VAŘÍME NA CHATĚ: Palačinky

LETNÍ SERIÁL. Autentické recepty herečky Jiřiny Šejbalové našel jeden z našich čtenářů v knihobudce v Kovářově a přinesl je do redakce. Pocházejí z knihy Vaříme na chatě, která vyšla už v roce 1969 – v době, kdy se české rodiny znovu učily trávit volné chvíle na chalupách, s jednoduchým vařením, domácími surovinami a bez zbytečného spěchu.
Tento kuchařský zázrak by si zasluhoval, kdybych na to měla čas, sepsání celé samostatné knížky. Ovšemže nemám na mysli palačinky tak, jak jsou v podvědomí převážné většiny našich hospodyněk.
To vypadá asi takto: Celá rodina je už doma ze zaměstnání nebo ze školy, poslední přijde maminka. A teď si teprve zadělá na palačinky a začne je konečně vyrábět. Chvilku to trvá; manžel mlčky, ale zato tím významněji nakoukne do kuchyně, což má za následek přetržení právě se rodící palačinky a ještě větší znervoznění kuchařky. Přesto je konečně poslední hotova a může se začít s pomazáváním džemem a s rolováním. To také chvilku trvá, a proto jsou první palačinky úplně studené.
Nepoddajné placky
Takovéto nervové vypětí bych samozřejmě nikdy nepodstoupila. Palačinky se totiž musí dělat na dvě fáze. Tu první – to je vytvoření tenoninkých placiček – si můžete udělat kdykoliv, kdy máte zrovna časové okénko a patřičný klid. A klidu je zapotřebí, protože palačinky umějí být žensky rozmazlené, vyžadují všestranné péče a krutě se mstí za nedbalou přípravu. Odmítají se dát obrátit, trhají se, připalují a dělají samé schválnosti.
To jsem zažila na vlastní kůži, když jsem ještě jako studentka dostala za úkol udělat tatínkovi palačinky k obědu. Maminka mi sice před odjezdem nechala v kuchyni na stole recept, ale zatímco ona z uvedené dávky udělala dvacet hostií, mně se po dařilo docílit šesti docela nepoddajných placek. Když pak si táta ze mě dělal legraci, on byl sice velký dobrák, ale dobírat si uměl hrozně, měla jsem na chudáka ještě vztek.
Na palačinky jsem nadlouho zanevřela, až se jednou objevil můj spolehlivý dr. Pomiane a pod jeho vedením se mi palačinky začaly dařit okamžitě.
Zázračný recept
A tady máte jeho, doslovný předpis, protože nikde za celý život jsem nic lepšího nenašla:
Do mísy rozbiji vejce, přidám mouku, osolím, dopřeji těstu sklenku koňaku a prošlehám. Ale je to na šlehání příliš husté, přileji tedy 1/2 sklenice mléka, a stále šlehám, mouka se spojuje s mlékem a chuchvalce se drtí. Přileji další sklenici . . . Nu a tady mi pan Pomiane promine, že jsem si to počítání sklenic poněkud zjednodušila a přilévám z připravené dávky pomalu ale přímo.
Připravím si tedy: 3 celá vejce, 35 dkg hrubé mouky, špetku soli, něco málo přes 1/2 1 mléka, 1 skleničku koňaku.
To něco málo poznáte sami. Také záleží na mouce. Ale hlavním vodítkem vám budiž hustota poctivé sladké smetany. Těsto nechám nejméně 1/2 hodiny ustát! A teď výroba:
Na hořák se postaví pánev. Nejlépe litinová, ale ta, jak jsme si několikrát stěžovala, se dnes koupit nedostane. Tak si alespoň opatřete tu s těžkým dnem, ale v žádném případě ne třeba jen s trochu vypouklým dnem, to byste palačinky nikdy nesvedli. Tedy pánev nechám rozpálit na sucho, pak vezmu kousek másla a zabalím je do jemného plátna nebo organtýnu (použijete-li gázy z lékárničky, dejte pozor, nenatáhla-li vůni svého okolí; mně se to jednou podařilo a ubezpečuji vás, že je to hrozné. Tímto uzlíkem pánev potřu. Začalo se z ní kouřit, proto odstavím a rychle naleju sběračkou těsto (velikost a plnost sběračky si musíte vyzkoušet), pánví zatřesu, aby byla slabě celá pokryta a položím na oheň. Po chvíli pánví opět zatřesu, omeleta se odlepí, uchopím do dvou prstů a pomocí nože obrátím. Nechám, jen co palačinka oschne a opět se odlepí. Vyklopím omeletu na připravený talíř nebo ještě lépe na ubrousek. Znovu nechám pánev zahřát, opět vymažu máslovým uzlíčkem a opakuji proceduru, až se mi podaří navrstvit 18-20 palačinek.
