Po listopadové revoluci, když se otevřely svazky Státní bezpečnosti, zjistil, že by evidován jako nepřátelská osoba pod krycím názvem pingl. V sedmdesátých letech byl trestán za údajné hanobení přesvědčení, urážku prezidenta republiky a Sovětského svazu. V roce 1992 byl pak podle zákona o soudní rehabilitaci odškodněn. Jak se přesně po 50 letech dívá na tehdejší události? Čtěte v rozhovoru.

Zavzpomínejte prosím na dobu před srpnem 1968.

Tenkrát byly jiné poměry. Ty noviny Zítřek měli snad v každé vesnici, protože jezeďáci to brali povinně, jelikož jim je platil kulturní fond. Podniky to také odebíraly, protože to byly noviny OV KSČ. Původně se ty noviny jmenovaly Za lepší život, ale lidé si to překřtili na název Psí život. Mezi lidmi se to vžilo a tak se to muselo změnit. Lidi měli radost, že si můžou zanadávat. Stejné problémy měli přece i v Brně v divadle Husa na provázku, které si lidé překřtili na divadlo Husák na provázku. Divadlo se pak muselo přejmenovat.

Před samotnou invazí vojsk Varšavské smlouvy panovaly trochu volnější poměry. Pociťovali jste to?

My jsme měli výhodu, že naše noviny měl na starost stranický tajemník Linhart a to byl dobrý chlap. Jednou mi třeba volal, že jeho nadřízený řádí kvůli tomu, že máme pokřtěnou dceru. Poradil mi, abych tvrdil, že jsem o tom nevěděl. Během srpna 1968 jsme pak dělali letáky, jenže v tiskárně neměli azbuku. Aranžér Láďa Košťál vyryl ta písmena do lina, abychom mohli udělat letáky s hesly proti okupaci. Tajemník byl takový frajer, že místo toho, aby nám vynadal, ještě nám poradil, kde máme na plakátu chybu, aby nebyla ostuda, že tam máme něco špatně.

Co se dělo kolem osudného 21. srpna 1968?

Noviny Zítřek byly hodně postavené na dopisovatelích. Tak jsme je využili a pomáhali nám roznášet letáky, které jsme natiskli. Plakáty nosily i děti a vylepovaly je za výklady obchodů. Kluci byli rádi, že můžou dělat něco nebezpečného, ale nebylo to nic platné. Rusové jen projeli a ani to nečetli. Pak nastaly ale trochu horší časy a v novinách jsem dostal výpověď.

Proč jste ji dostal?

Vedoucí redaktor se trochu bál, co bude dál. Nechtěl do novin nic pouštět. My jsme ho pak obešli a nechali udělat noviny bez jeho vědomí. Jednoho rána mi jednou přinesl papír a řekl, že mám podepsat, že dávám výpověď. Pak jsem ale nastoupil do restaurace a měl jsem svatý pokoj. Měl jsem bezvadnou restauraci, bohužel už ji zbourali.

A jak se za minulého režimu psalo v kontrolovaných novinách vám, který si rád rýpnul do režimu?

Nepociťovali jsme nějaké omezování. Pochopitelně fungovala cenzura, ale byla to spíš naše autocenzura. My jsme pochopili, že nesmíme psát nic proti straně. Dostávali jsme úkoly, že musíme propagovat meliorace, další rok zase komposty. Ani jsme neměli tendenci se nějak politikou zabývat, protože jsme věděli, že by to stejně neprošlo. Pak nám to ale někdo vyčetl, tak jsme nechali zřídit rubriku Ze života strany. Ale použili jsme to asi třikrát, protože ze života strany nebylo vůbec co psát. Ale aby měli radost, rubriku jsme založili. Jinak ale nemám pocit, že by měla strana nějaký zájem na oblbování lidí přes noviny. Spíš šlo o to vždycky vychválit družstvo, které bylo nejlepší. Zaměstnanec okresního národního výboru pak musel chudák číst všechno, co se v tiskárně tisklo. Musel číst i plakáty na fotbal, aby na nich náhodu nebylo nějaké skryté sdělení, které by se straně nelíbilo. Nám se podařilo se s ním domluvit, že když už ty noviny musí taky číst, že by nám alespoň dělal korektury. Četl to poctivě, a když tam byla chyba, opravil ji. Z hlavního kontrolora se tak stal korektor.