Žijí ze dne na den a neprosí o soucit. Přesto mají i sny a přání

Řada z vás je potkává v ulicích města. Za tepla posedávají po parcích, na březích Jordánu, v mrazivém počasí hledají útočiště u nákupních center a na autobusovém či vlakovém nádraží. Žebrají a popíjí laciné krabicové víno. Občas mezi sebou vyvolají konflikt, který musí řešit ostraha, někdy i policie. Tak vnímá táborské bezdomovce většina obyvatel. Málokdo ale tuší, co je na ulici přivedlo a po čem tito lidé touží. Mají ještě šanci vrátit se zpět do takzvaně normální společnosti? A stojí o to vůbec?

Václav, Alena a Nikola žijí už přibližně půl roku v nevyužívaných objektech po posunovačích na táborském železničním nádraží. Vůdčí osobnosti této skupinky je pětadvacetiletý Venca. Na ulici je podle svých slov přes deset let. „Po úmrtí mámy a táty šel můj život do prd… Na ulici jsem se ocitl, když mi bylo sotva patnáct. Myslel jsem, že to bude jen na chvíli, ale vše se uzavřelo do kruhu, ze kterého jsem nedokázal vystoupit. A teď už ani nechci nebo to nejde. Nevím. A seru na to,“ říká Vašek a potahuje z ubalené cigarety trávy. Pak se dává do silného kašle. „Co to je za sajrajt,“ulevuje si.

Sen o malém hospodářství a velké vaně

Je mrazivé prosincové ráno a trojice stojí před „svojí ubykací“ jen v tenkých teplácích a nepříliš teplých mikinách. Zatímco Václav dává celkem důrazně najevo, že ho lidi nezajímají a potřebuje je jen na získání peněz, aby si mohl koupit alkohol, Alena a Nikola podle všeho ještě úplně nerezignovaly.

„Neměnila bych, nechci být otrokem společnosti, tahle svoboda mi vyhovuje. Nějaký jídlo vždycky seženeme a pít je taky co. Takže je to pohoda,“ říká Alena. Pak se ale zasní nad blížícími se Vánocemi a přiznává, že by si od „Ježíška“ přála malý domek někde na venkově. „Je to můj sen. Měla bych tam pár slepic a klidně bych vstávala v pět ráno a o všechno se starala. Jenže peníze na to nemám a nikdo takový, kdo by mi ho pronajal za údržbu, se asi nenajde,“ dodává a upíjí z plastové lahve své první dnešní doušky laciného vína.

„Ty zase žvaníš hovadiny,“ okřikuje ji Václav. Radši řekni, že na Vánoce ser…, protože je to kravina,“ hartusí šéf bezdomovecké skupiny z táborského nádraží a obrací do sebe zbytek vína v lahvi. Za den prý zvládne vypít kolem dvanácti litrů. A k tomu nějaký rum. „Chlastám, aby mi nebyla zima, a taky abych nevnímal tuhle podělanou realitu.“

Alena se ale nedá odbýt a prohlašuje, že ona Vánoce slavit bude. „Nachystám kapra a salát, i stromeček někde seženu. Dárky asi nebudou, ale ten stromeček bych chtěla,“ přiznává mladí žena Alena, která na ulici odešla ze svého rozhodnutí. „Byla to moje blbost, vím, že si za to můžu sama. Určitě by se našla nějaká cesta zpět, ale zatím mi to tak asi vyhovuje. Vlastně ani jinak žít neumím,“ dodává.

Václav si ubalil další cigaretu a znovu se zapojuje do hovoru. „Vlastně bych měl jedno přání k Vánocům. Chtěl bych se někdy vykoupat v rohové vaně. Vůbec nevím, jak vypadá, na Káčku máme jen sprchu. Tu vanu, to bych teda chtěl.“

Poněkud stranou se drží nejmladší, devatenáctiletá Nikola. Na ulici je jen pár měsíců. Na její bledé tváři je znát, že si na tento způsob života ještě nezvykla. Její důvody odchodu na ulici jsou podobné, jako u Václava. „Zemřela mi máma a s tátou a zbytkem rodiny jsem se nepohodla. Navzájem jsme se rozešli ne zrovna v dobrém. Teď jsem tady a neřeším, co bude dál,“ říká Nikola a neustále pokukuje po Vaškovi. Pak stejně jako on prohlašuje, že Vánoce ji nezajímají. „Nikdy jsem je neměla ráda. Taková chvilková umělá radost,“vysvětluje svůj postoj ke svátkům. Pokud ale prý Alena připraví kapra se salátem, pozvání ke stolu neodmítne.

Na otázku, co by ji mohlo přimět pokusit se vrátit do běžného světa a života, nezná odpověď: „Nevím, takhle mi to vyhovuje. Nechci nic řešit, co bude dál, mě nezajímá.“

Kamarádi umírají

Všichni se tváří, že jsou se svými životy spokojeni, v jejich nitru se však možná odehrávají i jiné scénáře. „Strach? Jestli máme strach? Z policajtů ne, ti jsou slušní a nechají nás v klidu, když neděláme bordel,“ říká Alena. Pak přemýšlí a dodává. „Asi z nemocí. Letos nám zemřelo hodně kamarádů. Někteří na chlast, někteří na nemoc nebo na obě kombinace.“

Na příchod lepších časů nikdo z nich nevěří. „Těch pár roků, než chcípnu, nějak na ulici vydržím. Stejně mi nikdo nepomůže. A abych chodil do práce, když mám exekuce? Proč, když mi všechno vezmou a stejně budu někde pod mostem. Se… na to,“ konstatuje Václav, který je poněkud nervózní, protože je už čas, kdy běžně bývá v centru města a má vyžebráno na několik lahví vína. Bere si batoh na záda, přivolává dva psy, kteří doteď běhali mezi opuštěnými staveními a odstavnými kolejemi a vydává se do ulic Tábora. Alena s Nikolou ještě chvíli zůstávají na nádraží, aby vše nachystaly na večerní návrat a potom odchází i ony žebrat na další alkohol, který jim pomáhá přežít a zapomenout na vše, co bylo kdysi.

René Flášar