Jak coby učitel prožíváte, že studenti víceméně rok nejsou ve škole a tudíž nemají ani hodiny tělocviku?
Vnímám to samozřejmě špatně. Děti celkově už jsou dlouho bez sociálního kontaktu. Určitě jim také chybí spolužáci, spoluhráči a kamarádi. Samotného by mě nebavilo sedět každý den u počítače. Zároveň ale věřím, že příští školní rok už bude „normální“ a budeme pokračovat tak, jako před pandemií. Bez toho, aby se někdo na distanční výuku vymlouval a chtěl úlevy.

Jak velký zásah to bude pro děti na základní škole a nakolik je to problém pro středoškoláky?
Myslím, že problém je to obrovský pro všechny žáky v případě, že tělesná výchova je jejich jediný pohyb v týdnu. Zejména u dětí na základní škole, u kterých probíhá takzvaný „zlatý věk motorického učení“. Běhat, skákat, dělat kotoul vpřed, vzad, šplhat. To vše by se podle mě děti měly učit mimo školu mezi sebou. Mám pocit, že už tomu tak není, ale rád bych se mýlil. Rozdíly mezi sportujícími žáky a těmi, kterým právě unikly ty venkovní základy, jsou značné.

Nejsem rodič, ale na mě to působí tak, že ty děti za to skoro ani nemůžou, protože jim prostě nikdo neukázal možnost jít ven, trochu blbnout, mít nějaké šrámy, hrát mrazíka, na babu a další věci, které věřím, že většina čtenářů dobře zná. Vidím kolem sebe, že je snazší strčit dítěti do ruky telefon, ať je klid. To se potom v tomto ohledu projevuje negativně. Proto jsem moc rád, že moje generace narozená v devadesátých letech je asi poslední, která ještě všechna ta dobrodružství na sídlištích nebo vesnicích zažila.

Co tedy rok trvající pandemie s pohybem žáků a studentů udělá?
V mých očích měli a mají pohybu málo. Přijde mi, že momentálně jsou všichni tak pohlceni kybernetikou, že si na sport čas nenajdou. Zda a jak velký propad to bude, nám ukáže až čas. Záleží také na tom, jak k tomu přistoupili v jednotlivých rodinách. Takhle to vidím globálně, rozhodně tím nechci házet všechny do jednoho pytle. Je pořád spousta těch, kteří mají sport rádi a starají se o sebe, těm moc fandím. Jen říkám, že jich je mnohem méně než v minulosti. Přitom i v době lockdownu se toho dalo dělat spoustu. Jen na YouTube je několik parádních videí zdarma na cvičení s vlastní váhou. Třeba i plán na 30 až 45 dní, stačí si to jen pustit nebo postahovat a vše, co potřebujete, je karimatka a sám sebe. Nejdelší cvičení vám zabere 60 minut.

Uznávám, když jsem při studiích pracoval od 6 do 16 hodin na stavbě, také už jsem potom neměl chuť hodinu cvičit, člověk je unavený už z té práce. Ale bavíme se o dětech a vážně nemají čas pro sebe na hodinu denně? Nevěřím. No ale když někdo těch spoustu dní trávil tak, že například celý den sledoval na zmiňovaném YouTube, jak někdo jiný hraje nějakou hru a jeho kalorický příjem byl dvakrát tak velký než výdej, tak to potom samozřejmě bude těžké dohánět. Protože když se bavíme o váze, nahoru to jde snadno, dolů to jde velmi špatně.

