Bylo pro vás ocenění Významná osobnost velkým překvapením? Kdy a jak jste se o něm dozvěděl?
Bylo to velké překvapení, nikdy bych nečekal, že mi bude takové ocenění nabídnuto. Také když za mnou přišla starostka Blatné Kateřina Malečková, odmítl jsem z důvodů, že je v regionu více jiných známějších osobností. Dostal jsem týden na rozmyšlenou a nakonec jsem s návrhem souhlasil.

Na vyhlášení byl oceněn i Karel Handšuh, předseda FK Vodňany, a to jako Významný rodák Vodňanska. Co jste si během ceremoniálu říkali, když jste se tam jako dva dlouholetí fotbaloví funkcionáři sešli?
Musím přiznat, že nebyl ani čas si pohovořit. I když myslím, že pár vět jsme prohodili. Po celou dobu se mně honily v hlavě úplně jiné věci – hlavně jak a co budu odpovídat na otázky moderátorky, která ceremoniál uváděla.

Rok a půl předtím jste v Praze přebíral Cenu JUDr. Václava Jíry za dlouholetou a obětavou práci pro fotbal. Co říkáte na to, že se vám dostalo těchto významných ocenění v krátké době po sobě?
Je pravda, že jsem během dvou let byl dvakrát oceněn, a také si toho velmi vážím. Posouzení nechávám na někom jiném, jestli to bylo správné, nebo nesprávné.

Dá se říci, které z ocenění pro vás víc znamená, jak na ně pohlížíte?
To je otázka, na kterou se špatně odpovídá. Dá se říci, že obě ocenění jsou pro mě, normálního smrtelníka, krásným dárkem v životě. Proto si jich cením úplně stejně.

A pokud byste měl oba ceremoniály porovnat, jak se lišily a jak jste je vnímal?
Nerozlišuji ocenění v Praze a ve Strakonicích, obě jsou pro mě krásnou a nezapomenutelnou vzpomínkou. V Praze byly osobnosti z celé republiky, ve Strakonicích regionální osobnosti, při obou příležitostech to bylo krásné.

Kolik gratulací jste obdržel?
Bylo jich opravdu hodně. Kamkoliv jsem přijel podívat se na fotbalové utkání, byl to krásný pocit z toho, jak moc lidí mě potěšilo svou, snad upřímnou, gratulací.

Na předání Ceny MUDr. Václava Jíry vás doprovázela dcera a vnučka. Kdo do Strakonic?
Ano, v Praze se mnou byla dcera Iveta Kadlecová a vnučka Barborka Kodýdková. Ve Strakonicích mě ještě kromě už jmenovaných doprovázela další vnoučata Anička Kadlecová a Matyáš Kodýdek a podle mě si to všichni moc užívali.

Členem lnářského Sokola, kterému už 25 let šéfujete, jste od roku 1968. Na co za těch 50 let vzpomínáte především? Co se povedlo mimořádně, co naopak ne?
Čtvrtstoletí je dost dlouhá doba k vedení této organizace. Byly chvíle, kdy se dařilo, i kdy se nedařilo – v takových okamžicích by člověk se vším nejraději praštil. Ale z celkového pohledu se dá říci, že těch úspěšných bylo víc, alespoň si to myslím. Nejraději vzpomínám na všechny renovace kabin, hřiště a znovuobnovení kulturních tradic v obci. Ovšem tou největší sportovní událostí bylo založení fotbalových přípravek v roce 2015 Jiřím Masákem (Maskou). Tímto mu děkuji a také všem, kteří mu s přípravkami pomáhají. A co se nepovedlo, se dá vždy nějak napravit. Za dobu výkonu funkce předsedy se mi nepovedlo zabezpečit sportovní areál obyčejným oplocením. Snad se to někdy podaří.

Co dodnes Sokol hlavně pálí? Jaký největší úkol před vámi ještě stojí?
To se nedá tak snadno říci. Běžné věci si uděláme sami. Nejdůležitější bude udržet přípravky. Sokol Lnáře slaví tento rok 100 let od svého založení, a tak na květen připravujeme výstavu v zámecké Tvrzi, něco podobného jako byla výstava v loňském roce u příležitosti výročí 700 let od založení obce. Ta se konala v kulturním domě a byl velký zájem o její opakování, trvala pouze jeden den.

