V popředí průvodu byli táborský starosta Štěpán Pavlík a všichni tři místostarostové – Michaela Petrová, Olga Bastlová a Václav Klecanda, europoslankyně Radka Maxová, senátor Jaroslav Větrovský, náměstek jihočeské hejtmanky Jaromír Novák nebo zástupci táborské posádky.

Starosta Pavlík ve svém projevu připomněl osud památníku, před nímž se akt konal. Dílo sochaře Jana Vítězslava Duška bylo na nynější místo přesunuto roku 1929, původně se nacházelo na opačné straně Křižíkova náměstí, kde je dnes umístěn meteorologický sloup. Památník byl doplněn reliéfy hlav a bronzovými deskami se jmény zdejších padlých v první světové válce.

Během nacistické okupace skončily bronzové desky tak jako mnohé kostelní zvony – roztavením pro válečné potřeby Německa. Památník však sochař Dušek uschoval ve svém ateliéru. Reinstalován byl roku 1948 a doplněn novými deskami do současné podoby.

„Osud republiky připomíná osud památníku, u nějž stojíme,“ zmínil starosta Štěpán Pavlík a zdůraznil, že za současnost vděčíme i padlým, jejichž jména pomník nese.

Za určité faux pas by se dalo označit zařazení vystoupení římskokatolického duchovního Michala Pulce, které následovalo hned po starostovi. Není to totiž katolická církev, která je spjata se vznikem samostatné republiky. Právě naopak. Po vzniku Československé republiky se mezi lidmi šířil odmítavý postoj ke katolické církvi jako zdiskreditovanému nástroji habsburské moci a vyvrcholením byly o Vánocích 1919 bohoslužby v češtině a 8. ledna 1920 oficiální vyhlášení nové, národně pojaté Církve československé. Církev československá husitská existuje dodnes a k Táboru a jeho historii má logicky nejblíže.

Důstojný průvod s kladením věnců měl zhruba padesát účastníků, jen slavnostní hudba už bohužel nezněla naživo od vojenských hudebníků, jak v Táboře bývalo zvykem, ale reprodukovaná z amplionů. Škoda, že si na připomínku událostí před 101 lety našlo cestu vyjma hostů jen zhruba 30 dalších občanů.