V sršním hnízdě tiká bomba – Písečtí míří mezi elitu
PÍSEK - Když se řekne písecký basketbal, každému naskočí jméno Janovský. Nejstarším z rodu Janovských Miroslav starší je emeritním prezidentem klubu Sršni Písek. Po něm převzali štafetu synové Přemysl a Miroslav mladší. A i ten už má své následovníky. Dcera Gabriela Janovská je v Písku jednou z mála, kdo má oprávnění provádět u stolku časoměřičů technický zápis. A protože Sršni, po nepsané dohodě s oddílem házené, nemají ve své struktuře družstva dívek, po vzoru svého otce se Gabriela vrhla na trenérskou činnost. Klan Janovských na palubovce herně zastupuje v mládežnických kategoriích syn Filip, který se však zatím vzrůstem do mužské části rodiny nezařazuje a ve většině případů svádí osobní souboje s mnohem vyspělejšími protivníky. Ale jak říká otec Miroslav: „Je úplně stejný, jako jsem byl v jeho věku já, takže je předpoklad, že vše časem dožene.“
V čase, kdy je i sport v celé republice ochromen koronavirem, se sportovní ředitel Miroslav Janovský mladší ohlédl do doby, kdy byl v Písku založen basketbalový klub Sršni Písek, který později přibral do názvu Sokol. Zhodnotil zatím nedokončenou letošní sezonu a odtajnil další z milníků píseckého basketbalu, který by celé město Písek posunul ve sportovním světě o další stupeň výš.
Kdy a proč jste se začal věnovat píseckému basketbalu?
Jsem písecký rodák a rodiče mě vždycky ke sportu vedli. Přestože můj táta je basketbalista, tak nám s bratrem ve výběru sportu nechával volnost. Protože na začátku 80. let v Písku basketbal neexistoval, tak jsme se, ostatně jako tehdy většina kluků, rozhodovali mezi fotbalem a hokejem. Protože se mi do rukou jako první dostal leták od hokejistů, přihlásil jsem se na hokej. Ten sport mě strašně bavil a vydržel jsem u něho celou školní docházku. Myslím, že mi hokej hodně dal, mám na něj spoustu krásných vzpomínek a do dnes toho nelituji a tenhle sport mám strašně rád. Když jsem postoupil do dorostu, tak jsem skončil. Vzrůstem a konstitucí jsem byl velice slabý a proti svým vrstevníkům opožděný, což už bylo v dorostu hodně znát a v danou chvíli jsem na to už neměl. Mezera po hokeji v mém životě byla hodně velká, takže jsem hledal, kde se uchytím a jaký sport bych mohl dělat. Hrál jsem pingpong, zkoušel jsem i jiné sporty, ale přelom v mé sportovní kariéře nastal až poté, když jsem nastoupil na gympl. Pan profesor Těšík vytvořil tým, v kterém nás bylo asi sedm, a začali jsme hrát basketbal. Nemělo to žádnou velkou úroveň, nicméně jsem si tenhle sport zamiloval. Poté, co jsem skončil vysokou školu a vrátil se do Písku jako učitel, jsem se rozhodl, že svou hráčskou kariéru, která zjevně nikam vysoko nespěla, když mým vrcholem byla druhá liga ve Strakonicích, budu utlumovat a začnu se věnovat trénování.
Takže to byly začátky novodobé historie píseckého basketbalu? Kdo u nich s vámi stál?
V roce 1995 jsem na Tylovce založil první sršní tým jako školní kroužek. Na prvním tréninku bylo šest dětiček, dodnes si to pamatuji. To byl tedy vznik Sršňů a letos slavíme, i když o oslavách se v dnešní době zatím mluvit nedá, dvacet pět let trvání tohoto klubu. Třeba se k tomu ještě letos vrátíme. Moje vize tehdy byla mít opravdu jenom školní kroužek a dělat basket tak, jak se vlastně v Písku do té doby dělal. Ale chytlo mě to víc, než jsem očekával a začal jsem mít smělejší vize a plány. Postupem času jsme nabírali další a další děti a snažili jsme se, aby družstva měla věkovou návaznost. Každý rok jsme dělali nábor, nový tým a postupně to šlo všechno nahoru. Pak už se to dostalo do stavu, že bych to sám absolutně nezvládal. Mým prvním pomocníkem byl Dalibor Pešek, pak můj táta a postupně jsme s bývalých, i některých tehdy současných píseckých baskeťáků, začali dávat dohromady jakýsi trenérský štáb. Stálicí byl od první chvíle Aleš Kyrián a Milan Matějka, kteří jsou stále aktivními trenéry. V téměř podobném stavu to zůstalo až dodnes.
Celý obsáhlý rozhovor s Miroslavem Janovským najdete ve středečních papírových Píseckých postřezích.
Diskuse k článku