Jak jste se na Západočeské univerzitě ocitla?

Přijela jsem do České republiky v roce 1997 na tříměsíční stáž. Chtěla jsem doma v Litvě studovat jazyky, pomýšlela jsem na nějaké severské, ale protože pocházím z ruské menšiny, neuměla jsem ani litevsky tak dobře, abych v ní mohla studovat tak naprosto odlišný jazyk jako byla třeba norština. Na univerzitě ve Vilniusu tehdy pořádali den otevřených dveří, tam jsem poprvé uslyšela češtinu a ta mi učarovala. Studovala jsem pak český jazyk a literaturu a ve druhém ročníku jsem na letní semestr odjela v rámci programu Erasmus na Západočeskou univerzitu v Plzni. Celkem nás jelo dvanáct a opakovaně jsme si pobyt prodlužovali. Já jsem pak dostudovala na výjimku tady v České republice a už jsem tady zůstala, protože na konci roku 1999 jsem se vdala za studenta angličtiny z Písku, kterého jsem na univerzitě poznala. V Písku jsme pak spolu zakotvili a narodily se nám tu děti.

Jak se vaše děti jmenují?
Máme 22 letého Adama a 16 letou Anežku. U Adama jsme se snažili hledat mezinárodní jméno, u Anežky zvítězilo to, že se jméno hezky vyslovuje i v Litvě.

Jak vás přijala v 90. letech manželova písecká rodina?
Když jsme se brali, už jsme spolu dva roky chodili, takže mě znali. Tatínek asi zprvu úplně nadšený nebyl, cizinka, Ruska a ještě k tomu taková do všeho hrrr. Jeho ostražitost ale rychle pominula. Maminka už nežije, to byla zlatá ženská.

Kde jste našla v Písku práci?
Začala jsem se živit překlady a tlumočením, vyučovala jsem ruštinu a pak češtinu pro cizince.

Kdo má dnes zájem o ruský jazyk? Lidé z mezinárodního obchodu?
To ani ne. Často jde o ženy po padesátce, které měly ještě ze školy dobrý základ a chtějí něco pro sebe udělat. Říkáme tomu intelektuální wellness. Ona se i živá ruština mění, takže je co se učit. Zájem je třeba i z bankovního sektoru, kde přibývá ruských klientů.

Jaký je zájem o češtinu pro cizince?
Učím ji na třech tři úrovních – začátečníci, mírně pokročilí a příprava na zkoušku pro trvalý pobyt v České republice. Teď jde zhruba o 80 lidí v osmi skupinách. Takže bych řekla, že zájem je docela velký.

Odkud pocházejí vaši žáci?
Téměř všichni jsou Ukrajinci, zaměstnanci zdejších velkých podniků. Mám také v kurzu jednoho Francouze, měla jsem tu Venezuelanku, pár Rusů. V Písku žilo na konci roku 2020 podle Českého statistického úřadu 3147 cizinců. To není málo. Z toho je kolem tisíce Ukrajinců, zhruba 500 Slováků, pak následují Vietnamci.

Jaké jsou v komunitě cizinců vztahy mezi Ukrajinci a Rusy?
Pro mě je to těžká otázka, protože jsem už dlouho v Čechách, tak to vnímám českým pohledem. Fakt je, že běžní lidé neřeší své vztahy přes politiku. Například v Litvě je hodně vyhrocená politika vůči Rusku, ale ve skutečnosti není problém být v Litvě Rusem. I u nás se počátkem 90. let při revoluci křičelo Ivane, běž domů! Ale rodina mých ruských prarodičů žije v Litvě už od 17. století, tak kam by měli jít? Tady v Písku máme takovou neformální skupinu, které říkáme Buchanka. Buchan je pecen chleba, ale taky rusky buchať znamená chlastat. Takže chodíme na hodinku, hodinku a půl na pivo. Polovinu času se mluví rusky a polovinu česky. Chodí tam Rusové, Češi, Ukrajinci a nikdy tam nenastal sebemenší konflikt. Může to být i tak, že ti lidé, protože odešli ze svých zemí, tak nejsou vyhroceně zapálení pro tamní politiku. Ale to je jen moje domněnka. Například moje rodná země Litva se velmi snaží, aby byla vnímána jako součást Evropské unie, kam byla přijata stejně jako Česko v roce 2004. Ale ono celé Pobaltí bylo i v rámci Sovětského svazu bráno trochu jinak.

