Dobrá smrt?
Jít na podobný film, to chce odvahu. V Písku ji našlo na čtyřicet návštěvníků. Režisér filmu Dobrá smrt Tomáš Krupa natočil velmi autentický snímek. Hlavní postava, dvaasedmdesátiletá britská žena Janette se podělila o svou cestu za dobrovolnou smrtí, která měla ukončit dlouholeté trápení a patrně nesnesitelnou budoucnost. Ve snímku vystupuje i její syn, který má stejné nevyléčitelné onemocnění jako jeho matka, tedy svalovou dystrofii. Paradoxně právě plánovaná asistovaná sebevražda matku se synem po letech neshod spojí.

V Anglii je toto téma hodně tabu. I Janette musela téměř rok lhát, aby dosáhla svého přání. Pokud by mluvila pravdu, pravděpodobně by skončila v psychiatrickém ústavu. Tam je již hospitalizován její muž. Janette tak ví, jak by skončit nechtěla. Její syn se pokouší s neléčitelnou nemocí bojovat, zkoumá ji i ve své laboratoři. Vzhledem k tomu, že prochází stejnou zkušeností, své matce rozumí. Vydá se s ní do Švýcarska, kde je asistovaná sebevražda legální. Jede s nimi i zdravá dcera, která by si maminku přála ještě vidět na své svatbě. Neustále jí posílá ukázky svatebních šatů a prosí ji o radu. Pořád však nemá datum svatby, zatímco maminka datum svého úmrtí už zná. Přesto i dcera matku podporuje v její myšlence, i když nesčetněkrát opakuje, že pokud by si to Janette rozmyslela, pomůže jí a bude se o ni starat. Janette však už nechce uhnout. A to i přesto, že druhá dcera její krok nechápe. Podle ní přijdou vnoučata o babičku. Janette vnoučatům řekne, že odjíždí do Ameriky, kde bude možnost žít v bezbariérovém domě. Slibuje, že na vnoučata bude neustále myslet, že budou stále s ní.

Tento okamžik byl jednou z nejemotivnějších částí filmu. Diváci brali do rukou kapesníky a někteří museli krátce odejít. Janette s první dcerou a synem odjíždí do Švýcarska, aby tam strávila poslední dny svého života. S odchodem jí pomáhá lékařka, která ve Švýcarsku provádí týdně dvě asistované sebevraždy. Víc by sama psychicky nezvládla. Konec snímku ukazuje chvíle, kdy Janette mačká tlačítko, které spustí proud látky, jež postupně Janette uspí. Do pěti minut přichází zástava srdce a smrt. Podle Janette dobrá smrt.

Po ukončení filmu se rozhostilo hrobové ticho. Poté Kateřina Slabová začala debatu s lékařem Domácího hospice Athelas Vladimírem Cejpem. Ten se mezi nevyléčitelně nemocnými pacienty pohybuje neustále. Přesto je proti asistované sebevraždě. Když se před mnoha lety setkal s termínem eutanazie, byl vnímán jako prostředek, který je naprosto výjimečný, určený pro zcela extrémní situace, tedy pro lidi, kteří trpí tím nejhroznějším způsobem a nemají možnost toto utrpení ukončit. „Tato možnost dnes v některých státech existuje. Není jich už tak úplně málo. Největší zkušenosti jsou z Holandska a ty říkají, že v reálné praxi je to něco poněkud jiného. Ten film nám to dnes ukázal. Paní Janette rozhodně není ten typicky nemocný člověk, který extrémním způsobem trpí. V žádném případě bych si nedovolil její utrpení zlehčovat, ale rozhodně to není to nejhorší,“ řekl Vladimír Cejp.

Příběh Josefa z Písku
Lékař popsal příběh Josefa z Písku, který měl nemoc ALS, na níž zemřeli fotbalista Marián Čišovský nebo politik Stanislav Gross.

„S panem Josefem jsem se potkal o prázdninách, kdy jsme ho přijímali do péče našeho domácího hospice. ALS je choroba podobná té, kterou měla Janette z filmu. Lidem postupně bere jejich základní kompetence. ALS je ještě záludnější, jelikož zkracuje čas asi tak desetkrát rychleji než svalová dystrofie. S panem Josefem jsem se potkal, když měl tyto problémy tři roky a tři roky je průměrná doba, kdy s touto nemocí člověk dokáže žít. On tehdy věděl, že se těžko může dožít déle než do podzimu. Dokázal si dojít s chodítkem po bytě, ale to bylo jediné, co u něj fungovalo. Mluvit nemohl nebo respektive dokázal třeba říct jedno slovo, někdy kraťoučkou větu. Někdy mu bylo rozumět, někdy ne. Že by mohl psát jako paní Janette, to ani omylem. Dorozumíval se pomocí klávesnice tabletu, ale i s tím měl problém. Polykat téměř nemohl. Stravu dostával hadičkou, ale jemu špatně fungovalo i trávení, takže měl zažívací potíže. Měl bolesti všeho, břicha, hrudníku, končetin. Bolesti byly takové, že už v tu dobu bral nízkou dávku opiátů. Špatně spal a také se mu špatně dýchalo. Svaly mu fungovaly tak špatně, že nemohl sám odkašlávat a musel používat takzvaného kašlacího asistenta. Dívat se na takového člověka je smutné, protože se při kašlání dusí. Když jsem do naší dokumentace zapisoval všechny tyto jeho nálezy, tak jsem pro to měl jediné slovo: utrpení.

