Věra Váchová se narodila na Mostecku, kde s rodinou bydlela 36 let. Nyní žije v rodišti svojí maminky ve Strakonicích, kam se právě před 36 lety přestěhovala. Má jednu dceru a dva vnuky. Vystudovala pedagogickou fakultu a pracovala jako učitelka. Teď už je v důchodu. Je členkou pěveckého sboru, odpočine si při kulturních a rekreačních pohybových aktivitách, uklidňuje ji práce na zahradě.

Aktivní žena s nadhledem a se smyslem pro humor se podělila o některé životní reflexe i o vzkaz mladší generaci. Se seniorským věkem se smiřuje po svém. „Nejsem s důchodem úplně smířená. Chybí mi smysluplná činnost, kterou mi dávala moje profese. Pravdou ale je, že nastal čas ustoupit do klidnější zóny života s dílčím zajištěním,“ říká s úsměvem a dodává: „Radost mi dělá setkávání s vnoučaty.“

Pohodový život ve Strakonicích

Život ve Strakonicích si paní Věra pochvaluje. „Mám velké štěstí. Bydlím blízko soutoku dvou řek, Otavy a Volyňky, a také blízko strakonického hradu. Ve Strakonicích je možné zapojit se do mnoha aktivit spolků a neziskových organizací účelně podporovaných radnicí. Velmi bohatá je také nabídka kulturních pořadů strakonického kulturního střediska. Ve městě se pořádají během celého roku hodnotné akce naučné, tělovýchovné, výtvarné, hudební, rekreační i společenské a já se jich velmi často účastním,“ vypráví. A přidává poznámku, že ve Strakonicích se vytvořila nebývale rozsáhlá aktivní komunita seniorů. Mnozí se přátelí a nejsou osamoceni.
Přihláška do soutěže Babička roku 2025 přiměla Věru Váchovou k zamyšlení nad průběhem její dosavadní životní cesty. „To jsem se vám ale zapotila,“ žertuje.

Před obtížemi života se neuhýbej

Nad pomyslnou životní stupnicí spokojenosti prohlásila: „Mohlo to dopadnout i hůř.“ Pak se na chvilku přece jen zamyslí: „Ten, kdo čeká na plnohodnotné splnění životního ideálu, si může v čekárně rovnou ustlat na věčné časy. Každá hodina v našem životě je jen jedna. Neopakuje se. Proto na další hodinu nečekejme nečinně. Nikdy si nemůžeme být jisti, že ta předchozí není právě ta poslední.“
A co by vzkázala paní Věra mladší generaci? „Tak to není vůbec jednoduché. Po bitvě je každý generál. A čím toho člověk víc ví, tak zjišťuje, co toho ještě neví… Hlavou mi jde poučka mého dědy, která by měla zabránit mezigeneračním třenicím: Nikdy neudílej nevyžádané rady!“
Rady má tedy sama pro sebe: „Před obtížemi života se neuhýbej. Soupeř se životem, bojuj…
A nezapomeň, i když ti bude někdy ouvej, na cit a lásku pro svého životního partnera, pro svoje děti, pro svoje blízké.“

-pr-