Jak se chovají k cizincům Češi?
Překvapilo mě, že Češi sami sebe vnímají jako větší xenofoby, než ve skutečnosti jsou. Na setkání v Buchance se jeden Rus zeptal Čecha: Proč nás nemáte rádi? A Čech mu odpověděl: My nemáme rádi nikoho, Rusy, Němce, ani amíky… I cizinec ale může být xenofobní. Říkají třeba, že Češi nemají dobré filmy. Nebo dobrou hudbu. To ale plyne z neznalosti. Vždycky říkám – počkejte s těmi soudy, až to tu trochu poznáte. Mně manžel pouštěl napřed komedie, třeba Kulový blesk, abych pochopila zdejší humor, a pak postupně Černého Petra nebo Lásky jedné plavovlásky. Člověk má své soudy držet na uzdě. Cizinci přitom často říkají, jak je to tady fajn, jak se k nim lidé chovají hezky, ale aby mohli víc proniknout pod povrch, musí se vypořádat s mnoha odlišnostmi.

Jakými?
Tak třeba se u mě v kurzu naučí, že se říká – osmnáctého května. A pak přijdou na úřad a tam zazní: Přijďte příště 18. 5. A už jsou vedle. Přitom by stačilo, kdyby úředník napsal datum na lísteček. My se třeba v kurzu naučíme větu: Odkud jsi? A když se jich pak někdo zeptá: Vodkaď seš?, uchu cizince to klidně může znít jako Vodku chceš? V českém jazyce jsou zkrátka velké rozdíly mezi spisovným a nespisovým jazykem. I s výslovností je to obtížné. Věta obsluhy v restauraci – co si dáte? Ta může cizincovi klidně znít jako – proč si tu sedáte? Anebo – co tu děláte? Kdyby byli takhle hákliví na správnou výslovnost Angličani, tak se nedomluví celý svět. I zvyky jsou rozdílné. Na Ukrajině nebo v Rusku se na úřadu klepne do dveří a rovnou se vchází. Slyšela jsem, že to má být výraz důvěry v úředníka, že ve své kanceláři nespí, nemá tam milenku nebo nepřepočítává úplatky. Takže se v kurzu taky učíme, že tady je zvykem zaťukat a počkat. A že se může ozvat – dále! Moment! Nebo – pojďte dál! Protože když cizinec ťukne a rovnou vejde, může se taky ozvat nepříjemná reakce: Vy neumíte klepat? A jednou mi jeden cizinec při této integrační aktivitě radostně sděloval svůj postřeh: U doktora se ale nemusí klepat, že? Tam je přece napsáno na dveřích – neklepat! Takže jsme si museli vysvětlit, že u lékaře se neklepe, ani rovnou nevchází. Právě proto máme v lekcích češtiny i takzvané integrační okénko. Aby se nám společně žilo snáz.

Kam náležíte vy?
To je jednoduché. Když se mi něco nelíbí na Češích, tak říkám – oni. A naopak. Když jsem v Litvě viděla fotografie z povodní, najednou ze mne směrem k manželovi vypadlo – tady to měli stejné jako vy… Vlastně nepatřím nikam. Jsem rusky mluvící státní příslušnicí Litevské republiky s trvalým pobytem v České republice. A to jen proto, že Litevci neumožňují dvojí občanství, jinak bych české občanství samozřejmě chtěla.

A jako co se cítíte?
Jako nikdo. Mám více či méně mateřskou řeč. Češtinou mluvím stále s přízvukem, přitom jsme s ní začala ve dvaceti. Tak jsem teď začala chodit na fonetiku, kde se učím vyslovovat české L a protáhnout písmeno íí, ale jsem smířená s tím, že dokonalé to nikdy nebude. To by mě stálo půl milionu, abych si ten můj zobák změnila. Já tam chodím kvůli svým studentům, abych je učila co nejsprávněji.

Chtějí cizinci z vašich kurzů v Písku zůstat?
Hodně lidí si prožije osobní zklamání. Představovali si, že jdou do Evropy, ale tady dostanou práci v třísměnném provozu za poměrně nízký plat. Když však přijdou celé rodiny, děti se tu zaháčkují, najdou si přátele a už tu pak zůstávají. V Čechách je příjemný poměr práce a volného času. Ukrajinci to někdy nechápou. Jsou nastavení na vydělávání peněz a mnohdy jim Češi připadají líní, když dělají jen osm hodin denně. I moji rodiče z Litvy byli překvapení, že v Písku byly v sobotu odpoledne zavřené cukrárny. Divili se – jak je to možné? Vždyť přece potřebují vydělávat… Já jim ale říkám – kdyby byli Češi líní, nebude Česká republika vypadat tak, jak vypadá. Češi mají krásně upravené domky a zahrádky. Nechtějí veškerý svůj čas věnovat práci a vydělávání peněz. To je třeba pro Ukrajince překvapivé. Taky si všímají, že tu je úzus si pořád na něco stěžovat. Nakonec ale každý musí uznat, že tady se žije dobře.