Tým mužů hraje aktuálně III. třídu, tedy nejnižší soutěž. Předtím jste se pohybovali v okresním přeboru. Jak to vidíte s návratem, kdy by se mohl povést a co k tomu bude hlavně potřeba?
Muži se spokojují s pobytem ve III. třídě a podle mého názoru na okres nemají. Trenér Václav Machovec to sice vidí jinak, ale sám uznává, že s tímto věkovým průměrem to asi nepůjde a mladí hráči se k nám nehrnou. Spíše je zájem těch starších, kteří při možnosti střídat větší počet hráčů mají více příležitostí si u nás zahrát. Omlazování má také svoje protiklady. Na začátku soutěží to jsou sliby, v průběhu sezony a ke konci je už jen telefonování, jestli dotyčný ví, že se hraje. Takže proto ve III. třídě každá výhra potěší.

Jste známý tím, že každý víkend navštívíte několik fotbalových zápasů po celém okrese. Kdy jste takto začal cestovat a jak to vzniklo?
Byl bych rád, kdyby to takto vydrželo co nejdéle, záležet však bude i na zdraví. Kdy jsem začal zápasy objíždět si snad ani nepamatuji, ale můj otec byl fanoušek Svéradic, tam jsem s ním a s kamarády jezdil. S největším počtem návštěv fotbalových utkání jsem začal po tragické události v rodině, při zápasech jsem přišel na jiné myšlenky.

Kam jezdíte nejraději? A kde mají podle vás nejlepší klobásu a pivo?
Nejraději chodím na domácí utkání. Jinak zamířím, kam se mi chce a hlavně kde se hraje dobrý fotbal. Nebudu jmenovat kam všude jezdím, aby mně nikdo nevynadal, že jsem byl také u nich. Co se týká piva a klobás, dávám přednost domácímu občerstvení, ale nepohrdnu se občerstvit na jiných stadionech. Všude mi chutná, pokud je vše dobře připravené.

Máte z těchto cest nějaký zajímavý zážitek, který zápas nebo nějaký okamžik vám utkvěl?
Každé cestování po fotbalových stadionech je pro mě určitým zážitkem. Sejdu se s lidmi, kteří také mají rádi fotbal, takže je stále o čem si povídat. Zápasů, které mi utkvěly, bylo hodně: Sparta – Slavia ve Strakonicích, Slavia ve Svéradicích, Bohemka v Sedlici a mnoho dalších.

Sokol Lnáře, to ale není jen fotbal. Co všechno zastřešuje a jak se prezentuje?
Jak jsem již zmínil, od roku 2003 pořádá naše organizace kulturní akce. Začínáme maškarním průvodem, dále je to lampionový průvod s pálením čarodějnic, Mikulášská nadílka a Čertovský rej, také pomáháme při pořádání Dětského dne. Kromě fotbalu provozujeme nohejbal, stolní tenis a relaxační cvičení žen.

Od roku 2006 jste v důchodu. Co všechno jste v civilním životě dělal za práci a nakolik se váš pracovní život potkával a prolínal s tím fotbalovým, v posledních letech funkcionářským?
Důchod je pro mě relax, ale měl by být tak o deset let dříve. Vyučil jsem se v Plzni u Pozemních staveb. A když jsem se oženil, našel jsem si práci v JZD Lnáře a do důchodu jsem odešel po jedenadvaceti letech strávených v blatenském lihovaru. Nikdy mi nedělalo problém sloučit práci a sport, vždy se našel nějaký volný čas a pochopení jiných, ovšem vždy po vzájemné dohodě s vedoucími.

Měl jste či máte myšlenky na to, že byste s funkcionařinou skončil? Nebo si to neumíte představit, protože fotbal a celý Sokol je celý váš život?
To je otázka, jak se říká, přímo na tělo. To víte, že bych rád někdy skončil a přenechal tuto příjemnou roli zase někomu jinému. Ale přiznávám, že se mi to stále líbí, protože mám okolo sebe spoustu mladých lidí, s nimiž je radost spolupracovat. Díky tomu je život v důchodu pestřejší. Nedá se ale říci, že fotbal a Sokol Lnáře je celý můj život. Spíše je to tak, že jsem mu obětoval jeho velkou část. Můj život, to jsem já sám, moje děti a vnoučata. Při této příležitosti ještě jednou děkuji všem, kteří se podílejí na dobrém chodu TJ Sokol Lnáře.