Gabriela Motejzíková pochází z Roztok u Prahy, její manžel Jan z Blatné. Setkali se ve škole v Českých Budějovicích a před osmnácti lety se už spolu přistěhovali do Písku. Gabriela totiž nechtěla do Blatné a Jan do Prahy. Hledali kompromis a v Písku se dvojici zalíbilo.

„Já pracuji v korporátu. Manžel také hodně pracuje s počítačem. Když mi bylo čtyřicet, tak jsme chtěli najít místo, kterému bychom mohli vdechnout druhý život. Zároveň jsme chtěli udělat hezkou věc, která by po nás mohla zůstat. Hledali jsme dlouho. Cílem bylo, aby se místo nacházelo v dojezdové vzdálenosti k Písku, abychom nemuseli moc jezdit autem. Velké Nepodřice jsme moc neznali. Nakonec jsme našli tento objekt, který byl na prodej. Jak jsme otevřeli vrata, tak jsme se zamilovali. I když to nebylo v pěkném stavu,“ prozradila Gabriela Motejzíková.

Proč Ořechový dvůr?

Kdysi se tu říkalo U Marešů. Žili tu také Častoralovi. Teď místo nese název Ořechový dvůr. Podle Gabriely Motejzíkové vznikl název tak, že se na dvoře nacházejí tři ořechy. Dnes už místu málokdo řekne jinak než Ořechový dvůr. „Koupili jsme to tu v roce 2016. Do roku 2018 jsme připravovali projekty, plány, stavební povolení. Využili jsme i architekty z ateliéru Racek Karla Petro a Jaroslava Smolu. V roce 2018 jsme začali pomalu rekonstruovat. Byli jsme trochu naivní. My jsme ani nevěděli, jak bourat. Rok a půl nám trvalo, než jsme dokázali splnit veškeré normy, například na čistírnu odpadních vod, rozvody a podobně,“ vzpomíná Gabriela Motejzíková.

Sen předělat objekt podle představ byl velkou motivací a hnacím motorem. Motejzíkovi neměli žádné zkušenosti se stavebními úpravami. Dnes Gabriela přiznává, že právě proto se do všeho vrhali střemhlav. Pokud by na začátku věděli, co všechno to bude obnášet, pravděpodobně by se rozhodli jinak. Ve chvíli, kdy se vrhli Motejzíkovi do rekonstrukce, narazili na Zlatu Voborskou, která bydlí v Dobevi. Byla to právě ona, kdo sehrál klíčovou roli. „Hodně jsme toho přestavěli svépomocí. Snažili jsme se ale zapojovat i řemeslníky z okolí. Například krovy, které tu můžete vidět, dělal zdejší tesař, který už je v důchodu. Používal přitom staré metody. A takových místních tu bylo víc. Cítili jsme v srdci, že by nám měli pomáhat právě místní. Někdo, kdo má ke zdejšímu regionu vztah,“ dodala majitelka.
„Snažili jsme se z toho udělat zajímavé místo, abychom trochu zpropagovali jak nedaleký Písek, tak i samotné Nepodřice. Chtěli jsme vytvořit prostor, kde se lidé mohou scházet, kde mohou strávit společný čas,“ popsala Gabriela Motejzíková.

Kromě toho měli manželé ještě jeden cíl. Použít k přestavbě staré materiály. „Bylo to našim velkým přáním. Část objektu jsme museli zbourat, protože se nacházel v opravdu dezolátním stavu. Chtěli jsme použít materiály, které tu zůstaly. Třeba na dveře jsme využili staré trámy. Hodně jsme použili původní kameny a cihly. Jsou tu i staré půdovky. Chtěli jsme, aby to bylo pro návštěvníky uživatelsky příjemné, zároveň jsme ale chtěli také zachovat tu pohodu tradičních materiálů,“ vysvětlila majitelka.

Historicky šlo o statek, ke kterému náleželo třicet hektarů půdy a dvanáct hektarů lesa. Do dneška lidé v místě vzpomínají, že ve dvoře bylo za minulého režimu hodně krav a koní. Polnosti už současní majitelé nekoupili. V budoucnu by se tam měly stavět nové rodinné domy. „Mám takový hezký příběh. Byli jsme tehdy na nějaké oslavě v Rožnově pod Radhoštěm. Setkali jsme se tam asi po deseti letech s mojí kamarádkou z vysoké školy Věrkou Podlešákovou. Říkala, že její maminka z tohoto kraje pochází a ptala se nás, kde v těch Nepodřicích Ořechový dvůr máme. Tak jsme jí ukázali fotku a ona: Cože? Tam bydlela moje maminka. To byla strašná náhoda,“ pokračovala Gabriela Motejzíková. Nejenom od této kamarádky, ale i od dalších lidí slýchávají Motejzíkovi pochvaly za to, že zachovali historickou podobu a ráz objektu.

Návštěvníci jsou spokojení

V Ořechovém dvoře zatím práce úplně neskončily a do příštích let patrně ještě neskončí. „Úplně jako první jsme udělali rekonstrukci hlavní budovy. Částečně tam máme dnes naše bydlení, částečně je tam sednice a pokoje na ubytování. Pokojů tam máme osm, je tam kolem 20 postelí. Ubytování hodně využívají lidé, kteří sem jezdí z větších dálek. Máme tu často ubytovaná jógová studia. Byl tu třeba písecký Nitroblok. Teď zdejší místo objevují i písecké firmy, které tu mají teambuildingy. Catering jim zařizujeme přes okolní firmy,“ popisuje Gabriela Motejzíková.

