O těch nejznámějších osobnostech zdejšího regionu jsme se učili ve škole, jsou po nich pojmenovány písecké ulice. O jejich životě, ale bez toho, aniž bychom nahlédli do nějaké encyklopedie, moc nevíme. Popularizační přednáška absolventa zdejšího gymnázia a studenta Právnické fakulty UK Petra Kreibicha byla malým výletem zpátky v čase, kdy město končilo kousek za hradbami, ulicemi projížděly koňské povozy a kočáry, pánové si pěstovali dlouhé plnovousy, ženy nosily šaty v délce zakrývající kotníky a život plynul pozvolnějším tempem než dnes.

Jak Petr Kreibich v úvodu svého vyprávění naznačil, Písek, to není jen Heyduk a Šrámek. Jsou to i mnozí další, kteří se zde narodili, prožili svůj život, celé generace, které se zasloužily o rozvoj města v různých oblastech. Písek se v každém období své historie mohl pochlubit nějakou významnou osobností, která přispěla k jeho zviditelnění nejen u nás, ale i v zahraničí. Souvisí s tím rozvoj školství, v němž Písek předběhl i některá větší města, žil bohatým kulturním a společenským životem. Zdejší genius loci, řeka Otava, hluboké lesy a kouzelné přírodní scenérie z něj činily místo hojně navštěvované umělci, politiky, významnými představiteli veřejného i společenského života již za Rakouska-Uherska. Jeremiášovi, Alšovi a Váchalovi, Tonnerovi, Kotalíkovi a Václavů, Malých, Hruškovi, to byly významné písecké rodiny, které Petr Kreibich představil a své vyprávění doplnil projekcí dobových fotografií.

Malých a Jeremiášovi

Robert Malý starší (1844 – 1928) byl finančníkem, angažoval se i ve společenském životě města. Měl tři syny – nejstarší z nich, Robert Malý mladší (1878 – 1940), pokračoval v otcových stopách, o nejmladším Františkovi (1895 – ?) se toho moc neví. Ulice pod Amerikou nese jméno po prostředním synovi Jaromírovi (1885 – 1955), který po absolvování zdejšího gymnázia a univerzitním studiu působil jako redaktor, regionalista, spisovatel. Od roku 1914 byl redaktorem Pokrokové revue, o pět let později se stává knihovníkem Knihovny Národního shromáždění Československé republiky. Na svůj rodný kraj ale nezapomíná, obnovuje časopis Otavan a vede jej až do roku 1936, stojí u zrodu krajanského spolku Prácheň a podílí se na rozvoji nejen píseckého, ale celého prácheňského regionu. Jaromír Malý se zajímá také o výtvarné umění, působí ve Spolku Sběratelů a přátel exlibris a grafiky, což má vliv i na vazby s píseckými výtvarníky. Od roku 1939 byl Jaromír Malý vězněn v několika koncentračních táborech, kde skládal vlastenecké texty a básně, pořádal přednášky a povzbuzoval spoluvězně. Domů se vrátil na konci května 1945 s podlomeným zdravím, přesto i nadále pracoval, psal. V roce 1946 byl znovujmenován ředitelem Knihovny Národního Shromáždění Československé republiky, stal se zároveň prvním lektorem žurnalistiky na Univerzitě Karlově v Praze.

Blíže k městu, hned pod ulicí Jaromíra Malého, se nachází ulice Otakara Jeremiáše, jenž je zástupcem rodu významných hudebníků a skladatelů. Bohuslav Jeremiáš (1859 – 1918) rodák z východních Čech, vystudoval varhanickou školu v Praze a od roku 1887 působil jako ředitel kůru v děkanském kostele v Písku. Vyučoval zpěv na zdejších školách, pečoval o hudební rozvoj ve městě jako sbormistr spolku Gregora. Má velký podíl na založení Hudební školy v Českých Budějovicích. Se svojí manželkou Vilmou, rozenou Bakešovou, vedli k hudbě i své děti. Starší syn Jaroslav Jeremiáš (1889 – 1919) se učil hře na klavír u své matky, poté studoval na pražské konzervatoři hru na varhany a skladbu. Působil na hudební škole v Českých Budějovicích jako pedagog, poté byl dirigentem zemské opery v Lublani, věnoval se i činnosti koncertní a skladatelské. Podnikl několik uměleckých cest po Evropě, z poslední v Jugoslávii se vrátil s těžkou nemocí, které podlehl. V rodinné hudební tradici pokračoval jeho mladší bratr Otakar (1892 – 1962), který vyučoval a pak nahradil svého otce ve funkci ředitele na Hudební škole v Českých Budějovicích. Působil v České filharmonii, později v Národním divadle zastával post šéfa opery. Oženil se se sólistkou opery Národního divadla Marií Budíkovou a společně zde zažili zlatá léta české opery. Dílo Otakara Jeremiáše je velmi rozsáhlé, inspirovaly jej stejně jako třeba Smetanu české dějiny.

