Nakonec jste dnes vybojovali dva body za vítězství po nájezdech, berete je?
Určitě ano, do nějaké 55. minuty jsme prohrávali, takže jsou dva body super. Byl to těžký zápas, takový utahaný, pořádně nám nevycházely přesilovky. Na začátku jsme nějaké šance měli, asi by zápas vypadal jinak, kdybych dal z první šance z nájezdu hned gól. Ale nakonec se utkání vyvinulo tak, že dva body bereme.

Nebyl jste to jen vy, měli jste hned tři velké gólové šance v prvních dvou minutách…
Tak to bývá. Pustili jsme se do nich, začátek nám vyšel, ale góly jsme nedali. Jindy to může být za pět minut 3:0, ale někdy to tak bývá, že tam nic nespadne. Pak se prosadil z první vážnější šance Zlín, nastartovali se a bylo to proti nim těžké. Hráli dobře a obětavě, minimálně bod si zasloužili, takže musíme vzít dva body s maximální pokorou a vážit si jich.

Naopak ve třetí části, kdy hosté v pěti lidech zabetonovali střední pásmo, jste se dlouho k ničemu nedostávali. Proti takovému valu muselo být hodně nepříjemné hrát?
Je to tak, ale takhle bránit střední pásmo, když vedete o gól, to už dneska umí většina týmů. Těžko se přes to dostává. Musíte nahazovat a dojíždět puky po mantinelech, ale proti nim to bylo hodně složité, protože mají veliké a silné beky. Jsem rád, že to Šticháč (David Štich) aspoň takhle perfektně nahodil a jednou jim to tam propadlo.

Ve Zlíně jste strávil de facto celou kariéru, je pro vás vzájemné utkání pořád prestižní?
Rozhodně, znám tam spoustu kluků, takže je to pro mě něco jiného. Ale už to není takové jako první zápas, když jsem přijel do Zlína jako soupeř. To bylo fakt zvláštní. Navíc jim tam teď v průběhu sezony přišlo snad deset nových kluků, hodně cizinců, takže jich spoustu také neznám. Na jednou stranu je škoda, že jsem odtud pryč, ale na druhou stranu mi to přineslo do života něco hezkého tady v Budějcích. Je to pro mě nový začátek a já musím Motoru moc poděkovat, že jsem tady tu šanci dostal, a že tady můžu hrát. Rodina je tu spokojená, parta v kabině super. Musím říct, že mě tady hrozně baví hrát. Doufám, že tady vydržím.

Pikantní byl také fakt, že zrovna na Zlín vyšel váš jubilejní 700. extraligový zápas, co říkáte?
Přesně tak. Sám jsem si říkal, že je to paradox. Některé zápasy byly odložené, pár jsem jich já sám nehrál a nakonec to vyšlo zrovna takhle. Je to hezké číslo. Když jsem začínal, rozhodně jsem si nemyslel, že jsem nějak dobrý hokejista, že odehraju čtrnáct, patnáct sezon v extralize, pořád si to o sobě nemyslím. Celou kariéru se snažím spíš plnit nějakou defenzivní roli, ale jsem moc rád, že pořád můžu hrát, a že mě to baví.

Zaplatíte za jubileum nějakou večeři do kabiny?
Určitě, už před zápasem jsem Vráblasovi (pokladník Roman Vráblík) něco dal, bude i nějaká svačinka za zápas. My jsme zrovna se Zlínem čtyřikrát vyhráli, takže mě to stálo celkem dost peněz. Na druhou stranu to dám rád, protože nás aspoň dva body zase posunou blíž k té nejlepší čtyřce. Chceme o ni bojovat, furt je před námi dost zápasů, ještě skoro celá čtvrtina. Tým je tak zkušený a kvalitní, že bychom měli mít takové ambice. Pár zápasů jsme teď zvládli, dotáhli se k té čtyřce a chceme se o to porvat. Zatím se soustředíme jen na sebe, tabulku tolik neřešíme. A jestli to pak vyjde nebo ne, to uvidíme až za pár týdnů. Ale ať chcete nebo ne, je to obrovská výhoda, už jsem to zažil. Máte deset dní volno, doléčíte šrámy, všichni jsou nachystaní a odpočinutí, navíc čtvrtfinále začínáte doma…

Už jste zmínil, že hrajete extraligu patnáctou sezonu. Jedna z nich měla v roce 2015 zlatou tečku. Je to zatím vrchol vaší kariéry?
Rozhodně. Když vyhrajete poslední zápas sezony a dostanete ten pohár, zvednete ho nad hlavu, to je to nejhezčí. Člověk na to nikdy nezapomene, je to nádherný pocit. Na druhou stranu, život jde dál. Kolikrát jsem si říkal, že až vyhraju titul, tak můžu skončit. A najednou uběhnou dva, tři týdny, co jste to zvedl nad hlavu, a začínáte přípravu na novou sezonu, nikdo už se vás na to neptá. Dostat se až na konec, vyhrát ten titul, za tím je hrozně práce, hrozně těžká cesta, musíte porazit všechny. Ale na druhou stranu i tady vidím ohromnou sílu. V týmu jsou jak zkušení kluci, tak mladí hráči, kteří pracují perfektně. Tak proč by to nemohlo vyjít tady.

Takže by třeba titul ze sezony 2014–15 ještě nemusel být vaším vrcholem…
Nikdy neříkej nikdy, bylo by to krásné. Se Zlínem jsme na titul čekali hrozně dlouho, tady je to podobné. Budějovice jsou hokejové město, žije to tu Motorem. Jenom věřím, že sem na zimák třeba v půlce února nebo na začátku března konečně pustí lidi. Fandí se i v těchto omezených počtech pořád super, klobouk dolů, ale když sem přišlo šest tisíc lidí na zápas s Hradcem, to bylo něco neskutečného. To byl hukot. Když prohráváte a šest tisíc lidí stojí na nohou a ženou vás dopředu, to je to, proč hokej hrajeme.