Mnohonásobně větší utrpení, než popisovala ve filmu paní Janette. Josef v té době měl podanou žádost do Švýcarska. Jako takovou pojistku pro sebe, protože se nechtěl dožít situace, kdy by už hýbal jenom očima. Když jsem se s ním potkal, tak on i jeho rodina nevěděli, zda tuto možnost využijí. My jsme v domácím hospicu postupně probrali všechny jeho příznaky. Vysvětlili jsme mu, co se s čím dá dělat, včetně toho, že když se bude dusit způsobem, který by byl nesnesitelný, tak mu píchneme injekci, s níž to prospí. Od té doby už nepřemýšlel o Švýcarsku. Já za sebe příběh paní Janette jako dobrý příběh nevnímám, ale příběh pana Josefa pro nás všechny, kteří jsme byli okolo, dobrým příběhem byl. Péče probíhala tady v Písku, v domácím kruhu rodiny. Právě rodina to posléze hodnotila podobně. Když jsem si povídal s jeho ženou, zhruba šest týdnů poté, co pan Josef zemřel, tak mi řekla: „Nakonec to všechno proběhlo nejlépe, jak mohlo. I když to pro nás někdy bylo strašně těžké, rodina se neuvěřitelně semkla a Josef byl pevný do poslední chvíle. Znal jsem pana Josefa, jsem si tím jist, že tomu tak skutečně bylo,“ uzavřel příběh Vladimír Cejp.

Lékař zdůraznil, že nechce zpochybňovat utrpení paní Janette. Podle něho je však důležité si uvědomit, že v momentě, kdy na eutanazii šla, jí bylo dvaasedmdesát let. Byla v osmém desetiletí života, a to je doba, kdy už často člověku dobře nebývá. Zhruba dvacet procent vrstevníků Janette jsou na tom podobně nebo ještě hůře. V této věkové skupině je v České republice zhruba milion lidí. Mnozí z nich mají nevyléčitelné choroby. Zhruba čtyřicet tisíc ročně jich na tyto choroby zemře.

Vladimír Cejp poté přidal ještě krátký příběh člověka, který měl podobnou nemoc jako Josef z Písku. Stevu Hawkingovi lékaři dávali maximálně dva roky. On však dokázal veškerá očekávání překonat o několik desítek let. Dokonce měl přednášky po celém světě a napsal několik desítek knih. Kdyby to předem vzdal, nikdy by nemohl dokázat to, co dokázal. „Konec života pana Josefa měl obrovský smysl, stejně jako život Steva Hawkinga. U paní Janette jsem vnímal, že ona smysl života zkrátka neměla. Já tomu rozumím. Manžela měla v ústavu, se synem se neviděla čtrnáct let. Do sebevraždy podle mého šla kvůli tomu, že neměla smysl života. A já si nemyslím, že máme mít v našem státě zákonem zakotvenou eutanazii kvůli tomu, aby na ni chodili ti, kteří nemají smysl života. A to potvrzuje i zkušenost s eutanazií z Holandska,“ řekl lékař.

Proč lékař nesouhlasí?
Podle Kateřiny Slabové šlo ve filmu o to, že Janette úplně netrpěla v tu danou chvíli. Ale měla obrovský strach z toho, že by nemohla utéct z budoucího utrpení. To ji přivedlo k asistované sebevraždě. Bála se, že až to utrpení přijde, už nebude mít dostatek sil, aby se do Švýcarska dostala a nebude mít žádné možnosti, jak bolesti zabránit.
Vladimíra Cejpa se moderátorka zeptala, jestli existuje možnost, aby se lidé konečného utrpení nebáli? „To je hodně složité. Většinu v tom filmu Janette řekla. Povídala, že není statečné to, co dělá. Statečné a odvážné by bylo do Švýcarska nejezdit. Použila termín: musela jsem jedenáct měsíců lhát lidem kolem sebe, abych je přesvědčila, že je to ta nejlepší volba. Prostě se rozhodla, kdy a jak chce umřít. Já vnímám to, že každý z nás má právo naložit se svým životem, jak chce a že každý má svobodu rozhodování, ale nemyslím, že na to má být zákonem daný institut, který bude poskytovat institucionalizované zabíjení. Je to prostě nebezpečné v tom, že to začne společnost vnímat jako normální. Je to nebezpečné v tom, že to doktoři začnou reálně dělat. Pokud něco pro mě na snímku bylo hrozivé, tak to byla paní doktorka, která eutanazii prováděla,“ řekl Vladimír Cejp.

