Tak nějak samovolně a soucitně jsme konstatovali: To vám musí být pěkně horko. „Horko? Vedro k padnutí,“ vystřelil režisér odpověď tak líbezně lidově, „střižna je pod střechou a i když máme větráky a všemožná chladicí zařízení, není možné tady vydržet. Tak jsme si změnili pracovní dobu od půlnoci do dopoledne. A je to.“ Víte, že je to třicet let, kdy poprvé vstoupila do kin komedie Slunce, seno, jahody? Víte, že Zdeněk Troška točil i dramatické kousky? A proč nesnáší film Krakonoš a lyžníci, na kterém spolupracoval jako pomocný režisér? Přijměte poslední prázdninový rozhovor s mužem, kterého nejen na Strakonicku všichni zbožňují.

Máte vůbec čas na zaslouženou letní dovolenou? Nebo se vám právě v létě nejlépe točí?

Já si nejlépe odpočinu při natáčení, to je pro mě radost a veliká vzpruha. Jsem letní typ, zimu rád nemám, proto jsem se rozhodl své filmy točit jen v létě. Ale dovolená v podobě válení se někde u moře by byla pro mě trestem. Vydržím to maximálně dva dny a to ještě přečtu dvě knížky. Pak už mě to nebaví. Prostě musím pořád něco dělat, poznávat, objevovat. Jedu-li k moři, vždy na podzim, kdy už je klid, dětičky jsou ve škole, rodiče v práci, moře vyhřáté, spousta ovoce a zeleniny, prostě pohoda. Ale stejně nejkrásněji je u Karasů mlejna pod vsí na Volyňce.

Je to třicet let, kdy jste lidi potěšil prvním dílem Slunce, seno… Čekal jste, že se stane nesmrtelným a že i po tolika letech připoutá k televizi při jakékoliv repríze tolik diváků?

Letos 19. července tomu bylo opravdu třicet let, co padla první klapka ke Slunci, senu, jahodám. A protože film vznikal vlastně mimo dlouhodobý plán Barrandova, bylo mi řečeno, že všechny výrobní štáby jsou už obsazené a pokud si to chci natočit, ať si seženu pár kamarádů, kteří mi s tím pomůžou. Takže nakonec náš štáb čítal třináct lidí. Byl to můj druhý celovečerní film a nikoho ani ve snu nenapadlo, že by se mohl tolik líbit. I po třiceti letech. Slunce, seno a pár facek vidělo od premiéry v červnu 1989 do konce roku, a byla v tom i sametová revoluce, kdy lidi měli jiné zájmy, než chodit do biografu, přes čtyři miliony diváků, což je vlastně prvenství v historii československé kinematografie.

Proč jste si tehdy vlastně vybral svou rodnou vesničku? Nemáte někdy pocit, že jste jí tím ublížil? Nedávno jsme tudy o víkendu projížděli a byli udiveni, kolik turistů se do Hoštic jezdí dívat. Nepřišla tak trochu o klid?

V Hošticích jsem doma, znám tu každý kout, všechny obyvatele, tak proč bych hledal někde něco jiného? A že se stanou výletním či skoro až poutním místem? To nikdo z nás neočekával. Vždyť se všude točí mnoho filmů a nikdo tam nejezdí. Dodnes a denně jsou Hoštice zaplavovány davy vděčných diváků, kteří se přijíždějí podívat, kde se jejich oblíbené snímky točily. Potěšil mě jeden pán: Pane Troška, na tomhle pětníku jste natočil tři filmy? a ukazoval na malou hoštickou náves. To ani v Hollywoodu neumí. Pravda, ospalá atmosféra pošumavské vísky vzala za své. Ale za ta léta si už lidi zvykli a turistům ochotně ukazují, kde se co točilo.

Celý rozhovor najdete v tištěném Týdeníku Strakonicko.

Jarka Krejčová