Pietního aktu se zúčastnili také hosté z Kanady – příbuzní obětí. Přiletěly Evelyn Joan Abeles O´Callaghanová a Elaine Abeles Eisenová, dcery Paula Abelese, který na rozdíl od rodiny svého bratra Bedřicha stihl před válkou vycestovat i s rodiči do Kanady. Elaine Abeles doprovázel její manžel Shael.

Na nádvoří se shromáždili místní obyvatelé i čestní hosté, po pietním aktu se konala ve společenském sále objektu Sociální infrastruktury přednáška ředitele Obchodní akademie v Písku Pavla Sekyrky. Přijal pozvání Dušana Vávry ze Strakonic, který se o osudy Abelesových dlouhodobě zajímá. Posluchačů se sešel plný sál.

Zůstat doma znamenalo neštěstí

Podle dokumentární desky, která na nádvoří přibližovala osud rodiny Abelesových, se Max Abeles s manželkou Růženou přistěhovali roku 1936 do čestického zámku se syny Pavlem a Bedřichem. Otec Max a syn Pavel hospodařili na statku u zámku, Bedřich byl prokuristou rakovnické firmy Keram. V roce 1920 se Bedřich oženil s Helenou Kafkovou a v červenci 1930 se jim narodila dcera Eva. Jejich dcerka začala v Česticích navštěvovat školu. Rodina se hlásila k židovské víře.

V Německu roku 1935 začaly platit norimberské zákony, které právně odůvodnily pronásledování, diskriminaci a zbavení práv Židů. Poté, co v Československu byl vyhlášen Němci protektorát Čechy a Morava, podařilo se Pavlu Abelesovi s rodiči vycestovat do Kanady. Bedřich s manželkou Helenou a dcerou v Česticích zůstali. Ze zámku byli vyhnáni, majetek byl rodině zabaven, ale místní lidé jim poskytli přístřeší, dokud se nemuseli přihlásit k registraci židovského obyvatelstva ve Volyni. Odtud byli Abelesovi posláni na shromaždiště do Klatov a v roce 1942 odjeli s transportem do Terezína.

Po Evě Abelesové zůstal vzkaz kamarádce Bedřišce Winklerové, které 3. října 1944 napsala do památníku věty: „Vzpomínky jsou jediným rájem, z něhož nemůžeme býti nikdy vyhnáni. Béďo, odjíždím a nevím, zdali mně ještě někdy uvidíš…“ Dívky spolu pobývaly v takzvané šlojse, místě, kde se v Terezíně čekalo na transport.

„Terezín byl jakýsi výstavní tábor, ukázka koncentráku pro mezinárodní Červený kříž,“ zmínil při přednášce Pavel Sekyrka. Co čekalo po Terezínu, nikdo z obyvatel terezínského tábora nevěděl. „Do transportu bylo vždy zařazeno 1000 až 1200 lidí, ti netušili, co je Osvětim, ale věděli, že nic dobrého je nečeká,“ pokračoval přednášející.

Poslední cesta vedla do Osvětimi

Dne 4. října 1944 nastoupily do transportu také matka Helena a dcera Eva Abelesovy. O jejich dalším osudu se lze jen dohadovat, že po příjezdu do Osvětimi byly 6. října zavražděny v plynové komoře.

„Evičce bylo 14 let. Ví se, že děti do 16 let byly určeny k okamžitému zavraždění a máme pouze zprávu, že neprošla selekcí. Pokud se podařilo někomu z Čechů, kteří pracovali u transportů, s dětmi mluvit, nabádali je, aby řekly, že jsou starší. Protože starší šestnácti let mohli být vybráni na práci,“ vysvětloval Pavel Sekyrka. Takové štěstí Eva Abelesová podle všeho neměla. Nikdo se už také nedozví, zda do plynové komory šly společně s maminkou nebo byly rozděleny.

Pavel Sekyrka upozornil posluchače, že následující popis reality ve vyhlazovacích táborech Osvětim a Březinka bude velmi syrový. „Lidem po příjezdu do Osvětimi řekli – máte transport za sebou, pojďte se vysprchovat. Vzali si své kufříky a šli. Všem rozdali mýdlo a nabádali je, aby si hlídali, na který háček si dávají ošacení. Esesáci neměli zájem, aby na místě propukaly emoce, výzva, aby se všichni svlékli do naha už ale nepříjemné emoce vzbuzovala. Tehdy byla jiná doba. Nahota nebyla běžně všude kolem jako dnes. Dívat se na nahé rodiče muselo být pro děti šokující. Transportované Židy mělo uklidnit, že na konci jejich průvodu jelo auto Červeného kříže. Nikdo netušil, že právě v něm se nacházely plechovky s jedovatým cyklonem B. Kolem dvou tisíc nahých lidí se odebralo do místnosti v podzemí, kde na stropě byly atrapy sprch, opatřené pletivem. Pak se zhaslo a z údajných sprch začal proudit dovnitř jedovatý plyn. Vypukla strašlivá panika, lidé pochopili, že nebezpečí přichází z otvorů ve stropě, šplhali po svých tělech nahoru, marně drásali rukama pletivo. Nejmenší děti byly doslova rozšlapány,“ popisoval autor přednášky. Po patnácti minutách bylo strašlivé dílo dokonáno, rozsvítilo se, do plynové komory se pustily ventilátory a nastoupili dělníci, kteří měli za úkol vynášet mrtvá těla.

