Jan Šatava je nejpovolanější člověk. O parním železničním vozu Komarek ví naprosto všechno. „Tyto parní motorové vozy Komarky byly v republice dva. Tento se dostal do sbírek Národního technického muzea už někdy na konci 40. let. Starší pamětníci včetně mě si pamatují, že byl vystavený v takzvaném Dopravním sále na Letné v Praze. V rámci různých změn přibližně před 15 lety se Národní technické muzeum rozhodlo, že ho odsud odveze a zprovozní. Ten vůz skutečně několik let jezdil, v posledních letech zpravidla pro jeho provoz využívalo muzeum náš personál. A tak jsme jezdili do Chomutova jezdit s Komarkem, který je tem teď doma v depozitáři Národního technického muzea.“ Jenže vozidlu prošla provozní způsobilost parního kotle.

„I když je to exponát a sbírkový předmět, tak aby byl provozuschopný, musí samozřejmě kotel vyhovovat předpisům, a to i současným. Přece jenom je to tlaková nádoba, ve které je kubík vařící vody a páry. Kdyby to při provozu bouchlo, tak si dovedete představit, co by nastalo. Parní kotel není žádná legrace a ukázalo se, že ten původní kotel je natolik zkorodovaný, že nejjednodušší bude postavit jeho repliku, v podstatě nový kotel,“ pokračuje Jan Šatava.

Veřejnou zakázku na opravu a zprovoznění vozu Komarek vyhrála firma Sea v Kolíně. Opravuje i kotle parních lokomotiv, dokonce pro zahraniční provozovatele. „Nezabývají se ale vagonařinou a takovou tou lehce restauratérskou prací. Takže nás oslovili jako subdodavatele, protože máme zkušenosti s historickými železničními vozidly,“ dodává Šatava.

Specialista na parní železniční stroje popisuje, jak bude oprava probíhat. „U nás v dílně ve Veselí nad Lužnicí se z toho vozidla vytáhne kotel, který si odvezou do Kolína. Tam postaví nový kotel a my zatím provedeme na dřevěné skříni a na podvozku nutné opravy. Například brzdy, taky se vozu mírně propadá střecha, takže vyztužíme strop, zaměříme se i na různé detaily typu měděných popelníčků a podobně. Až bude kotel v Kolíně hotový a přijede do Veselí, tak ho instalujeme do vozidla a vůz celkově zkompletujeme. Po zkušební jízdě a dalších úkonech vůz zase předáme technickému muzeu,“ říká Jan Šatava.

Komarek je v těch správných rukou

Vůz Komarek si do Veselí nad Lužnicí přivezli začátkem prosince z Chomutova. „Jeli jsme si pro něj vlastní lokomotivou, od té doby je u nás. Je to normální zakázka ve výběrovém řízení, my to děláme jako opravu pro technické muzeum. Je to jejich exponát, tak jako v Táboře Křižíkův elektrický motorový vůz na Bechyňce. Ten taky patří Národnímu technickému muzeu, ale České dráhy ho využívají k provozu. Komarek je exponát podobný tomu Křižíkovu. My jsme pro Národní technické muzeum jednu zakázku už dělali. Stavěli jsme z hromady rezavých dílů a šrotu parní lokomotivu Serényi. Znovu jsme ji uvedli ne do provozuschopného, ale do vystavovatelného stavu. Tu zakázku jsme dokončili loni na jaře.“

Jan Šatava také popsal, jak funguje jeho společnost Railway Capital: „Jsme jednak železniční dopravce, který jezdí hlavně osobní vlaky, motoráčky na některých tratích v celoročním turistickém a výletním režimu. A za druhé se věnujeme opravárenské činnosti. Děláme různé specifické opravy převážně starších vozidel, nejen v rámci muzejnické aktivity. Opravujeme třeba vlečkové lokomotivy. Teď děláme nějakou práci pro Teplárnu České Budějovice, pak pro silo v Kolíně. Udržovali jsme mašinu na silu v Mělníku a podobné stroje, které jsou 40 až 60 let staré. Ty stroje pořád slouží, ale nikdo je nechce, nebo ani neumí opravit, tak to děláme my. Taky děláme vagonářské práce na historických vozech. Naším zákazníkem jsou dneska už i České dráhy, protože Muzeum Českých drah v Lužné u Rakovníka taky občas potřebuje něco opravit. Komarek je náš třetí restauratérský opravárenský počin železničního typu pro statutární muzea. Kromě už zmíněné lokomotivy Serényi jsme už stavěli jednu repliku, dostali jsme pouze podvozek z roku 1916 z maďarského Györu. Ten byl postavený pro lesní úzkokolejku na Oravě, oravský gróf s ním jezdil střílet medvědy. Teď patří Kysuckému muzeu v Čadci, které nám svěřilo tuto zakázku. To byla hezká práce.“

„Jsem ze železničářské rodiny. Dědeček se mnou často chodil na nádraží, tam se ta vášeň objevila a už mi zůstala. Celý život jsem akademický nádražák, mám za sebou žilinskou vysokou školu. Po vysoké jsem celý život pracoval u Československých a pak Českých drah a nakonec v privátě, ale zase u železnice. Mám výhodu, že se živím tím, co mě baví. Rodina si zvykla, nakonec si i moje žena pořídila vlastní lokomotivu. Ona s ní jezdit nemůže, nemá patřičné papíry. Takže manželka má lokomotivu, kterou my využíváme. Právě touto lokomotivou jsme přivezli z Chomutova parní chloubu technického muzea, Komarka,“ uzavřel povídání Jan Šatava.