Jak důležité jsou z vašeho pohledu v rámci školní docházky hodiny tělocviku?
Velmi. Pohyb obecně a zdravý životní styl přivádí děti k tomu, aby se cítily dobře jak po fyzické, tak po psychické stránce. Problém je v tom, že tělocvik mají jednou týdně a dá se v té hodině stihnout méně věcí než dříve. Když zkoušíme gymnastiku, rozhodně to není tak, že z dvaceti žáků patnáct lupne výmyk, pěti dopomohu a jdeme dál. Výmyk u nás udělají jeden dva žáci na třídu. Při jednom typu vybíjené dávám, aby žáci po vybití vyběhli ze hřiště a tam třeba udělali kotoul vzad na žíněnce a vrátili se do hry. I tam bývá problém. Abychom tyhle věci natrénovali, potřeboval bych více hodin. Takhle je mohu směrovat, aby na sobě pracovali, cvičili a ten výmyk mi může žák ukázat na konci roku venku, že to zvládl. Ale ne kvůli mně, kvůli sobě. Podotýkám, u nás neznámkujeme průběžně, a když je žák v hodině aktivní a nedělá problémy, tu jedničku má, i když jeho pohybový projev není dobrý. Kdybych známkoval podle tabulek, které kdysi někdo zpracoval, jedničku z tělocviku by v dnešní době mělo pět lidí ve třídě – můj odhad. Zkrátka každému něco nejde, ale snaha se cení.

Měl byste recept, jak to zlepšit?
Momentálně je to individuální. Ale věřím, že kdo nechtěl sedět jen doma, cestu si našel. Jak rodiče, tak děti. V dnešní době by mohlo pomoct jen více hodin tělocviku, protože upřímně nevěřím, že ten odraz doby do výchov bude jiný. Spíše horší, vše je on-line. Otázka je, na úkor jakých všeobecně vzdělávacích předmětů, to už mi nepřísluší hodnotit. Na druhou stranu, nedávno jsem šel kolem hřiště na sídlišti Mír, kde jsem vyrostl, a skupina dětí mladšího školního věku tam hrála softball. Měl jsem z toho vnitřně radost. Třeba to bude lepší a kybernetika děti pomalu omrzí.

Mělo by podle vás například ministerstvo školství nějakým způsobem zasáhnout v této oblasti a rozšířit pohyb pro žáky a studenty v rámci docházky?
Ano. Jak jsem uvedl, to by podle mě pomohlo. Máme jeden tělocvik týdně a tam se prostě základy na úkor ostatních těžko dohánějí. A když k tomu připočtu uvolňování z tělesné výchovy, přechody do hal a další věci, je to prostě málo. Čím více, tím lépe, protože většině dětí chybí právě to „hraní si venku“, což se na pohybové zdatnosti odráží. Mám ale i třídu, kde kluci mají vnímání nastavené dál než jiné třídy a dělají vše bez řečí, to je potom pro mě radost. Zažili jsme spoustu legrace na cyklokurzu, na lyžařském kurzu, v hodinách. Oni mají skupinku, bydlí spolu na internátě, chodí cvičit. Stačí jen dodržovat pár pravidel a vyzkoušet si i věci, které člověku třeba tolik nesedí. Takových tříd je ale méně než ostatních a já bych samozřejmě rád ten pozitivní přístup k věcem přenesl na více žáků. Ovšem vždycky k tomu potřebujete obě strany.

Dokážete říci, pro kolik studentů je tělocvik nenáviděný předmět?
Táta mi jednou říkal, že u nich se vždy většina třídy na tělocvik těšila a pár jedinců ne. Můj dojem je, že teď je to naopak. Nebo minimálně nadšení vidím většinou jen u pár jedinců, zbytek se jde jen zúčastnit. Možná jsem ale až příliš kritický, protože bych rád měl ze všech sportovce, což nejde. Vždy však říkám i žákům na začátku roku, že když je třeba nebaví volejbal, což se samozřejmě může stát, každý jsme nějaký, tak ale jednou v týdnu vám to nic neudělá. Tak mlčte a nezrazujte od toho ostatní. Odcvičte tu hodinu podle svých možností a jděte si po svém. Co to komu udělá, být takhle nastaven? Podle mě nic.

Je ve vašem pojetí tělocvik spíše o hře, nebo o tělesné zdatnosti?
Děláme oboje, ale větší zastoupení má hra. Souvisí to s nastavením, aby ten jeden tělocvik týdně děti hlavně bavil a zapojilo se co nejvíce lidí. Venku děláme atletiku, hrajeme softball – zjednodušený baseball, protože si nahazujeme spodem a míč je větší než baseballový. Ze všech věcí na výkon ale žáci nemají známky, jak už jsem zmínil. Porovnání mají mezi sebou a když se někdo zajímá, na co by to stačilo, řeknu mu to. Jde ale hlavně o ten přístup a aktivitu. V zimě chodím se studenty bruslit na zimní stadion. První ročníky u nás mají ve většině plavání a posilovnu, kde se jim ukazují možnosti cvičení. Děláme lyžařské a cyklo-vodácké kurzy. Zbytek se odehrává v tělocvičnách – futsal, florbal, volejbal, házená, badminton, basketbal, vybíjená, pohybové hry. Opravdu se žákům snažíme poskytnout vše, co sami zvládneme. Ale zase, tím, že to někteří mají jen jednou týdně v tělocviku, si vyzkouší od všeho jen malinkou část.

