Provokace a cit, svět Honzy Homoly
Jan Homola ve své tvorbě symbolizuje bizarně vulgární i křehce citlivý svět, v němž glosuje příběhy figur, které se zjevují, bloudí, žijí a umírají v jeho skutečných, paralelních i snových světech a zároveň odkrývá mnohdy absurdní situace, na které reaguje svou typicky výbušnou groteskní zkratkou. Ve svých obrazech se pohybuje s lehkostí v prostoru fantazie a provokuje s nadsázkou reality. Pozorovatel objeví cit a lásku i tam, kde se tváře zdají být smutkem a hněvem pokřivené.
Kurátorka Renáta Mužíková ocenila výstavní prostory táborské restaurace Univerzita: „Musím se přiznat, že když jsem plánovala tuto výstavu, tak jsem nad ní přemýšlela trochu jinak. Když jsem ale uviděla, že zdejší prostor, který je takový velkorysý, bude schopný pojmout obrazy větších rozměrů, tak jsem původní komornější záměr zrušila a přivezla jsem Honzovy obrazy, které jsou velké a i novější.“ K vidění teď jsou v Univerzitě do konce ledna.
„Je mi obrovskou ctí být už osm let kurátorkou tomuto úžasnému člověku. Potkali jsme se na koncertě kapely Wohnout. Pak jsme se zapovídali. Řekla jsem mu, že jsem kurátorka a on mně, že tak trochu kreslí. Poslal mi jednu svou kresbu. Líbilo se mi to. Reagovala jsem, že bych kreseb chtěla vidět více. Řekla jsem mu, že pokud takhle kreslí a maluje, tak mu ráda udělám výstavu. No jo, jenže on neměl vůbec nic, kromě těch kreseb. Obraz nebyl ani jeden. Věřila jsem, že v něm tohle je a že se mu bude chtít malovat. Dala jsem mu možnost vystavit obrazy, které namaluje. On mi slíbil, že to udělá a během první třech měsíců vznikla i první série obrazů. Do první výstavy jsme šli s tím, že když se to povede, tak budeme pokračovat. A dnes máme za sebou skoro 80 výstav,“ pokračovala Renáta Mužíková.

Galeristi uvěřili tvorbě Honzy Homoly, ač neviděli jediný obraz
„U první výstavy galeristé slyšeli na to, že obrazy sice neexistují, ale přesto nám prostor k vystavování dali. Honza tehdy objevil svou speciální techniku, kterou nazval Art digital akryl 332. Následovaly další výstavy a spolu s nimi i další tvorba – art grafiky, nebo art akrylové malby. Dnes tu jsou nejen digitální akryly, ale jsou tu nejnovější akrylové malby, pak jsou tu grafické kresby a kresby na skejty. Nakonec bych se zastavila u posledních dvou obrazů, které jsou ze série QR kódů,“ dodala kurátorka.
„Líbí se mi, jak to říkáš, protože já jsem jenom ten bohém, který přijede na instalovanou výstavu. Ty všechno řekneš a já pak jenom odjedu,“ konstatoval Jan Homola. „Tady vidíte dva obrazy ze série třinácti obrazů, které jsou naprosto unikátní, protože nikdo, i kdyby je chtěl malovat stokrát, tak nemůže vytvořit něco, co vytvořil Honza Homola. Nikdy se nepotká dohromady to, že ten autor, byť sebelepší malíř, bude zároveň i autorem hudby, textu, videoklipu, který v těch obrazech je zachycen. Za 25 let sólové hudební cesty Jana Homoly a působení v kapele Wohnout vznikla spousta písní. Zároveň vznikla spousta zajímavých textů. Mě jednou napadlo si ty videoklipy jen tak projet a vždy se někde zastavit. Zjistila jsem, že když klip zastavíte, tak vám vznikne obraz. Tak jsem to Honzovi nadhodila a ten řekl, že se mu to líbí. On ty záběry přemaloval a když teď přijdete k obrazům, tak si přes QR kód pustíte videoklip. V jednu chvíli se vám zastaví přesně na tom obrazu,“ prozradila Renáta Mužíková.

Místo písničky přišla pohádka
Kurátorka prozradila, že se na výstavě nachází obrazy, které byly na společné výstavě se známým hercem a hudebníkem Jiřím Suchým, dále jsou na výstavě dva nejnovější obrazy Jana Homoly a spousta dalších. „Obrazy normálně nevídám. Vzpomněl jsem si přitom na svou nejoblíbenější kytaru, kterou vozím na koncerty 25 let. Je to má nejoblíbenější kytara. Přesto se s ní mohu setkat jenom na koncertě, protože jinak je v kapelním skladu a já ji dostávám od technika na krk jenom na koncertě. Odehraji s ní třeba jen hodinu a pak ji někam uložím. Já se s tou svou láskou vůbec vlastně nesetkávám. Stejně tak to mám i s obrazy. Já je namaluji a vůbec nevím, kde jsou. To ví pouze má kurátorka. Mám od ní tak úžasný servis, že jen přijedu na místo a jako návštěvník si mohu konečně ty obrazy prohlédnout. Je to jak s muzikou. Když děláte písničku, tak jí slyšíte snad tisíckrát a vlastně si ji nedokážete poslechnout. Když jsem sem dnes přišel a bylo tu ještě prázdno, prohlédl jsem si výstavu a říkal jsem si, že to jsou zajímavé obrazy. Ale ne všechny se mi líbí. Některé bych nejradši spálil. Proto jsem rád, když je předám své kurátorce. Renáta má schopnost v ateliéru objevit obrazy, které já vlastně vůbec nechci vystavovat a už s nimi jede do galerie. Já nemám možnost vůbec do toho zasahovat, což je dobré. Kdyby to bylo na mně, tak vystavím jen dva obrazy, za kterými si stojím,“ řekl Jan Homola.
V původním plánu vernisáže bylo i hudební vystoupení Jana Homoly. Bohužel o tom nevěděl, a na piano, na které hrál naposledy před půl rokem, raději hrát nechtěl. Přesto Jan Homola pro návštěvníky něco připravil. Šlo o premiéru pohádky. „Jsem vystudovaný loutkář, přesto jsem se loutkou nikdy neživil. Po maturitě jsem to zabalil a dělal úplně jiné věci. Pořád jsem ale žil v tom, že bych se chtěl loutkám věnovat. Vyrobil jsem čtyři loutky z věcí, které jsem nakoupil v Hornbachu. Jedno odpoledne jsem tak bloudil po Hornbachu a hledal, z čeho loutky vyrobím. Po asi čtyřech hodinách přišla prodavačka s tím, že mě dlouhou dobu sleduje. Ptala se mě, co hledám. Vysvětlil jsem jí, že sbírám součástky na loutky. Vše ostatní už mám pohromadě a chybí mi jen ruce. Poskládal jsem loutky z různých závitů, šroubků a instalatérských součástí,“ podotkl Jan Homola. Protože se součástky nakupovaly v Hornbachu, jmenovaly se loutky Horn a Bach. Hlas k nim namluvil syn Jana Homoly. Zhruba osmiminutová ukázka se návštěvníkům líbila. Pohádka se jmenuje Teorie sýra.