Školství v Rakousku-Uhersku

Základy moderního českého školství položila ve druhé polovině 18. století Marie Terezie Habsburská, když roku 1774 vydala Všeobecný školní řád. Po této převratné reformě, ale zejména pak po revolučním roce 1848, kdy ministr kultu a vyučování Leopold Hasner von Artha vydal zákon, jímž tyto reformy ještě více rozvinul, se však stále více ukazovalo, jak sice Rakousko-Uhersko na jedné straně usilovalo o vyšší vzdělanost obyvatel, na druhé straně však nedokázalo praktické naplnění této zákonné povinnosti plnohodnotně zajistit pro děti z nejmenších vesnic. Těm často nezbývalo, než absolvovat náročné pěší túry do škol přilehlých – v létě, v zimě, za každého počasí. České vesnice tehdy navíc propojovaly jen nevalně udržované úvozové cesty, v zimě často zcela neschůdné.

Mezenská expozitura v pastoušce

Mezeňané na „svoji“ školu čekali mnoho let. Podle místních dobových kronik tamní děti nejprve od roku 1810 navštěvovaly školu v sousedních Kvasejovicích. Až v roce 1823 byla v Mezné zřízena expozitura. Vyučovalo se v místní pastoušce, kam z Kvasejovic docházel učitelský pomocník. Ten se zpravidla zdržoval tolik týdnů, kolik bylo ve vsi usedlostí, místní sedláci mu poskytovali stravu a byt. Výuka zde bývala velmi primitivní. V zimě s sebou děti do školy nosily i dříví, aby se během vyučování alespoň trochu ohřály.

Zajímavá zmínka o tom, jak mezenská expozitura fungovala, byla náhodou objevena v jednom z archivních fondů Státního okresního archivu Tábor, v Monografii školní obce Tučapy s datací 1929. Tato kronika naznačuje, že tehdejší působení kočovných učitelů v mezenské pastoušce patrně nelze považovat za oficiální: „Bylo nařízeno vikářem učiteli přehořovskému, aby v Mezné vydržoval stále schopného pomocníka. Přání jeho bylo vyhověno, ale bez vědomí školních úřadů zřízena škola opět v bídné chaloupce (pastoušce). Učil tam Jan Petrů; dostával ročně 8 zl. a sypání od sedláků a chalupníků. Roku 1854 zaměnil místo s krátošickým Beranem. Tyto všecky nepřístojné okolnosti byly udány zemské vládě. Nařízeno bylo nové šetření 7. srpna v Soběslavi, když pokoutní vyučování v Mezné nepřestávalo. Komise usnesla se, aby Mezná od Kvasejovic byla odškolena a přiškolena k Tučapům. Mezenští nabídli, že vystaví novou školu a učiteli že dají zákonný plat, dokazujíce dostatečný počet dítek (37). Zemská vláda nabídku jejich zamítla a dalšímu přání, by zůstali přiškoleni v Kvasejovicích, nebylo vyhověno. Od r. 1855 chodily dítky mezenské do školy tučapské, jež byla od r. 1861 do r. 1871 dvoutřídná…“

Přiškolení do Tučap

Jak vyplývá z kronikářského zápisu tučapského kantora Aloise Sládka, v roce 1855 Zemské vládě došla trpělivost a Meznou přiškolila k Tučapům – přesto, že vzdálenost mezi oběma obcemi byla sedmikilometrová. Mezenské děti tak musely další tři desítky let denně absolvovat více než hodinovou cestu tam a zpět. O tom, že toto rozhodnutí nebylo příliš šťastné, a že tehdejší mezenští obyvatelé jistě denně trpěli obavami o bezpečí a zdraví svých dětí, svědčí dobový zápis mezenského učitele Vojtěcha Sirového: „Roku 1855 byla obec zdejší přidělena ku školní obci Tučapské, kamž dítky zdejší od doby té do školy docházely, ačkoliv je to vzdálenost více jak hodinová a cesta neschůdná, takže dítky úplně ztrmáceny do školy i ze školy přicházely…“

Založení školy v Mezné a stavba školní budovy

Strastiplným cestám za vzděláním mělo odzvonit koncem 19. století, za úřadování starosty obce Tomáše Klípy. V roce 1887 totiž mezenské obecní zastupitelstvo požádalo Velectěnou Okresní školní radu v Táboře o tzv. vyškolení obce. Dne 24. června 1888 pak Velectěná Zemská školní rada v Praze vydala výnos č. 28.112, čímž záměr založení školy v Mezné definitivně posvětila a dne 23. září 1889 mohlo být zahájeno vyučování. Celý školní rok 1889–1890 však proběhl v prozatímních prostorách selského gruntu starosty obce Klípy. Důvodem byl plán obecního zastupitelstva zřídit školu v opuštěném statku zvaném Kalcovina. Tyto prostory však školská komise neuznala za způsobilé a obci nařídila vystavět novou školní budovu.

Samotný akt vzniku školy a otevření nové školní budovy v roce 1890, to byly pro občany malé vsi na Soběslavsku nanejvýš slavnostní okamžiky. Svědčí o tom zápis Vojtěcha Sirového v Památní knize, založené roku 1889: „Dne 14. září byla nová školní budova slavnostním způsobem vysvěcena. Z budovy číslo 17, kdež dosud vyučováno bylo, vyšel dne toho o druhé hodině odpoledne průvod v následujícím pořádku: v čele školní dítky se svým učitelem, za nimi důstojný pán P. František Hůlka, farář v Tučapech s mnoha učiteli vůkolními, pak místní školní rada a členové obecního výboru, za těmi hudba a konečně veliké množství lidu, který z blízka i z dáli do dědinky zdejší zavítal. Průvod odebral se ku kapličce, kdež konáno bylo požehnání. Odtud šlo se ku školní budově, kteráž prapory, chvojím a květinami ozdobena byla, načež vykonal důstojný pan farář svěcení školy a pak školní světnice, kamž shromáždil se veškerý průvod. Zde důstojný pan farář delší řečí poučnou a případnou oslovil přítomné, za kterouž mu poděkoval správce školy a vzpomněl při tom zásluhy školní rady o zřízení školy této a provolal ji „Na zdar.“Vřelou řečí poté vzpomněl na vznešeného dárce zákonů školních, jimiž umožněno, že v Mezném škola zřízena býti mohla a provolal jeho veličenstvu císaři a králi Františkovi Josefovi I. třikráte „sláva,“ což bouřlivě opakováno bylo. Pak následovala prohlídka školní budovy…“

