Vojenský vlak č. 7726 z Benešova do Tábora a dále do Českých Budějovic měl čtyřicet vozů, šedesát os a 763 tun. Vezl za lokomotivou osobní vozy, ve kterých byli vojáci, a za nimi na plošinových vozech tanky.

Strojvedoucí neznal místní poměry a vjel na kolej číslo dvacet a chtěl zastavit čelo vlaku u vodního jeřábu. Domníval se, že jeřáb je tam, kde viděl centrální osvětlení stanice. Návěstidlo bylo v poloze stůj, ale strojvedoucí pokyn nerespektoval. Pomalou jízdou pokračoval, vjel na slepou kolej číslo dvacet a najel na zemní zarážedlo, které demoloval. Dle pamětníků bylo typicky zimní počasí, mlha a tím i špatná viditelnost. Po nárazu do zarážedla došlo setrvačností k destrukci předních osobních vozů tím, že se na ně natlačily nákladní vagony s tanky. Vagony se „naštosovaly“ pod silničním nadjezdem. V troskách vagonů zahynulo osm vojáků, vlakvedoucí, čtyřicet dva lidí bylo zraněno a z toho patnáct těžce. Další vojíni zahynuli na následky nehody ještě v táborské nemocnici. Většinou se jednalo o vojáky slovenské či maďarské národnosti.

Strojvedoucí František Ťoupal vzpomíná na nehodu takto: „Dostal jsem za úkol to od sebe odtrhnout. Na první pokus se mi to povedlo. Byl jsem pochválen, že se jedná o hodinářskou práci. To už tam nebyli žádní zranění, nás tam armáda pustila v okamžiku, kdy tam byly pouze nabourané vagóny.“ Jako viník nehody byl soudem určen dvaadvacetiletý strojvedoucí, který si ve výkonu trestu „odseděl“ pět a půl roku. Na svou profesi však nezanevřel, k železnici se vrátil a jako strojvedoucí pracoval až do důchodu. Od této nehody neměly vojenské transporty za lokomotivou osobní vagóny, které byly z lokomotivy vytápěné párou, ale zařazovala se tam těžká technika. Osobní vagóny jezdily na konci a měly nezávislé topení.

Celá záležitost byla podle pamětníků utajována, tisk neměl možnost o ní informovat. Vzpomínky dalších pamětníků na tuto událost z roku 1962, přináší nové vydání Týdeníku Táborsko.