Sladké nebo slané?
Tak se mi poštěstilo vyrobit báječný polotovar, který si v Paříži můžete koupit již hotový, aby vám sloužil jako odpalovací rampa nejrůznějších raket vaší fantazie. Já osobně musím teď k jet do Prahy na zkoušku v televizi a až se vrátím, rozhodnu se, budou-li palačinky na slano nebo, na sladko.
Ta první alternativa vám dává možnost spotřebovat všechny zbytky, s kterými si nevíte rady.
Tedy zbytky pečeně nebo kuřete jemné rozsekám, okořením, spojím bešamelem, směsí potřu palačinky, zatočím a nakladu je na pánev hodně vymazanou máslem a nechám opékat. Po chvilce – ale opravdu po chvilce, omelety se opékají dost rychle – je obrátím, aby i na druhé straně byly krásné zlaté a posypu parmezánem nebo strouhaným tvrdým sýrem.
Jindy můžeme palačinky plnit podušenými houbami, dušenou zeleninou nebo . . . přemýšlejte sami a já zatím přejdu na náplň sladkou.
Nejběžnější bude asi džem., ale i ten můžete vylepšit: do višňového dát vypeckované višně, nebo, do pomerančového nakrájenou kandisovanou pomerančovou kůru. Výbornou náplní jsou čerstvé jahody se šlehačkou. Nebo zkuste náplně čokoládové: rozpuštěnou čokoládu s kouskem másla, nebo nastrouhanou čokoládu s rozsekanými praženými mandlemi, no prostě tady se vaší dobročinnosti meze nekladou.
MIKULÁŠSKÉ NEBO TONDOVY PALAČINKY
Jednou, je to už moc dávno, k nám měl přijít na večeři malíř Antonín Pelc se svou ženou Žofií. Bylo to pátého prosince a teprve pozdě k večeru jsem si vzpomněla, že je vlastně Mikuláše. Ráda bych dala na stůl alespoň symbolickou nadílku ale vše, co jsem doma našla, bylo půl krabičky datlí a asi deset ořechů.
A tehdy dostal můj muž nápad, jak nás všechny podělit. Datle vypeckoval, dal do rendlíčku, polil třemi lžicemi mléka a dal na vařič. Mezitím si nastrouhal ořechy a když se na směsi v rendlíku začaly dělat těžké bubliny, nasypal do ní ořechy a promíchal.
Já pak směsí pomazala palačinky a připravila pánev k opékání. A když jsme byli po večeři, odskočil manžel do kuchyně, jenom škrtnul, palačinky opekl, polil alkoholem, zapálil a v neuvěřitelně krátké době přinášel hořící mikulášskou nadílku.
Kdykoliv nesu tyhle palačinky na stůl, vždycky si vzpomenu na velkého českého malíře a výborného kamaráda Antonína Pelce.
Jiřina Šejbalová, známá především jako charismatická herečka Národního divadla a představitelka mnoha výrazných ženských postav, měla blízko nejen k umění, ale i k autentickému životnímu stylu – a to se v její kuchařce odráží. Recepty jsou psány s osobitým šarmem a nenuceností, často doplněné drobnými radami „od srdce“.
V našem letním seriálu vám postupně nabídneme výběr těchto receptů – jako malý návrat do časů, kdy k nedělnímu obědu voněl rybízový koláč a voda na brambory se nosila ze studny.
Za týden se můžete těšit na recept na bešamel.
-red-
Diskuse k článku