Až padesát žáků ve třídě

Mezenská jednotřídka fungovala bez přerušení plných šedesát let – od svého založení v roce 1889 až do června 1949. Tehdy byla pro nedostatek dětí poprvé na čas uzavřena. Roku 1957 ji obec za úřadování starosty Františka Kotalíka znovu slavnostně otevřela. Po osmi letech v roce 1965 již došlo k definitivnímu uzavření.

O životě mezenské jednotřídky místy až dojemně vypráví již zmiňovaná Památní kniha. Tato školní kronika například uvádí, že v historicky prvním školním roce 1889–1890 se k výuce v Mezné zapsalo čtyřiačtyřicet dětí, v jeho průběhu přibylo dalších šest a deset ze školy naopak vystoupilo. Ve školním roce 1890–1891 se zápisu zúčastnilo jedenačtyřicet, v ročníku 1891–1892 třiačtyřicet a v září 1892 dokonce devětačtyřicet dětí. Vysokou obsazenost mezenské školy kronika připomíná i v dalších letech. Ve školním roce 1905–1906 se k zápisu dostavilo padesát a v období 1912–1913 dokonce třiapadesát dětí. Mírný pokles poprvé pozorujeme v období na konci 1. světové války. K výuce ve školním roce 1917–1918 bylo tehdy do školy přijato sedmatřicet a následující rok jen šestatřicet žáků. K dalšímu významnějšímu poklesu došlo po roce 1920. V ročníku 1921–1922 bylo do školy přijato sedmadvacet a v období 1924–1925 dokonce jen dvaadvacet dětí. Ve školním roce 1929–1930 registrujeme jen pětadvacet školáků, ale například v letech 1934–1935 stoupl počet na jedenačtyřicet.

Mezenští řídící učitelé

V mezenské škole se postupně vystřídalo mnoho vynikajících pedagogů. Prvním a nejdéle působícím kantorem se stal Vojtěch Sirový. Do Mezné přišel ze školy v Radeníně, kde pracoval deset let jako podučitel. Narodil se 5. února 1859 v Dalovicích, v obci Čejkovy, která je dnes místní částí obce Hrádek u Sušice v Plzeňském kraji. Vychodil dvoutřídní obecnou školu ve Stříbrných Horách (dnes Nalžovské Hory), poté tři ročníky měšťanské školy v Sušici. V roce 1875 byl přijat do c.k. českého ústavu ku vzdělání učitelů v Soběslavi. Zde absolvoval čtyři ročníky, vykonal maturitní zkoušku a roku 1879 obdržel vysvědčení. Po desetileté praxi v Radeníně bylo Vojtěchu Sirovému svěřeno vedení nově otevřené jednotřídky v Mezné, kde nejprve od září 1889 pracoval jako dočasný zástupce učitele, od 23. ledna 1890 pak již jako definitivní učitel a správce školy. Do pronajatého školního bytu přivedl v roce 1891 manželku Marii, rozenou Drsovou z Mezné č. 18. Oba manželé pak v mezenské školičce vychovali deset dětí. Do výslužby Vojtěch Sirový odešel v roce 1924, po pětatřiceti letech služby. Zemřel roku 1935 v Soběslavi. Stal se nejdéle sloužícím místním učitelem a jedním z nejuznávanějších.

V Mezné působili i další vynikající pedagogové. Po odchodu Vojtěcha Sirového vedení školy převzal nejprve František Novák z Kvasejovic a poté roku 1925 Karel Korous z Jistebnice. Dalších devět let, od srpna 1929 do června 1938, místní školu řídil Václav Syrovátka, který se tak stal druhým nejdéle sloužícím řídícím učitelem a místní uznávanou osobností. Po odchodu z Mezné působil jako školský inspektor a jako předseda národně-socialistické strany v Lanškrouně. Mezi lety 1949–1960 byl vězněn komunistickým režimem. Dva roky po svém skonu byl rehabilitován.

Během napjatého roku 1938 mezenskou školou prošli učitelé Josef Živný a Marie Šlégrová. Na jeho konci do Mezné přišel František Vrhel ze Zátoně u Českého Krumlova. Byl velkým českým vlastencem a brzy se zařadil mezi největší osobnosti místního politického a kulturního života. Po celou dobu Protektorátu pracoval jako velitel sboru hasičů, vedl zde ochotnické divadlo a jako řídící učitel zapisoval i do zdejších kronik.

Dalším kantorem byl od roku 1946 Miloslav Tůma. Jeho mise byla jen tříletá, ukončilo ji první uzavření školy v roce 1949. Mezenská jednotřídka se poté otevřela ještě jednou v září 1957. Řídícím učitelem byl tehdy jmenován Stanislav Němec. Na jeho osmileté působení dodnes vzpomíná řada místních pamětníků, bývalých žáků. Stanislav Němec v obci podporoval sportovní a kulturní život, hrával dokonce v místní vyhlášené dechové kapele. V červnu roku 1965 pak byla mezenská škola podruhé a již definitivně uzavřena.