Jak tedy v očích cizince vypadá typický Čech?
Tak vy například máte přísloví, že sebechvála smrdí. Nic takového není u nás v Litvě a ani v ruštině. Tam se naopak říká – kdo jiný zamává pejskovi ocáskem, když ne sám? Čili – kdo jiný vás pochválí, když se nepochválíte sami? Řeknu takový příklad. Když položím pěti Rusům a pěti Čechům otázku: Kdo umí namalovat plakát? První Rus vystoupí z řady a řekne, že už někdy něco maloval. Druhý vystoupí s tím, že on ví, co je plakát. A další tři se rychle přidají, protože už vystoupili ti první dva. A jak zareagují Češi na stejnou otázku? První nesměle řekne, že má jen čtyři roky grafické školy a ještě ji nedokončil. A ostatní čtyři nic. U nás je zkrátka zvykem se pochválit. I moji přátelé se smějí: Copak Anička, ta se pochválí! I rodiče u nás hodně chválí své děti.

Co by se mělo změnit, abychom si víc rozuměli?
Komunikuji s městem, že je třeba soužití s cizinci pojmout komplexně. Nestačí, že učím češtinu pro cizince a scházíme se na Buchance. Musím zdůrazňovat, že nejde o sociální pomoc cizincům, ale o poradenství. Například když cizinci mají dítě v deváté třídě, tak jim vysvětlit zdejší vzdělávací systém. Taky jsem se dočetla o syndromu zdravého migranta. Cizinci potřebují vydělávat, léta nejdou k lékaři, nepotřebují zdravotní péči. Teď je tu ale covid a najednou potřebují například doporučení od praktického lékaře na testy nebo pro stanovení nemocenské. A oni žádného lékaře nemají. Sehnat zubaře je zcela nemožné, praktika ještě jakžtakž. Jak to řeší cizinci s karanténami, to opravdu nevím. A když se podíváte na procento kriminality mezi cizinci, je stejné jako u české populace. Taky se málo ví, že jakmile jsou ve školní třídě čtyři cizinci, už je potřeba učitel češtiny pro cizince. To je něco úplně jiného, než výuka češtiny pro české děti. S dětmi cizinců se nedá začít vyjmenovanými slovy. Vidím prostě u cizinců potřebu řešení přístupu k lékařům, ve školách a pak s běžnými problémy, které přicházejí. Třeba takový krach společnosti Bohemia Energy. Tam má co dělat Čech, aby se ve věci zorientoval, natož cizinec. Naštěstí v Českých Budějovicích funguje Centrum na podporu integrace cizinců, je tam pro cizince spousta služeb zdarma. Například když si vysokoškoláci potřebují nostrifikovat diplom, oni je nasměrují. Neudělají to za ně, ale budou s cizincem sedět a pomáhat mu. Integrace, to je práce na obou stranách. Cizinec to musí odpracovat, ale na druhé straně je potřeba vlídný člověk. A takové organizace už tu dnes jsou. Řekla bych, že cizinci jsou všudypřítomní a neviditelní. Mnozí se chovají, jakoby tu byli na totální návštěvě.

Co očekáváte od vzniku projektu Svět v Písku v městské knihovně?
Multikulturní prostor, kde by se mohli setkávat cizinci mezi sebou a moc bychom si v knihovně přáli, aby tam chodili i místní obyvatelé.

Co jste na prvních setkáních řešili?
Například tam zaznělo: Náš syn hrál na klavír, ale tady teď klavír bohužel nemáme… Přitom v knihovně je klavír, kde si mohou návštěvníci hrát. My nechceme cizince zachraňovat, to jsou samostatní lidé, kteří se dokázali přestěhovat do cizí země. Nejsou to nějací mimoňové, kteří potřebují vodit za ručičku. Chceme jim dát vědět, co Písek nabízí. Svět v Písku má být prostor, kde by se lidé cítili dobře. Doufám, že to v knihovně rozjedeme a ta aktivita začne žít svým životem.

Jde radnice těmto aktivitám naproti?
Podle mě je v pořádku, že podněty přicházejí zdola, od lidí. Nemyslím, že je tu s cizinci nějaký problém. S místostarostou Petrem Hladíkem jsme se dopracovali k rozhodnutí, že tu věc zanalyzujeme. Kolik cizinců tu je, jak se jim tu žije, jestli stojí o integraci. Místostarosta je tomu nakloněn.

Anna Simotová