Vzpomenete si, kdy jste byl naposledy v Táboře?
Už to pár let bude. Ale v minulosti jsme tam několikrát hráli. No, spíš víckrát než jen několikrát. Z Tábora pocházel Zdeněk Rytíř, který pro mě napsal spoustu textů, a když jsme zakládali kapelu Bacily, byl jejím guruem. A moje žena Jarka tam měla část příbuzenstva.
Jak vzpomínáte na svoje dětství v severních Čechách? Byl jste dítě, které trávilo čas v zákulisí divadla, kde působili rodiče, nebo jste měl čas i na nějaké klukovské zábavy?
Já jsem původem Pražák, ze Žižkova. Ale do severních Čech jsme se přestěhovali, ještě než jsem začal brát rozum. Vyrůstal jsem prakticky v divadle – tatínek tam hrál, maminka pracovala v administrativě. Ústecké divadlo bylo pro mě i pro bráchu Honzu největší klukovská zábava. Tedy pokud nepočítám naše muzicírování na balkóně, kdy Honza hrál na harmoniku a já zpíval. Kromě divadla a hudby jsem vlastně nikdy neměl žádné koníčky. Znám spoustu herců a muzikantů, kteří relaxují třeba tak, že jdou do lesa, starají se o zahrádku, něco kutí… Já jsem ale nejšťastnější na pódiu nebo na jevišti.
Vaše roznožky na jevišti braly dech… Musel jste tehdy trénovat a udržovat se v kondici?
Samozřejmě že jsem bral nějaké lekce – třeba od proslulého Franka Towena, který učil tančit spoustu českých zpěváků. Ale se smyslem a snad i určitým talentem pro pohyb jsem se asi narodil. Všechny ty akrobatické kousky, výskoky a roznožky jsem si objevil sám a neuměl jsem si představit, že bych se na pódiu prezentoval jako sošný zpěvák. Ovšem v 60. letech, kdy jsem začínal, to nebylo tak úplně běžné. Když jsem dělal konkurz do plzeňské Alfy, málem mě nevzali proto, že se údajně „divně hejbám“.
Jak jste se seznámil se svojí ženou, která byla baletka?
V Plzni – v tamním divadle J. K. Tyla byla primabalerínou. Viděl jsem ji tančit v Romeovi a Julii a v Pohádce o Honzovi a moc se mi líbila. Dali jsme si rande na silvestra 1964, právě po představení Pohádky o Honzovi. Vloudil jsem se k ní do garsonky s magneťákem Sonet Duo a pod záminkou, že jí pustím svoje nahrávky z plzeňského rozhlasu. No a zůstal jsem tam až do druhého ledna, kdy měla Jarka pětadvacáté narozeniny. Pak jsem ji dlouho neviděl – stejně jako magneťák, který jsem u ní jaksi zapomněl. Na čas totiž odešla do Výmaru, kde získala angažmá v Německém národním dívadle.
Na vystoupení do Tábora má přijet i váš syn, je to pravda? Jste dědeček a pokud ano, jaký?
Začnu tím, že dědečkem bohužel nejsem a trochu mě to mrzí. Ale jinak mi syn Vašík dělá radost. Bydlíme v jednom domě a vzorně se o mě stará. V přízemí má studio, kde stříhá a míchá nahrávky, většinou audioknihy. Kromě toho pracuje jako zvukař u Heleny Rytířové, která nahrávání audioknih režíruje. Jezdí se mnou na všechny koncerty – bez něj by to nešlo. Obsluhuje totiž čtecí zařízení, bez kterého se bohužel na pódiu neobejdu.
Kterou svoji písničku máte nejraději a proč?
Nerad bych jmenoval jednu konkrétní. Ale v poslední době mám nejradši balady, ze kterých je ostatně sestaven můj recitál, s nímž – pokud mi to zdraví dovolí – bych rád objel větší česká města. Všechny písničky, které jsem do něj vybral, patří mezi moje nejoblíbenější. Dítě snů, Suzanne, Stále šťastné údolí, Odejdu, Kdo vchází do tvých snů, má lásko… Je mi jednaosmdesát, tvářit se jako rocker by bylo směšné, ale tyhle balady se, myslím, k tomu věku hodí.
Vzpomenete na nějakou příhodu z natáčení slavné pohádky Šíleně smutná princezna?
Na závěr je známá scéna, kdy má dojít ke svatbě a princezna Helena se zasekne, že si mě nevezme, protože jsem menší než ona. Ve scénáři ta scéna nebyla, protože nikomu z tvůrců nedošlo, že Helenka Vondráčková je vyšší než já. Když jsme pak stáli vedle sebe před kamerou, vypadalo to zvláštně. Sice mi mohli dát něco pod nohy, ale režisér se na místě rozhodl, že toho výškového rozdílu využije. Dostal jsem na hlavu korunu a vznikl tak jeden z nejznámějších gagů, který se v pohádce objevil.
Proč se nepodařilo po roce 89 vrátit trvaleji na scénu slavné trio Golden Kids?
Na návrat Golden Kids jsme se všichni tři strašně těšili a čekali na něj dvacet let. Bohužel nám nedošlo, že těch dvacet let je dlouhá doba a vstoupit do stejné řeky není jednoduché. Nebo spíš – že to z principu věci nejde. Ale zaplaťpánbůh že jsme se vrátili aspoň na chvíli.
Byl jste s Martou Kubišovou v kontaktu během jejího zákazu vystupování?
Ani na chvíli mě nenapadlo, že bych měl Martu hodit přes palubu, přestože mocní na mě v tomto směru tlačili. Byl jsem kvůli tomu mockrát u výslechu, ale vždycky jsem tvrdil, že přece nic špatného nedělám, když navštěvuji kamarádku. Co mi mohli udělat? Výhrůžky, sem tam nějaký zákaz, vlídná i ostřejší doporučení, ale to se dá všechno přežít. Kdybych se choval jinak, nemohl bych sám se sebou vydržet.
S písničkou Půlnoční se vám podařil úžasný návrat na výsluní, které období považujete ve své kariéře za nejhezčí?
Nejhezčí období byl asi konec 60. let, éra Golden Kids, kdy to vypadalo, že máme otevřený celý svět. To byla léta, jaká se neopakují. V jedné písničce zpívám: „Všechno je jenom jednou, dřív než tvý vlasy zšednou jak listy spadlý na zem, sečtou se jedním rázem – nelituj, ničeho nelituj, ne ne…“ Ale je to těžké nelitovat, když si člověk uvědomuje, o co všechno přišel… A pokud jde o Půlnoční – samozřejmě mě překvapilo, že se ta písnička takhle chytla. Nečekal jsem to. Začalo se všude psát, že je to můj velký comeback, ale já jsem to vždycky s lehkým úsměvem na tváři komentoval: Jakýpak comeback? Vždyť jsem nikdy nikam neodešel.
Co vás stále přitahuje na živá vystoupení mezi lidi? 
Na pódiu a na jevišti jsem odmalička. Je to celý můj život. Rok jsem teď nevystupoval a hrozně mě to trápilo. Nejsem zvyklý sedět doma a ten rok jsem pořád dumal, jak si aspoň občas zazpívat před lidmi. Dali jsme dohromady komorní akustickou kapelu a přichystali recitál, kde se bude zpívat, ale taky vyprávět. A dojde i na několik ukázek z mé autobiografie, která se jmenuje Všechny moje války. Myslím, že by fanoušky mohlo zajímat, za jakých okolností a v jaké atmosféře vznikaly písničky, které dobře znají. Někdy je to možná překvapí…