Sešla se opravdu různorodá společnost – zastavili se Pavel Drengubák z kapely Nezmaři, senátor Marek Slabý, kominík z amerického Bostonu Charles Koubek, starostka Dírné Jana Vacková, také Alois Pavlík, bývalý učitel odborného výcviku z budějovické střední školy, kde vychoval na 70 kominíků, nebo kominická rodina Michlových z Kolínska, kde s tátou pracuje i 21 letá kominice Viktorka. A Pepa Bažant junior kudy chodil, tudy se chlubil, jiným úborem – kamarád Bažantových Borek Petřík mu totiž jako fanouškovi táborských hokejistů věnoval dres, ve kterém chodil fandit na táborský zimní stadion Borkův bratr Michael, známý v Táboře jako Brko.
Malý Miky Michl předváděl, jak funguje v muzejní expozici komín, kterým mohou děti prolézat stejně jako někdejší malí kominíčci. Na čištění komínů šlechtických sídel se totiž v minulosti najímaly i děti. Vešly se i do nejužších komínů, ale byla to nebezpečná práce mnohdy i se smutným koncem. Expozici Kominického muzea v Záříčí obdivovali všichni příchozí. Mapuje historii řemesla a kominických rodů, které působily v Čechách i v regionu. Soustřeďuje také řadu trojrozměrných exponátů – náčiní a pomůcek pro kominickou práci.
Muzeum je přístupné po telefonické dohodě na telefonu 734 708 733 nebo 603 872 327. V uplynulém roce jím prošly stovky návštěvníků. „Jezdí sem hodně lidé ze severní Moravy nebo ze severních Čech. Ozývají se nám také potomci kominíků, doplňují se nám tak střípky historie,“ řekla Eva Bažantová.

V praxi působí i kominice
Americký kominík Charles Koubek, původně Karel z České republiky, čistí komíny v Bostonu už 38 let. Kolegům ukazoval obrázky ze své práce. Viktorie Michlová z Kolínska zase podotkla, že není výjimkou. Kominic je prý v republice slušná řádka. „Ivetka ve Slaném, v jižních Čechách Eliška,“ zmínila. Učitel odborného výcviku Alois Pavlík, který působil na Střední polytechnické škole v Českých Budějovicích, od roku 2010 také vyučil tři dívky. „Byla to Monika Hlavatá z Besednice, Eliška Kohoutová z Újezdu u Vodňan, která dnes žije ve Strakonicích, a pak Valerie z Dětského domova v Horní Plané, ta se mi ztratila z očí a nevím, jestli se řemeslu věnuje,“ řekl Alois Pavlík. A zavzpomínal, jak se obor kominík na budějovickou školu dostal.

Budějovická líheň kominíků
„Když se v roce 2010 uzákonila povinnost mít každoročně kontrolní zprávu o stavu komína, ukázalo se, že je kominíků nedostatek. Jediné učiliště bylo v Praze na Jarově a tam byli poslední tři učni. Pavla Veselého, ředitele naší školy v Budějovicích, která se tehdy jmenovala Integrovaná střední škola, napadlo, že tento obor otevřeme. Já jsem byl mistrem odborné výchovy u zedníků a malířů a narychlo jsem převzal i kominíky s tím, že najdeme z praxe vyučeného odborníka. To se ale nepodařilo. Nikdo z kominíků si nechtěl vychovávat konkurenci. Takže jsem si nakonec v roce 2012 udělal výuční list já. Než jsem odešel do důchodu, prošlo mi rukama takových sedmdesát vyučených kominíků,“ popsal Alois Pavlík. Současně ale dodal, že systém není dokonalý. Předpokládá, že vyučený žák po absolvování tříletého oboru je hotový řemeslník. „Měl by ho ale vzít k sobě zkušený kominík, má se ještě hodně co učit. V Německu to tak mají, že si kominík zapracovává nástupce, kterému pak předá svůj rajón,“ dodal bývalý pedagog. Přidal i trochu kritiky. Kantora mrzí neetické chování některých kominíků, kteří lidem vnucují nepotřebné činnosti nebo dokonce účtují vysoké částky za něco, co ve skutečnosti neudělali. „Lidé by si měli předem dohodnout prováděné úkony a cenu a snažit se porovnat si cenu s jinými firmami a řemeslníky,“ radí Alois Pavlík. Na většinu svých žáků je ale pyšný. Vyfotit se s ním přišel i jeho žák, kominík Pavel Šniager.
Řeč přišla i na to, že v tomto období mají kominíci relativně volno. Čištění a vložkování komínů, revize a kontroly musí být hotové do začátku topné sezony. „S tím, jak se zima zkracuje a prodlužuje se teplejší období, je ale i naše pracovní sezona delší,“ shodli se kominíci. Každopádně dny kolem Nového roku jsou pro ně vítaným volnem a využili je i k příjemnému setkání v muzeu v Záříčí.