Co říkali oponenti
První z diváků, který se zapojil do debaty, Vladimíru Cejpovi oponoval. Ptal se, jaká je jiná možnost ukončení života, když člověk žít nechce. „Vy jste uváděl příklad, kdy Josef měl zdravou hlavu. Ale co ti lidé, kteří mají třeba Alzheimerovu chorobu a nemohou rozhodnout, co se s nimi má dít?,“ tázal se. „Když člověk trpí Alzheimerovou chorobou a nemůže o sobě rozhodovat, tak mu nesmí být povolena ani ta eutanazie. Prostě nemůže,“ odpověděl Vladimír Cejp.
Na to návštěvník reagoval emotivně a nadnesl, že by člověk mohl žádat ještě v době, kdy by byl mentálně schopný a už věděl o svém osudu. Připomněl, že už i katolické Španělsko eutanazii uzákonilo. „Já si nemyslím, že dnešní Španělsko je katolické. Na to, proč nějaký stát uzákoní eutanazii, je několik možných odpovědí. Jedna z nich je ta, že ve společnosti je společenská poptávka. Pak je druhá možnost, která je častější, že se najdou ve společnosti lidi, kteří si myslí, že eutanazie je dobrý zákon a věří, že to projde parlamentem.

U nás tenhle pokus ze tří pokusů dvakrát do parlamentu prošel, dvakrát ho parlament neodsouhlasil. Zákonný institut předem vysloveného přání ale u nás existuje. Je docela dobře a správně vymyšlený. Nejsem si však zcela jistý, jestli může fungovat v pozitivním smyslu, protože obvyklá předem vyslovená přání zní následovně: V situaci, kdy se dostanu tam, tak nechci to, to nebo to. Dám příklad: Když budu mít zástavu srdce, nechci, abych byl resuscitován. Myslím, že institut našeho předem vysloveného přání nemá pozitivní formu ve smyslu: Až budu dementní, zabijte mě. Podle mého je to ale dobře, protože z toho by mohly vznikat velmi nechtěné účinky,“ sdělil znovu svůj názor Vladimír Cejp.

„Já jsem z toho filmu měla úplně jiný dojem než zoufalství. Prostě mi připadá, že každý má práh bolesti někde jinde. Tahle paní mi připadala, že už ta číše přetekla a ona už nechtěla. Mně na tom přišlo kladné to, že paní Janette mohla říct: Já už nechci. Já vím, že pro vás jako pro doktora je to děsné, ale já mám moc staré rodiče a myslím si, že to už občas k tomu opravdu není. Fakt ne,“ vyjádřila se jedna z návštěvnic. Vladimír Cejp řekl, že tomu rozumí, ale v žádném případě by se tak nezachoval. Stejně by se tak nezachovala ani jeho maminka, které je třiadevadesát let.

Odborná debata dosud neproběhla
Vladimír Cejp nepracuje pouze v Domácím hospicu Athelas, ale i v lůžkovém hospicu v Prachaticích, kde jsou mnohdy i mladí nevyléčitelně nemocní. „Tito lidé tímto způsobem také neuvažují. Jejich problém je obvykle ten, že se života vzdát nechtějí. To, co deklarovala paní Janette, s tím já se úplně nepotkám. Já se potkávám s umírajícími lidmi, kteří by dali úplně cokoliv, kdyby měli další měsíc. Paní Janette měla zcela jasný názor v tom, že už nechce být na světě. Já její názor ctím a rozumím mu. Jasně vnímám, že musí mít svobodu, ale ta neznamená nárok na institut. Jedna věc je svoboda ukončit svůj život, ale druhá věc je nárok, aby existoval institut, kde vyplním dotazník a bude mi umožněna smrt. Kdybych byl poslancem, budu určitě hlasovat proti,“ řekl Vladimír Cejp.
Lékař byl v den promítání filmu pracovně v prachatickém hospicu, kde leží muž o patnáct let mladší než on. Může pouze mluvit, jinak nic. Stará se o něj sestra. Zeptal se jich, jestli se chtějí na snímek podívat. „Jejich názor byl podobný jako můj,“ poznamenal.

Vladimír Cejp závěrem zavzpomínal na své mládí, kdy medicína nebyla na takové úrovni jako nyní. Tehdy se lidé o eutanazii nebavili jako dnes. Ono také nebylo o čem, když o této možnosti tolik nevěděli. To se změnilo po roce 1989. „Já nepovažuji za dobré, že už se u nás opakovaně vyskytl návrh na uzákonění eutanazie, ale nikdy tu nebyla žádná veřejná a odborná debata. Vždyť se přeci jedná o velmi důležitou otázku. Není to tak, že by zdravotnická veřejnost byla jednoznačně proti eutanazii. Názory jsou různé. Já zastupuji hospicovou veřejnost a tam je názor poměrně jednoznačný. Téměř všichni jsou proti uzákonění eutanazie,“ uzavřel Vladimír Cejp.