Alšovi a Váchalovi

Petr Kreibich ve své přednášce zmínil také rod malíře Mikoláše Alše a jeho studentská léta, kdy bydlel u svého strýce, matčina bratra Tomáše Famfuleho v dnešní Ningrově ulici v Písku. Na domě je pamětní deska, ovšem dům již není původní, ale jedná se o pozdější zástavbu. Mladý Aleš byl buřič, neuznával autority a jeho mládí bylo bouřlivé, což by z jeho pozdější tvorby málokdo odhadoval. Jeho strýc Tomáš Famfule se stal inspirací pro jednu z postav v románu Aloise Jiráska.

V Písku ale zanechal významnou stopu také Josef Šimon Aleš-Lyžec (1862 – 1927). Studoval učitelství, ale nesložil závěrečné zkoušky, a tak působil jako podučitel. Protože měl „horkou krev“, stejně jako Mikoláš Aleš, neuznával autority, často střídal místa a nikde dlouho nevydržel. Byl předčasně penzionován a mohl se tak věnovat svému velkému koníčku. Byl neúnavným propagátorem zimních sportů, zejména lyžování. Odmítal slovo lyžař a prosazoval termín lyžec. Spolu s Josefem Rösslerem-Ořovským patří k největším průkopníkům zimních sportů v českých zemích. Odešel do Krkonoš, které důkladně zdokumentoval a vydal o nich dokonce jednu z prvních publikací, která měla na obalu ilustraci Mikoláše Alše. I když žil sám jako starý mládenec, měl nemanželského syna Josefa Váchala (1884 – 1969). O něj zprvu pečovala matka, ale když se provdala, starali se o chlapce prarodiče Alšovi. Jeho dědeček působil v domě rodiny Tonnerových v Budějovické ulici č.p. 288, tzv. Tonnerově domě. Byl vojenským sluhou Viléma Tonnera, důstojníka rakousko-uherské armády. Ve svých vzpomínkách Váchal uvádí, že za domem se v té době rozprostíraly jen zahrady a louky a když vyběhl na kopec, viděl daleko do kraje, lemovaného na obzoru šumavskými vrcholy. Vystudoval knihovnictví a tato profese jej nějaký čas živila. Byl to ale bohém, celý život tíhl k umění. Oženil se, ale s manželkou Marií byli jen devět let, zemřela na tuberkulózu, děti neměli. Životní družkou se mu poté stala výtvarnice Anna Macková, Dožil na jejím statku ve Studeňanech, po zabrání statku komunisty v dost nuzných poměrech.  Zemřel několik dní po smrti své družky a pět dní po udělení titulu zasloužilý umělec. Váchal je řazen k významným představitelům expresionismu a symbolismu. Věnoval se malbě, grafice, sochařství, řezbě, tvořil ex libris pro významné osobnosti, například Jaromíra Malého. Psal prózu i básně. Sám si svá díla ilustroval a jako zručný knihař také vázal a vydával v malých nákladech.  Znovu bylo jeho dílo objeveno a začalo se vydávat v devadesátých letech. Na tzv. Tonnerově domě v Budějovické ulici byla v roce 2002 z iniciativy zdejšího Veterán Ski klubu odhalena pamětní deska Josefu Šimonu Alšovi-Lyžcovi a jeho synovi Josefu Váchalovi.

 Pár slov o Petru Kreibichovi

Absolvent píseckého gymnázia nyní studuje Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Historie je jeho celoživotním zájmem. Začínal pročítáním knih o českých panovnických a šlechtických rodech a dynastiích. Věnuje se českým literárním dějinám, především období národního obrození, romantismu a realismu. Jeho dalším a poněkud nezvyklým zájmem je historie českých zoologických zahrad, speciálně chov slonů na československém území. Studuje také rodokmeny zahraničních panovnických rodů, hlavně dynastie vládnoucí na území dnešní Velké Británie. Velkou zálibou Petra Kreibicha jsou dějiny českého filmu, především prvorepubliková kinematografie a divadlo, detailněji se věnuje významu Osvobozeného divadla. Zajímají jej také dějiny píseckého školství a jeho emeritní kantoři, což jej přivedlo ke studiu historie našeho regionu a zaměřuje se na zdejší významné osobnosti.

Radka Velková, foto archiv Petra Kreibicha