Tábor kromě své historie spojené s husitstvím, býval i hornickým městem. Nejstarší zprávy o dolování stříbrné rudy pocházejí z počátku 13. století. K největšímu rozmachu však došlo v 16. století, kdy bylo otevřeno několik šachet. Na Horkách se na tu dobu dolovalo stříbro ve velikých hloubkách od 53 metrů až do 155 metrů. Během následujícího století došlo k útlumu těžby, proběhla třicetiletá válka, objevila se jiná naleziště v novém světě. Přesto zde v 18. století začalo těžit znovu. Rentabilita však byla nízká a nedostatečná mechanizace pro odčerpávání vody způsobila ukončení těžby stříbra na jih od Tábora. Odvodňovací štola sv. Jana Nepomuckého dlouhá 1 800 metrů totiž nestačila odvádět všechnu vodu. Její vyústění se nachází nedaleko od dnešního čelkovického hotelu Žižkovy lázně a malý pramínek tam vyvěrá dosud.

Odtud byla voda sváděna dřevěným potrubím do Pintoveckých lázní, které byly postaveny počátkem 19. století. Od té doby jsou potvrzovány léčivé účinky této vody na lidský organismus. Voda z někdejších stříbrných dolů byla využívána k lázeňským koupelím a byla nazývána „uzdravující pramen královského města Hradiště hory Tábor“. Doporučovala se při léčbě chudokrevnosti, bledničky, křivice a zvláště při ženských chorobách a jejich následcích. Parní lázně a sprchy zařízené na vodu železitou a sirnatou pomáhaly při dně a onemocnění kloubů. Některé choroby znějí dnes úsměvně, ale je třeba si uvědomit stav medicínského poznání tehdejší doby.

Jan Komzák z Táborského soukromého gymnázia se tímto tématem zabývá již řadu let. V rámci výuky studentů zdokumentoval horní činnost na Táborsku a z jeho pramenů tento článek vychází. Jan Kozmák potvrdil, že léčivá voda měla největší význam v dobách morových ran. Stříbro má totiž antibakteriální účinek, který se zvyšuje při provzdušňování vody. Lidé to věděli, a tak této vodě důvěřovali. Někdy jí však přisuzovali až zázračný účinek. Přesto lze konstatovat, že při epidemiích cholery důlní voda mnohé lidi, kteří ji pili, zachránila. Jiné vodní zdroje byly kontaminované, ale ti, co si pro vodu chodili ke studánce Eleonora nebo do štoly sv. Jana Nepomuckého, neonemocněli. Vodu z těchto zdrojů mnozí Táboráci pijí dodnes a Táborské soukromé gymnázium nechalo loni udělat její rozbory.

Fáma o přítomnosti radonu ve vodě ze studánky Elenora pod Švehlovým mostem je vyvrácena. Její voda je z pohledu bakteriologického i mineralogického vynikající. Jde o spodní vodu, která je prosta dusičnanů a dalších „výdobytků“ vody povrchové. Z pohledu mineralogického ještě lépe dopadla voda z odvodňovací štoly sv. Jana Nepomuckého, která se kvalitou vyrovná běžně prodávaným minerálním vodám. Její zdroj se nachází nad hotelem Žižkovy lázně, úzká cestička vede až k odvodňovací štole.