Zbylé listí pomalu padá ze stromů na uhrabané a dlážděné cestičky. Lidé se zastavují u hrobů svých předků, svých známých a kamarádů. V mysli se jim vybavují vzpomínky a někomu po tváři i skane slza. Přece jen ztráta blízkého člověka chce čas, aby se pozůstalý mohl s realitou vyrovnat. Někdo naznačí prstem na náhrobní kámen křížek a zašeptá slova modlitby za duše zemřelých. V římskokatolické církvi se na Dušičky modlí za duše v očistci. Smrt patří k životu. A pečovat o hroby těch, kteří předešli v odchodu na věčnost současnou generaci, patří ke koloběhu života. Každý si může uvědomit, že možnost navštívit hrob svých blízkých všichni lidé nemají. Třeba ti, jejichž předci padli ve válce nebo byli za války za heydrichiády zastřeleni a jejich hrob ani není znám.

K návštěvě hřbitova neodmyslitelně patří i ztišený hovor, hlasy tlumí i roušky. Přece jen stále platí nouzový stav a nařízená opatření proti šíření koronaviru. Ještě si lze na poslední chvíli buď na stánku poblíž hřbitova nebo v prodejně v areálu zakoupit dušičkovou výzdobu nebo svíčky a lampičky, protože to v pátek 30. října umožnila vláda svým rozhodnutím. Když se večer zešeří a padne tma, tak hřbitovy tiše září mnoha světýlky, která dávají vědět, že lidé na své zemřelé nezapomínají.

A jak to vypadalo na některých hřbitovech okresu v neděli 1. listopadu odpoledne?
V Soběslavi si lidé ještě mohli zakoupit dušičkovou výzdobu na stánku v přilehlém zahradnictví. Prodejna v nově otevřené obřadní síni v areálu hřbitova z technických a zdravotních důvodů neotevřela. Třeba Marie a Jan z Veselí nad Lužnicí a Pavel z Českých Budějovic přijeli zapálit světlo na hrob do Soběslavi už v sobotu 31. října. Po cestičkách mezi pomníky v nedělním deštivém počasí chodili dvoučlenné skupinky návštěvníků nebo jednotlivci ve vzájemně dostatečné vzdálenosti. Zhruba polovina lidí si zakrývala dýchací cesty rouškou nebo respirátorem. Jen jedna skupinka návštěvníků šla chvíli spolu pohromadě. Na parkovišti před hřbitovem bylo pár aut, ale během půlhodinky se jejich počet postupně zvětšoval. „Vyšla jsem si na hřbitov, ovšem nevzala jsem si deštník. Pokud bude v pondělí hezčí počasí, půjdu znova,“ řekla Anna Břízová, chráněná před deštěm alespoň pořádnou čepicí.

Ve Veselí nad Lužnicí se městský hřbitov nachází za kostelem. Na parkovišti v Podhájku pod kostelem v odpoledních hodinách bylo ještě několik volných míst. Občas si někdo ještě nesl na hřbitov dušičkovou výzdobu s sebou. Květiny si tu lidé koupit nemohli, žádný stánek s dušičkovým zbožím se poblíž hřbitova nenacházel. Kromě místních navštívila hrob svých blízkých třeba paní z Prahy, která ale neprozradila své jméno. Lidé proudili na hřbitov převážně ve dvojicích, většina měla nasazené roušky.

V Plané nad Lužnicí bylo v deštivém nedělním odpoledni na malém parkovišti vždy pár volných míst. Lidé přicházeli hřbitovní branou jednotlivě nebo ve dvojicích, občas bylo vidět celou rodinu. Asi polovina lidí měla roušku. Také tady si, kdo potřeboval, výzdobu přivezl s sebou v autě. Žádný stánek s dušičkovým zbožím se v blízkosti hřbitova nenachází. Ovšem dole ve městě mají květinářství.

Dolní parkoviště u nového hřbitova v Táboře bylo zaplněné asi z poloviny, horní parkoviště zhruba z jedné čtvrtiny. Kolem půl páté i tam počet aut ještě klesl. Někteří lidé si výzdobu na hrob přiváželi s sebou. Kdo potřeboval, mohl si vybrat z bohaté nabídky květinových dekorací ve spodní části hřbitova, kde byla otevřená dobře zásobená prodejna. Lidé chodili většinou ve dvojicích a na cestičkách se zcela rozprostřeli, nedocházelo k žádnému shlukování. Drtivá většina lidí na tomto táborském hřbitově měla nasazenou roušku, i když celkem nehrozilo, že by se v jejich bezprostřední blízkosti nacházel někdo, se kterým by se nemohli vyhnout alespoň na vzdálenost předepsaných dvou metrů. Na jednotlivých hrobech pod vysokými stromy svítila v přicházejícím soumraku řada světel. Před 17. hodinou přijela na parkoviště v autě hlídka městské policie.