Hned v úvodu se svou četbou vystoupila na Písecku dobře známá autorka Jaroslava Pixová. Připravila si ukázku ze své poslední knihy Střípky vzpomínek na starý Písek. O čem mluvila? O vzniku big beatu v Písku. Od šedesátých let se totiž hudba ubírala novým směrem. Slavná anglická rocková skupina The Beatles inspirovala mnohé mladé hudebníky, kteří si začali vytvářet kapely a její styl napodobovat, ale také přitvrzovat. Jinak tomu nebylo ani v Písku. 

V několika amatérských kapelách tehdy působil i Stanislav Brousil, který se původně učil hrát na housle. „Už na vojně ze mě ale udělali basistu, potřebovali ho do kapely. Pro mně to byl docela problém, protože jsem se musel naučit basový klíč o tercii výš od houslového. Na vojně se ale nechá naučit všechno, je to  rozkaz. A já jsem hrál s kapelou už před vojnou,“ začal vyprávět Stanislav Brousil.

První kapela, ve které působil asi od roku 1967 do roku 1969, se jmenovala The Brawels. „Hráli jsme ve složení Láďa Zeman, flétna a klávesy, Franta Hromádka, bicí, Míra Fořt, basová kytara, a já na kytaru. Každou sobotu se u Kaček dole scházeli fanoušci kapely a ptali se, kam jedeme hrát, a pak za námi dorazili vlakem. Jezdili jsme do Milevska, Bernartic, Branic. Měli jsme od malíře pokojů půjčený žebřík s koly, na ten jsme naložili nástroje a aparaturu a vezli to na nádraží. Naložili do vlaku do nákladového vagonu a jeli třeba do Milevska. Tam už na nás čekali fanoušci, měli připravené káry, naložili věci a odvezli do kulturáku,“ stojí v knize Jaroslavy Pixové pohledem Stanislava Brousila.

„A pak přišla další kapela s názvem Crazy milk a tam už s námi hrál Andy Seidl na kytaru, zůstal Láďa Zeman, Franta Hromádka a já jsem hrál už na basovou kytaru. Na ta léta rád vzpomínám. Chvíli s námi hrál i Ivan Kadaňka na bicí, když byl v Písku na vojně. Jinak byl u Mišíka v ETC. Zaměřili jsme se na big beat. Repertoár jsme měli hodně založený na vokálech. Hráli jsme Beatles, Beach Boys, Bee Gees, a to v angličtině. Původní texty se tehdy nedaly sehnat, takže jsme si je foneticky zaznamenávali z magneťáku. Nebylo to úplně přesné, protože nahrávky nebyly kvalitní. Noty jsme neměli, ale psali jsme si poznámky a museli si to naposlouchat. Bylo to dost pracné, protože když nebyla kvalitní nahrávka, bylo to i špatně čitelné. Výhodou bylo, že jsme si to na magnetofonu mohli posouvat a vracet se zpět a jednu figuru pustit třeba i dvacetkrát. Dost jsme na sobě pracovali a měli jsme dobrý repertoár. Byli jsme oblíbení a rozdávali jsme i autogramy,“ vzpomíná v knize Jaroslavy Pixové Stanislav Brousil.

Kapela jezdila na vesnické zábavy, hrála také v píseckém kulturáku nebo v pionýrském domě pod Putimskou bránou, kde pořádala vystoupení pro své vrstevníky. Jedny z nejhezčích akcí se ale konaly na Ostrově. Hrálo se do půlnoci, někdy i do jedné. Pak se třicet lidí zvedlo a šlo se vykoupat bez oblečení. Ale ve vší slušnosti, holky vpravo, kluci vlevo. Hezké zábavy podle vzpomínek Stanislava Brousila bývaly také U Smetáka nebo ve Sportu vedle plovárny. Vzpomínky zůstaly i na hraní na terase nebo v hotelu Zvíkov či na zvíkovské plovárně.

Přišly i zákazy

 „Míval jsem dlouhý tmavý vlasy, bigbíťák. Děti z baráku mi říkaly Vinnetou. A taky jsem měl několikrát zákaz hraní. To mi vždycky sdělili v kulturním středisku, že propaguju západní hudbu. Opravdu krátce jsme hráli ve třech s kapelou Pretty Creation – Krásný tvoření. Tam hrál Jaroslav Koreš na kytaru, Franta Hromádka na bubny a já na baskytaru. Hráli jsme styl jako Eric Clapton. Zákaz jsme dostali asi po druhém vystoupení, že je to moc divoké a chodí na to samé máničky. Ale nemyslím, že by se při zábavách děly nějaké výtržnosti nebo se tam něco kouřilo,“ nastínil v knize Stanislav Brousil.

