„Dneska už nejedu,“ usmívá se vyrovnaně paní Pavlína Švecová z Českých Budějovic. „Ať si to manžel se synem užijou sami. Předloni jsme se tady koncem března při odmykání Lužnice udělali a v téhle zimě si to nechci zopakovat.“ Odvážnější část rodiny čeká od startovní mety u mostu v Suchdole nad Lužnicí osm kilometrů nenapodobitelnými meandry až ke slavnému i nechvalně známému jezu Pilař. Vytrvalejší si mohou jízdu prodloužit o tři kilometry ke kempu u kostela v Majdaleně.

Ať má od nás řeka chvíli pokoj

Jeden ze zakladatelů tradice vánočního splouvání Karel Böhm při úvodním ceremoniálu informuje, že stav vody je dnes příznivý, řeka čistá, neboli splavná bez překážek a hospoda u jezu Pilař otevřená. „Dneska tam je 135 centimetrů, klidná voda,“ upřesňuje přihlížející, „ale už jsme jeli i při 220 centimetrech, to bylo napínavější.“

„A loni nebyla řeka úplně vyčištěná od popadaných stromů,“ dodává k narážce Karla Böhma předseda pořádajícího Vodáckého klubu Suchdol nad Lužnicí Jan Wipplinger. „Po zářijové povodni ji Povodí Vltavy vyčistilo až před odemykáním na jaře. Účastníci museli překonávat nečekané překážky.“ Vyvrcholením úvodního rituálu je definitivní zamčení řeky. „Při zamykání v říjnu se Lužnice symbolicky uzamkne na jeden západ a teď o Vánocích na druhý.“ upřesňuje Jan Wipplinger.

Karel Böhm neohroženě vkročí do ledové vody a ujme se druhého otočení robustním klíčem, „aby si řeka do jara od lidí odpočinula“.

Maskáče i neopren

Z protějšího břehu přihlížejí pestrému hemžení zvědaví koně a první kanoe vesele sjíždějí po bělostném břehu na vodu. Sníh a ledové plotny křupou pod nohama, jenže staří harcovníci, kteří se sem vracejí zblízka i z daleka, jen co procitli po Štědrém večeru, si pochvalují: „Není zase taková zima, aby byla řeka zamrzlá.“ „Pamatuji několik ročníků, kdy Lužnice před Pilařem zamrzla,“ vzpomíná Jan Wipplinger. „Byla tam ledová plocha. Lodě musely na břeh a tahaly se podél řeky po ledu a sněhu.“

Co se týká speciální zimní výstroje, platí nutnost náhradního oblečení, ale tak to je na lodi vždycky. Zimní akce ovšem může pro vodáky znamenat speciální výzvu. „Někteří lidé jezdí aspoň částečně i v neoprenových oblecích,“ všímá si Jan Wipplinger. „Dneska to vybavení není problém sehnat. Před třiceti lety to bylo horší, měli jsme navlečené igelitové sáčky na ponožkách,“ vzpomíná předseda klubu.

Adaptační přístup současných protagonistů je rozmanitý. Oteplováky, péřovka a maskáče jsou jednou oblíbenou variantou. Opačným pólem jsou specialisté, kteří si opatří i takzvaný drysuit častěji využívaný například při extrémnějších vodních povyraženích jako je mořský kajaking.

Zastavíme na Mumii

V posledních letech přibývá zejména místních účastníků, kteří si vyšlápnou od Suchdola k Majdaleně jen tak pěšky po březích. I jejich trasa ale vydá na devět nebo dvanáct kilometrů. Možnosti jsou však ještě pestřejší.

„Synovi je sedmnáct a jde s partou už asi počtvrté,“ říká Radek Lukeš z nedalekého Františkova. „Já se do cíle dostanu až odpoledne, ale běžecky v rámci tréninku. Zpátky pojedu vlakem.“

Zkušení vědí, kde cestou narazí na místo zvané Mumie. Tam si chvíli vodáci i pěší odpočinou u ohně, opečených uzenin a nejrozmanitějšího občerstvení vůbec. „My ale organizujeme jenom start,“ upřesňuje Jan Wipplinger. Další tradice už k události přidávají stovky jejích stálých účastníků.

Původně se jich našlo jen pár. Karel Böhm vzpomíná, jak parta suchdolských vodáků seděla na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let u piva v místnosti zvané Kumbál v bývalém hotelu Lužnice. Tehdy je napadlo využít teplého počasí a na Štěpána si sjet kus řeky. „Byla to jen akce pro pár kamarádů,“ říká pamětník. Poslední lodě mizejí ve vzdálené zátočině. Kemp u suchdolského mostu teď na tři měsíce osiří až do příštího velkého setkání. Lužnici suchdolští vodáci odemknou jako vždy poslední sobotu v březnu, tedy 28. března 2026.