Co je mezi studenty především oblíbené a co naopak vůbec?
U nás celkem baví florbal a nebaví volejbal. U něj studenty odrazuje, že je těžké ovládnout tamní aspekty hry tak, aby si pěkně zahráli. Tam bych kolikrát potřeboval věnovat se tomu dva měsíce, což by ale zase narazilo na problém, že děláme pořád to samé. Opakuji, za současné dotace hodin se musí studenti zdokonalovat v dovednostech sami, aby se zlepšili. Já jim mohu ukázat směr.

Jak vypadá taková typická hodina tělocviku na střední škole?
Rozcvičení, pohybová hra, nácvik herních činností jednotlivce většinou ve dvojicích, hra. Pokud nezbývá čas, tak alespoň apel na protažení. To by byl příklad u softballu, ale samozřejmě záleží na konkrétní náplni hodiny.

Zapojujete studenty do rozhodování, co se bude na hodině dít?
Spíše se zeptají, co dnes budou na tělocviku dělat, než že by chodili smlouvat. Ale když přijdou s konkrétním přáním, tak se domluvíme. S maturanty už děláme téměř jen hru, aby se odreagovali. Některé hodiny máme spolu s kolegou, ty jsou za mě nejlepší co do kvality. Když jsem sám, je kolikrát těžké udržet pozornost celé skupiny. Takhle si každý pohlídá polovinu a vždy si nejlépe zahrajeme nebo zacvičíme a vnímám, že děti se i více snaží, když je učitel ve hře, takže zapojovat se snažíme vždy, když to jde.

Jak přichází mládež na střední školu fyzicky připravena?
Myslím, že to má sestupnou tendenci ruku v ruce s tím, že i nároky v různých odvětvích klesají. Jak uvedl v rozhovoru pro Týdeník Strakonicko trenér Jaroslav Voříšek, to co bylo před pár lety standardem, je dnes překážkou. Souhlasím s ním ve všem, co jsem si přečetl. Nicméně, jako tělocvikář nepřestanu věřit v lepší časy a dokud bude ve třídě alespoň jeden student, který se nechá pozitivně ovlivnit, bude mě to bavit pořád stejně.

Jste učitel a také aktivní fotbalista Katovic, které hrají divizi. Jaký pro vás osobně mělo dopad omezení tělesné výchovy kvůli pandemii a jaký z pohledu sportovce?
Co se týče hodin tělocviku, děláme jednou týdně on-line cvičení, na které se mohou žáci připojit a cvičit s námi. Je to 30 až 45 minut cvičení, kde intervalově měníte základní cviky – kliky, dřepy, angličáky, výpady, cviky na posílení břicha, zad a podobně. Upřímně, připojuje se pět až deset žáků z celkových cca 300. To myslím hovoří za vše. A připojují se právě ti, které jsem výše zmiňoval v té aktivní třídě. Ve výsledku jsou to ti, kteří by ani nemuseli, protože cvičí i sami. Jsme za ně rádi. Jinak s kolegy Tomášem Dunovským a Ivanou Váchovou každý den makáme na tom, abychom mladým stačili i nadále. Z nich mám radost, když vidím, jak dřou.

Jako hráč fotbalu jsem přišel o společné tréninky, ale co nám trenér dal individuálně, jsem si splnil. Chodil to se mnou odběhat Tomáš Švehla. Říká se, že brankáři jsou na běhání líní, on to ale oddřel se ctí a já věřím, že když člověk dělá věci poctivě, tak se to v dobrém vrátí. U mě to tak bylo minimálně v tom, k jakému povolání jsem se dostal a že se mohu věnovat sportu.