 „A pak jsme začali hrát v divadle v kapele Rondo, to bylo asi v letech 1971 až 1976. Kapelníkem byl Miloš Vogeltanz, který hrál na klávesy, Franta Hromádka na bicí, Láďa Zeman flétna a zpěv, já baskytara a pak se k nám vrátil Andy Seidl z Prahy a začal prodávat v hudebních nástrojích na Floriáně. Pak se zase do Prahy vrátil a hrál s Petrem Novákem. Hráli jsme všude možně, v Olympii, Růži a Otavě na čajích. Protože jsme ale byli hlavně divadelní kapela, měli jsme povinnost jezdit s divadlem třeba na dožínky, nebo jsme udělali koncert v Bulharsku v hotelu, kde jsme bydleli, pak jsme jezdili na akce s manekýnkami, kouzelníky. To bylo magické duo Vlasta Pícha a Čermák, ti jezdili i do Rakouska. Nebylo to jednoduché doprovázet je, protože se muselo bubnovat ve správnou chvíli cirkusácký virbl, to se muselo rozkmitat, a to je umění. Nikdy to nešlo načasovat přesně, Hromádka z toho byl vždycky zpocený. A pak jsme hlavně hráli v Divadelní kavárně. Repertoár jsme mívali český – Olympic, Zagorovou, Rottrovou, měli jsme i zpěvačku. Byla to taneční hudba. Vogeltanz byl dobrý šéf, uměl psát výborná aranžmá, věrná originálu,“ pokračoval Stanislav Brousil. Další informace nejen o píseckém big beatu najdou čtenáři právě v nové knize Jaroslavy Pixové.

Zlata Měchurová vyprávěla o píseckých hřbitovech

Také další autorka, tentokrát knihy Procházka po píseckých hřbitovech, hovořila o místě, které má s Pískem velkou spojitost. O Lesním hřbitově. „Když se hlavní branou vydáte po cestičkách směřujících vzhůru a rozvětvujících se do všech stran, projdete kolem spousty hrobů, z nichž některé vás zaujmou svou výzdobou, jiné architektonickými prvky. Svým způsobem se zde spojuje historie, kultura, i odraz životních poměrů a estetického cítění mnoha rodin. A to ať už na severní části hřbitova nebo v urnovém háji. Je zde desítka čestných hrobů pochovaných významných osobností,“ četla ze své knihy Zlata Měchurová.

O výstavbě Lesního hřbitova v Písku se uvažovalo už 20. let 20. století, kdy pohřebiště u kostela Nejsvětější trojice přestávalo vyhovovat. O potřebě výstavby nového hřbitova vícekrát jednali zastupitelé a diskuze se objevovaly i v dobovém tisku nebo v píseckém spolku Krematorium. „Odpůrci budování nového hřbitova například navrhovali připojit další obecní pozemky v okolí Trojice a rozšířit tak dosavadní omezenou plochu. To však bylo rakouským ministerstvem vnitra zamítnuto z důvodu veřejně zdravotních. Mezi vytipovaná místa pro výstavbu nového pohřebiště patřily třeba lokality Smrkovická, na Ptáčkovně, na Logrech, na Soubojišti a další. V prosinci 1930 kromě jiného psal místní tisk: Náš hřbitov je na tak vhodném místě, výletníky tolik obdivován a navštěvován, jako žádný jiný,“ dodala ze své knihy Zlata Měchurová.

Náklady na výstavbu Lesního hřbitova byly vyčísleny přibližně na 1 700 000 korun. K dispozici byl pouze milion korun. Oproti původním návrhům tak muselo být upuštěno od vybudování obřadní síně.  Na valném shromáždění spolku Krematorium konstatoval stavitel Pelikán, že definitivní obřadní síň s ostatním příslušenstvím bude vybudována až do srdcí píseckého obecenstva a obecní správy. Vznikne, až vymizí třídní nesnášenlivost a vrátí se lepší hospodářské časy. Zlata Měchurová poznamenala, že by se dalo říct, že se dějiny opakují i po téměř jednom století. Netýká se to sice hřbitova, ale podobné rozpory a dohady mezi obyvateli i vedením města se vztahují v současnosti k plaveckému bazénu.

