Právě letos v dubnu uplynulo 600 let od této tragické historické události. Památník s nápisem Táborští pikarti byl letos péčí Husitského muzea zrenovován a je na klokotské návsi připomínkou jedné z nepříliš slavných kapitol táborských dějin. Jak uvádí Wikipedie, pikartství je učení, jež popírá přítomnost Kristovu ve svátosti oltářní eucharistii. Extrémní pikartství snižovalo význam svátosti oltářní, znehodnocovalo výdobytek kalicha – utrakvismus, a bylo k němu přimíseno blouznění o blízkém konci světa a druhém Kristově příchodu. Proto bylo ostatními husity potíráno mečem a ohněm. Táborští pikarté současně vyznávali adamitství. Z osobností pikartů, jak jsou na klokotském památníku označeni upálení adamité, jsou dnes všeobecně známi snad jen Martin Húska a Petr Kániš. Velmi zajímavá a neprávem opomíjená je ovšem Anna z Mochova, a to v souvislosti také s Janem Husem a jejím pozdějším vyznáváním způsobu života adamitů.

Jak uvádí právník a historik Václav Vaněček, původní husitské adamitské hnutí mělo vzniknout ve vsi Čábel, a to za podpory Anny z Mochova. Založil ho podle jeho názoru francouzský kazatel Adam Rohan ještě před obsazením Tábora (Hradiště) kališníky. Adamité zde prý konali pohlavní orgie, které byly součástí husitských bohoslužeb. Patrně se jich zúčastňovalo i osazenstvo z blízkého Kozího hrádku a také údajná milenka Jana Husa Anna z Mochova. Sektáři se zde radikalizovali v blasfémiích (rouhání) a docházelo k prvním projevům adamitství – k odhazování šatů. A to ve víře, že šaty jsou jen nadále nepotřebným důsledkem Adamova pádu. „Jiní oddali se bludům docela nesmyslným, shodili ze sebe oděv, chodili nazí, a míníce napodobiti nevinnost ráje, páchali hanebné smilství,“ píše v 19. století historik Karel Zapp. Adamitské hnutí se postupem času také odklonilo od původní verze „čisté orgie“ (muži a ženy mezi sebou) a údajně docházelo i k projevům homosexuality a pedofilie. „I děvčička nejmenší, kterouž jsou k sobě přijali, musila porušena býti a s nimi smilniti,“ psal posléze při pronásledování adamitů Jan Žižka v „oběžníku“ svým věrným.

Dávno zaniklá ves Čábel, kde vše mělo začít, se nacházela na polích, patřících dnes v táborských Měšicích školnímu statku zemědělské školy. Vesnice Čábel vznikla roku 1419 a patřila k Sezimovu Ústí. Páni Sezimové z Ústí drželi ves až do roku 1420, kdy ji manželka Jana Sezimy z Ústí, na svou dobu velmi výjimečná žena Anna z Mochova, připojila k husitskému Táboru. Obec zanikla prakticky převedením místního obyvatelstva z původní obce do Tábora. Anna z Mochova učinila ze svých bývalých poddaných věrné a přesvědčené husity. Co jí k sympatiím k husitství vedlo? Kromě jiného zřejmě sympatie k Janu Husovi a nedodržování manželské svátosti.

V té době se Jan Hus věnoval studiu a psaní svých děl na Kozím hrádku, kde ho paní Anna často navštěvovala. Některé prameny dokonce hovoří o tom, že byla jeho milenkou. Například František Palacký o tomto období kulantně píše: „Zabrav se nejprve do ochrany pana Ctibora a pana Jana staršího z Ústí Sezimova, jehož paní Anna z Mochova byla mu zvláště příznivá, trávil svůj čas nejvíce na hrádku Kozím nedaleko Ústí. Jan Hus zřejmě i přes své kněžské povolání vůči ženám zásadně nebyl proti a movitá Anna z Mochova (snad i pohledná) také patrně na něm kromě intelektu oceňovala i jiné věci.“

Jak píše historik František Šmahel, žen podle něj provázelo Jana Husa životem poměrně dost „příkladem jim šla Anežka, dcera Tomáše ze Štítného, zmínku si však zaslouží i Petra z Říčan, Markéta z Peruce a vdova po Kunátu Kapléřovi ze Sulevic Kateřina…“

Jan Hus také na začátku roku 1414 přesídlil z Kozího hrádku na přání Anny z Mochova do Sezimova Ústí. Jeho hostitelka ho chtěla ve svém městském domě už dříve, ale nešlo to. Výhrady měl manžel Jan starší z Ústí a Kamenice. Asi se bál a snad i něco tušil o velmi blízkých vztazích obou. Na Kozím hrádku nebyl Hus přece jenom tolik na očích, ale ve městě? Problém vyřešila smrt Annina muže za morové nákazy, a protože paní z Mochova zdědila společně se svými nezletilými syny většinu majetkových práv nad městem, mohla svoje záměry uskutečnit. Pro její zřejmě veselou letoru ji zaujalo adamitství víc než pragmatická a studená služba Bohu v kostele.

Anna z Mochova se tak dá právem považovat za jednu ze zakladatelek hnutí adamitů. Zaniklá ves Čábel u Měšic pak za místo, kde hnutí získávalo první kontury, teoretické a zejména praktické vzhledem k počátečnímu odhazování oděvu vrcholícímu sexuálními orgiemi. Smrt v roce 1420 však Annu ochránila před děsivým ohnivým trestem Žižkovy netolerance k odštěpencům s pobuřujícími mravy.

Jeden z hlavních protagonistů tohoto hnutí Martin Húska byl 29. ledna 1421 uvězněn pánem z Jindřichova Hradce a později byl dopraven do Tábora, kde pod nátlakem odvolal své bludy. Mezi padesáti upálenými adamity v Klokotech je výslovně uváděn Petr Kániš. „Šli prý vesele a s úsměvem na smrt, pravíce, že ještě téhož dne budou kralovat s Kristem na nebesích,“ uvádějí historikové. Dalších pětadvacet sektářů bylo ještě upáleno po Žižkově odchodu z Tábora.