Program s tématem Moje škola, můj příběh začal krátce po 19. hodině. Uskutečnil se ve formátu Pecha Kucha, jehož název pochází z japonštiny a znamená volně „povídání.“ Pravidla jsou jednoduchá: každý vystupující představí dvacet snímků, které se automaticky střídají po dvaceti vteřinách. Na celý příběh tak má přesně šest minut a čtyřicet vteřin. Úvodního slova se ujala Martina Havlíčková, maminka lyžařské reprezentantky Barbory Havlíčkové. Představila pestrou sestavu úspěšných lidí různých profesí a dodala: „Všichni mají jedno společné. Jsou absolventy vimperského gymnázia.“

Pozvání na besedy pro žáky v rámci Pecha Kucha přijalo devatenáct absolventů. Na večerním programu své příběhy představilo sedmnáct z nich.

Od divadelního snu k televizním příběhům

Novinářka a moderátorka Iveta Toušlová, známá mimo jiné z Toulavé kamery, na léta na vimperského gymnáziu zavzpomínala slovy: „Je to škola, která mě nasměrovala k mojí další profesní cestě.“ Její původní představa přitom směřovala k herectví.

Se spolužáky stála u zrodu divadelního souboru Spirála. Dva učitelé v ní rozpoznali talent a dovedli ji za tehdejším ředitelem budějovického divadla. Ten ji připravoval k přijímacím zkouškám na DAMU. Toušlová se tam ale nedostala a vystudovala pedagogickou fakultu. Podporu kantorů přesto vnímá jako důležitý okamžik: pomohli jí věřit ve vlastní tvořivost, přestože doma její umělecké plány nadšení nevyvolávaly.

Ani páteční setkání pro ni nemusí zůstat pouze vzpomínkovým večerem. Mezi absolventy vidí lidi, jejichž profesní příběhy by mohly zaujmout televizní diváky. „Možná někoho z nich oslovíme a budou to další adepti pro reportáž do Gejzíru,“ naznačila.

Budoucnost, kterou si neuměli představit

Spisovatel Martin Sichinger studoval ve Vimperku v letech 1981 až 1985. Když dnes porovnává tehdejší představy s vlastním životem, musí do vyprávění zahrnout i poměry před listopadem 1989. „V té době jsem vůbec nevěřil, že komunismus někdy padne, takže ten život jsem si představoval čistě undergroundově,“ vzpomínal. Velké profesní ambice tehdy podle svých slov neměl.

Z někdejších spolužáků se však stali lidé, s nimiž dodnes spolupracuje na kulturních projektech. Školní léta ho provázejí také při psaní, byť někdy docela nečekaně. Prozradil, že postavu inspirovanou jedním kamarádem opakovaně zařadil do rozepsaného románu, aby ji při dalších úpravách zase odstranil.

Kdyby měl vybrat jednu vzpomínku na studia, zvolil by výklad učitele češtiny o soustředění švédských sportovců na rozhodující okamžik. Poučení si odnesl daleko za hranice sportu. „Je důležitý v jednom okamžiku nemyslet vůbec na nic, jen na tu věc, kterou člověk dělá,“ shrnul.

Olympijská vítězka vzpomínala i na chemii

Kateřina Neumannová přišla do Vimperka po dvou letech studia v Písku a absolvovala zde třetí a čtvrtý ročník. Vedle maturity se jí vybavují profesoři, kteří za sportovci v zimě dojížděli na Zadov, aby s nimi doplňovali učivo. Ze školy jí zůstala také parta spolužáků, s nimiž se během oslav chystala na další setkání.

Olympijská vítězka připomněla, že spojování školy a sportu vyžadovalo nejen vstřícnost učitelů, ale i jasné vedení doma. „Sport ano, ale škola je na prvním místě,“ popsala přístup rodičů. Na otázku, zda pro ni něco ve škole představovalo větší výzvu než závod, si vybavila chemii a profesorku Prokopovou. „Ona byla strašně férová, ale přísná, takže ta chemie byla obrovská výzva,“ uvedla.

Za důležitou součást vimperské sportovní tradice považuje ochotu vycházet závodníkům vstříc a umožnit jim propojit kvalitní trénink se studiem. K tomu se přidávaly podmínky, které nabízela okolní Šumava.

Studium jako privilegium, sport jako radost

Reprezentantka a olympionička Barbora Havlíčková na svých prezentovaných fotografiích propojila závodní tratě s rodinou, vysokoškolským studiem i prací. Připomněla podporu rodičů a čas, který jí a bratrovi věnoval otec, trenér působící na gymnáziu.

Vzdělání pro ni vždy patřilo ke sportovní cestě. „Studovat pro mě bylo obrovské privilegium,“ zdůraznila. Mezi splněnými sny zmínila také dokončení náročné Tour de Ski. Vyprávěla však i o tlaku spojeném s olympiádou a o tom, že po těžké sezoně nebylo snadné znovu najít radost ze sportu. Novou výzvou se pro ni stal maraton.

Vedle závodění se věnuje i práci kolem triatlonu. Zkušenosti z vrcholového sportu tak může využívat i v jiném prostředí. Její vyprávění ukázalo, že život absolventa sportovního gymnázia může mít několik směrů současně a že vedle výkonů v něm mají své místo vzdělání, práce i blízcí.

Od filmového plátna k vědě a pomoci druhým

Martin Horský se prosadil jako scenárista a režisér, veřejnost zná především jeho film Ženy v běhu. Libor Pixa se věnuje režii a animaci, specializuje se na 3D počítačovou tvorbu a působí také jako pedagog FAMU. Zvukovou stránku filmů a scénických projektů vytváří Eliška Bejčková. Šimon Blaschko spojil svou dráhu s kulturní produkcí a dramaturgií pražského Rock Café i s pořádáním akcí na Vimpersku.

Zcela jinou zkušenost přinesla Helena Sováková, bývalá hlavní armádní psycholožka a emeritní plukovnice, která působila na misích v Iráku a Afghánistánu. Andrea Pekárková jako lékařka Armády spásy poskytuje zdravotní péči lidem bez domova; s touto organizací je spojen také František Pekárek. Do světa podnikání vede kariéra Martina Pelešky, ředitele českého zastoupení značek Toyota a Lexus.

Oblast vědy reprezentují například religionistka Silvie Kotherová, jejíž odborné zájmy zahrnují buddhismus a výzkum meditace, nebo Aleš Holfeld, který se podílel na výzkumu proteinů na v Curychu. Setkání absolventů tak připomnělo šíři možností, ke kterým může vést společný školní začátek.