Podle projektu píseckého rodáka architekta Antonína Ausobského vzniklo na zalesněném svahu na okraji města netradiční terasovité pohřebiště. Během stavby tam pracovaly stovky, někdy i více, dělníků denně. Za osmihodinou práci si vydělali 22 korun. Svému účelu bylo nové pohřebiště slavnostně předáno 8. října roku 1933. „Obyvatelé Písku tento hřbitov přijímali s nedůvěrou a stále dávali přednost starému, kde se pohřbívalo ještě do roku 1950. Teprve 19. dubna 1934 se začalo na novém hřbitově pohřbívat a prvním pohřbeným byl obchodník Bohumil Rangl. Lesní hřbitov má rozlohu více než deset hektarů s kapacitou téměř 4000 hrobových a urnových míst. Délka oplocení je 1345 metrů a bylo vypočítáno, že kdo by chtěl projít všechny cesty a pěšiny po hřbitovním areálu, ušel by 15 kilometrů a 423 metrů. Smuteční obřadní síň byla uvedena do provozu roku 1974,“ prozradila při četbě ze své knihy Zlata Měchurová. Na hřbitově jsou mimo jiné hroby některých významných osobností. Jakých? To už nabídne nedávno vydaná kniha Zlaty Měchurové Procházka po píseckých hřbitovech.

I další autoři četli ukázky své tvorby. Jeden zapomněl knihu doma

I přesto, že se čtení nemohla zúčastnit básníčka Lenka Bittová, nahradil jí svým způsobem básníř Alen Malina, který je velkým cestovatelem. Projel prakticky celý svět a na cestách se věnoval své tvorbě. Pokaždé, když se Alen Malina vydal do zahraničí, myslel ale na svůj kraj. „Jednou jsem si třeba říkal, chci psát o moři. Tak jsem si doma pustil šumění moře a nešlo to. Tak jsem za mořem musel jet, a když jsem tam přijel, tak jsem psal o Budějovicích,“ rozesmál obecenstvo Alen Malina. Ještě předtím přečetl několik svých básní. Za Ladislava Berana četla ukázku z jeho knihy manželka. Publikum pak pobavil i Otakar Pánek, když přiznal, že si doma zapomněl svou knihu, ze které měl číst. „Když jsem se sem chystal, položil jsem knížku na stolek. A protože má žena měla jakési nemístné řeči, vystřelil jsem z domova jako kulový blesk. Knížku jsem zapomněl. Zkrátka, jak se říká: není válka peklem tomu, kdo před ženou prchá z domu,“ smál se Otakar Pánek.

Co ale Otakar Pánek nezapomněl, byla vzpomínka na publicistu Karla Šmída a básníka Richarda Uhra. „Zde u Heyduků je už dobrým zvykem připomínat si známou osobu Richarda Uhra, známého píseckého spisovatele a básníka. Člověka, o kterém mohu směle říct, že to byl skvělý společník, dobrý přítel, báječný kamarád. Nikdo z nás neměl tolik přátel a známých jako on. Jedním z jeho nejbližších přátel byl bezesporu Karel Šmíd. Představte si, že si byli navzájem tak blízcí, že společně mohli dokonce i psát poezii. To je věc poněkud neobvyklá. Vždyť literáti a zvláště pak básníci, bývají při své práci osamoceni, takzvaně samojediní. Podle Richardových slov spolu mezi doušky pěnivého moku hrávali jakýsi slovní ping pong. Jeden z nich obvykle nadhodil myšlenku, druhý ji zachytil, zpracoval a vzápětí nahrál na smeč tomu prvnímu. Tak nějak vznikala jejich společná poezie. Zpětně už nelze říci, kdo byl autorem které řádky. To, že dva lidé společně přemýšlí a pak i pracují, je věc běžná, ale aby své společné dílo takzvaně hodili na papír, nechali vytisknout a případný zisk či prodělek se rozdělili rovným dílem, to už tak obvyklé není,“ podotkl Otakar Pánek.

Od roku 1995 tak vzniklo osm sešitků jejich společné poezie. V roce 2013 pak jejich literární snahy vyvrcholily knihou Každý má právo něco nevědět. „Kdykoliv jel Richard do Českých Budějovic, domluvil si schůzku s některým ze svých známých. Tenkrát se setkal s Karlem Šmídem v jakési restauraci. Richard tehdy neměl svůj den a udělalo se mu nevolno. Karel měl neblahé tušení, nezaváhal ani okamžik a zavolal záchranku. Ošetřující lékař vyslovil obavu, že kdyby přijeli jen o chvilku déle, mohlo být už pozdě. Po tomto incidentu zůstal u Karla ještě několik dní. Zatím docházel do nemocnice na vyšetření a chodil na dlouhé zdravotní vycházky okolo Malše. Hodně četl. Od té doby mluvil o Karlu Šmídovi jako o člověku, který mu nepochybně zachránil život,“ vzpomněl Otakar Pánek.

Druhý díl Velkého čtená spisovatelů jižních Čech v Památníku Adolfa Heyduka se uskuteční v neděli 9. února bude od 16 hodin. Tentokrát se představí spisovatelé, kteří žijí mimo Písecko, konkrétně Hanka Hosnedlová, František Niedl, Stanislava Bumbová se svojí dcerou, Jarmila Mandžuková, Jana Dohnalová a Petr Šulista.