Pavel Sekyrka odpověděl i na očekávanou otázku, zda bylo možné přežít. „K šoku komanda našli jednou patnáctiletou dívku, která zřejmě omdlela hned v počátku a tím, že se nacházela u země, přežila. Vzápětí ji zastřelili. Svědek nebyl třeba,“ uvedl.

Nacisté nepovažovali Židy za lidi

„Nacistická mašinérie povýšila vraždění na průmyslovou výrobu. Židy nepovažovala za lidi,“ konstatoval lektor. „Vytěžila teplo z těl, zlato ze zubů, z vlasů vyráběla jutu pro německé uniformy a těsnění do ponorek, z lidské kůže sedla, rajtky, rukavice nebo pantofle, z kostí hnojivo. Za patnáct dní byli z Osvětimi schopni poslat do Berlína 40 kilogramů zlata z lidských zubů. Krematoria tu spalovala deset tisíc lidských těl denně. Popel rozsypávali na polích nebo do řeky Visly. Někde tam skončily Helena a Evička Abelesovy,“ uzavřel Pavel Sekyrka vyprávění o jejich osudu.

Vraždění trvalo v Osvětimi a Březince až do listopadu 1944, 27. ledna 1945 pak Osvětim osvobodila Rudá armáda. Bedřich Abeles se dočkal osvobození v táboře Blechhammer, který se nacházel také na polském území v Horním Slezsku. Vrátil se do Čestic, ale rodinný majetek už nikdy zpět nezískal. Naopak začal strakonický národní výbor vyšetřovat jeho činnost v roce 1939. Nakonec dostal osvědčení o národní spolehlivosti. V roce 1948 emigroval za rodinou bratra Pavla do Kanady. (V Česticích se občas mluví o tom, že se Bedřich po válce oženil s místní obyvatelkou, která se o něj po návratu z koncentračního tábora starala a měla údajně odejít do Kanady spolu s ním. To ale není hodnověrně ověřeno.)

Hrůzy nacismu je třeba připomínat

Pavel Sekyrka zmínil i kapitolu, na kterou někteří přeživší po válce určitě hrdí být nemohli. „Po celé Evropě se vyskytovaly případy, kdy byli někteří sousedé znechucení, když se Židé vrátili do svého bydliště. Někdy jim zapřeli i příbory nebo jiné věci, které si u sousedů při odchodu do transportu uschovali. Takže boj proti Židům pokračoval i po roce 1945,“ zakončil přednášející smutným konstatováním. Zmínil, že Židé byli a jsou pracovití a zdatní obchodníci a jejich majetek vždycky lákal. Za varovné autor považuje zjištění, že někteří mladí lidé dnes odmítají věřit, že se něco takového vůbec dělo.

V Česticích se lidé rozcházeli zasažení tím, co jim přednáška připomněla z historie 20. století. Starosta městyse Jan Zábranský ukázal, že objekt Sociální infrastruktury, kde městys vybudoval sociální byty a sídlo pečovatelské služby, vznikl z někdejšího hospodářského stavení statku Abelesových. V jejich zámku dnes sídlí úřad městyse, muzeum, výstavní síň a sál pro společenské akce.

Iniciátor celé akce, Dušan Vávra, který se se zápalem amatérsky zajímá o historii regionu, byl velmi rád, že se podařilo kameny zmizelých osadit u zámku přesně třetího října, v den, z něhož je poslední zprávička napsaná rukou Evy Abelesové v roce 1944. „Jde zatím o třetí originální Stolpersteiny na Strakonicku, kromě Čestic jsou položeny ještě ve Strakonicích a v Katovicích,“ sdělil. „Je sice sobota, což je pro židy šábes, posvátný den klidu, odpočinku a modliteb, ale přišlo mi důležité sejít se právě třetího října a uctít památku Heleny a Evičky Abelesových,“ řekl Vávra.