„Přes covid, když jsme se trochu nudili, tak jsme přemýšleli, co se stodolou. Nakonec jsme v ní udělali jógový sál. Věci občas někdy jen tak přijdou. Dnes tu většinu času máme právě jógové pobyty. Přivezou si většinou svého kuchaře, který jim vaří. Mají vlastní vegetariánské jídlo. Jsou velice slušní. Jezdí sem hodně skupiny z Prahy, Příbramska, Plzeňska a někdy i z Písku. Komunita jogínů mezi sebou hodně komunikuje a říkají si o nás. Naše přání je, aby se zde cítili jako doma,“ říká Gabriela Motejzíková.

Součástí Ořechového dvora je také bývalá sýpka. Ta dnes slouží jako sklad. Tam, kde dříve byl původní dům, dnes je vybudovaný šenk. Velkou výhodou šenku je, že jsou v něm po celý rok dobré klimatické podmínky.

Dobré vztahy s okolím

Ve Velkých Nepodřicích lidé spolu vycházejí. Dobrá spolupráci je i s místním sborem dobrovolných hasičů. Když například spadl ve dvoře strom, právě hasiči ihned přispěchali na pomoc. Celá obec se snaží vycházet majitelům objektu vstříc. A na dobrých vztazích se Motejzíkovi snaží stavět.

„Přes léto pronajímáme objekt od soboty do soboty. Od září do června děláme spíš víkendové pobyty. Zároveň tu máme svatby. Je o ně velký zájem. My se však snažíme, aby tu byly menší svatby, na které dorazí do 50 lidí. Máme tu striktní pravidla. Po desáté hodině musí být tito lidé vevnitř v šenku. Nechceme, aby rušili okolí. Opravdu si pečlivě svatby vybíráme. Jsme rádi, když svatebčané obejdou zdejší domy v okolí s výslužkou. Snažíme se co nejméně zasahovat do dění vesnice. Děláme zhruba deset svateb za rok, což není moc,“ dodala na závěr Gabriela Motejzíková.

Z nejstarší historie statku

Motejzíkovi se pídili i po informacích o historii statku. První zmínky pochází z roku 1654, kdy na statku hospodařil Adam Mareš. Podle záznamů choval sedm volů, šest krav, sedm jalovic a devatenáct sviní. Hospodařil na 60 rolích, což odpovídalo zhruba 18 hektarům. Podle Marešů nesla usedlost své jméno.

V roce 1852 si Anna Barbora Marešová vzala Jakuba Častorala, který byl chalupníkem z Malých Nepodřic. Oba dva hospodařili od roku 1855 právě na statku u Marešů. A tehdy začíná na místě žít rod Častoralů. Ještě v první polovině 19. století měl statek jiné půdorysné rozložení. Na místě dnešního šenku stála k hlavní části přistavěná dřevěná kůlna a mezi původní stodolou, která byla kratší a situovaná níže do dvora v místě dnešní pergoly, byl průjezd na silnici. Vejminek byl tehdy bez přistavěného chlívu a proti němu stál špejchar, který dnes již neexistuje. Naopak stavba uprostřed dvora zvaná sýpka byla vystavěna až v druhé polovině 19. století, v té době byl průjezd do silnice zastavěn další dřevěnou stavbou.

Někdy na začátku 20. století byla vystavěna velká maštal, z níž jedna polovina tvoří dnešní šenk. Stará stodola byla zbouraná a nová, větší posunuta o několik metrů výše. Na štítu stodoly zůstal rok 1912. V místě současné pergoly vyrostla další menší stodola a tím statek získal svou definitivní půdorysnou podobu. Až do 50. let 20. století sloužila část dvora od vejminku po stodolu jako hospodářský dvorek a zbylá část jako zahrada.

Za první světové války obyvatelé Nepodřic velmi strádali, tak jako ostatní lidé v zemi. Většina mužů byla odvedena na vojnu, v hospodářství neměl kdo pracovat, takže na polní práce zůstávali jen staří lidé, ženy a děti. Navíc byli hospodáři zatížení válečnými odvody úrody a dobytka. Z války se nevrátili František a Jan Častoralovi, synové tehdejšího hospodáře Václava Častorala. Po válce žilo na statku osm členů rodiny, tři služební a jeden obecní strávník. V té době již hospodařil na statku Josef Častoral, který si v roce 1920 vzal za ženu Josefu Častoralovou – měla stejné jméno i příjmení – ze statku s číslem popisným 30, nazývaného U Lusků.

Také po roce 1948 nastaly soukromým zemědělcům krušné časy. Byli zatíženi placením velkých zemědělských daní a plněním státních dodávek obilí, brambor, mléka, vajec i dobytka. Navíc byl na ně vyvíjen velký tlak, aby se vzdali majetku a vstoupili do JZD. Tomu Častoralovi odolávali až do června 1957, kdy byli násilně vystěhováni do pohraničí a majetek jim byl zabaven ve prospěch JZD ve Velkých Nepodřicích. Zabaven jim byl statek, půda, lesy i rybník.

Od té doby statek spíše chátral. Od roku 1963 po výstavbě kravína byl statek používán pro chov koní a následně složil jako klubovna myslivců. Po roce 1989 byl majetek navrácen rodině Častoralových, která jej nakonec prodala. Než přišli Motejzíkovi se svým odhodláním vdechnout místu nový život, statek ještě dvakrát měnil majitele.

Na návštěvníka dýchá kus historie, vzpomínky na předchozí majitele, kteří tu kdysi žili a hospodařili. Každé místo je doplněné prvky, které zapadají do charakteru objektu a zároveň jsou vyjádřením současných majitelů. Některé kousky zakoupila Gabriela Motejzíková na burzách. Zmínila, že zatím mají objekt jako drahého koníčka, na kterého si musela dvojice vzít hypotéku. Cesta za snem ale nikdy není jednoduchá.