Je herectví vaše vysněné povolání?
Zlata Adamovská: Já chtěla být herečka odmalička.
Petr Štěpánek: Já nechtěl.

Tedy jste musel?
P.Š.: To ne, ale nechtěl.

Jak se tedy stalo, že jste nakonec se stal hercem?
P.Š.: Bylo to postupně. Na gymnáziu byl ochotnický kroužek a já se tam mohl ulejvat.

Paní Adamovská, vaší mamince se prý moc nelíbilo, abyste se byla herečka?
Z.A.: Ona si stejně jako já vůbec nedokázala představit, co ta profese obnáší. Moji rodiče byli nadšení ochotníci, ale mamince se herectví nezdálo jako seriózní povolání. Měla jsem jít na gymnázium nebo oděvní průmyslovku, protože jsme s mámou hodně šily. Myslela si, že bych mohla pracovat jako oděvní výtvarnice, to mě naštěstí minulo. Takže dělám, co dělám a jsem spokojená. Neměnila bych nikdy. Teď už vůbec ne.

„Zpívání po barech zvládneš,“ řekl mi Dušan Klein

Máte nějakou roli, na kterou rádi vzpomínáte?
Z.A.: Těch je strašně moc. Vzpomínám třeba na roli Evy v seriálu Hříchy pro Patera Knoxe. Bylo mi 33 let, taková Kristova léta, takže jsem to dostala tak jako od osudu jako dárek. Natáčelo se dva nebo tři roky po revoluci, otevřely se šuplíky a přišla předloha Josefa Škvoreckého. Původně jsem chtěla odmítnout, protože jsem nechtěla zpívat. Moje zpívání je fakt jen herecké, ale Dušan Klein říkal, hele, to je zkrachovalá herečka, ta může zpívat jakkoliv. Je to zpívání po barech, to zvládneš. Nakonec mě přemluvili.

Zpíváte tedy ráda?
Z.A.: Ráda zpívám, ale ne moc veřejně.

Pro vás, pane Štěpánku, je typická role Jiříka ve Zlatovlásce?
P.Š.: Musíte si uvědomit, že to je 53 let starý film a pořád funguje. Je tam něco, co diváky dodneška oslovuje, a já se nezlobím.

V lednu letošního roku byla uvedena nová verze, kdy vy jste už králem. Jak vnímáte role?
P.Š.: Nemůžu to porovnat, protože to jsou dvě naprosto odlišná díla. Ta nová je výpravná, dějově trošku jiná, a tím pádem jsem nevstoupil do stejné řeky. Figura se mi líbila, tak proč bych to neudělal?

Za týden nás čeká další premiéra

Jste herecký i manželský pár. Pracujete spolu i doma, zkoušíte, učíte se?
P.Š.: Teď jsme ve fázi, kdy chceme mít každý svůj klid.
Z.A.: Máme týden před premiérou nové divadelní hry ve Studiu DVA, jmenuje se Vánoce s Popelkou a divadlo tu hru nechalo napsat přímo pro nás. Je to o takovém starším manželském páru, který už je takový okoralý, i ten vztah je takový okoralý, mechanický. Ale přihodí se něco, co je znovu rozjitří a oni k sobě najdou cestu. Ale doma nezkoušíme, zkoušíme na jevišti. Někdy si spolu zopakujeme texty, to má svoji výhodu.

Máte nějakou metodu, jak se učíte texty?
Z.A.: Jenom si to narvat do hlavy, jiná možnost neexistuje. Stokrát si to opakujete.

Kolik textů tak máte v hlavě?
Z.A.: Mně se líbí, že se lidé ptají, jestli se nám hry nepletou. No to samozřejmě se nepletou, každá hra má své postavy a děj. To nejde, abyste si spletli repliky, jde o to, aby se tam usadily a vydržely v hlavě. Hra má třeba 62 stran…

Jak relaxujete?
P.Š.: Teď vůbec, ale potřebovali bychom.

Jak byste relaxovali, kdyby to šlo?
Z.A.: Já bych si klidně dala nějaké lázně, kterým jsem se vždy posmívala, že jsou jenom pro seniory, co pijou z hrníčků s těmi hubičkami. Já bych si to klidně týden zkusila. Seděla bych na lavičce, čuměla bych…
P.Š.: Já bych dokonce ani to nepotřeboval. Chtěl bych mít jenom klid.

Kolik představení za týden zvládnete?
Z.A.: Jak kdy, takových 10 – 12 do měsíce, k tomu natáčení. Je toho dost.

Jižní Čechy milujeme

Jaký máte vztah k jižním Čechám?
P.Š.: Příjemný. I tu Zlatovlásku jsme točili na Červené Lhotě. Díky rodině je pro mě Šumava jedno z nejkrásnějších míst na světě, ne jen v Čechách. Jezdili jsme asi od roku 1951 na jedno místo pod Boubínem, do Horní Vltavice. Pro mě je ústřední Šumava tak od Volar do Rejštejna. Tam je tolik nádherný míst.
Z.A.: Já osobně k jižním Čechám nemám takovou rodinnou vazbu, ale miluju je. Jezdím každý rok do Českého Krumlova na hudební festival, ráda v jižních Čechách hraju, nejenom Krumlov, ale i Třeboňsko a jeho rybníky, okolí Písku, je to prostě krásný kraj.

Chodíte na vycházky nebo i sportujete?
P.Š.: Samozřejmě, všechno.
Z.A.: Procházky milujeme nejvíc. Donedávna to ještě bylo elektrokolo, ale to už tak nějak pomalu opouštíme.
P.Š.: Není na to čas. Kdybych já byl v důchodu a takzvaně si ho užíval, tak začnu hledat nějakou činnost. Ale tím, že jsme tak vytížení, tak pořád jenom něco hasíme.
ZA: Teď se to nějak navršilo, asi měsíc už jsme neměli volný den.

Věnujete se také dabingu. Baví vás víc hraní, zpívání nebo dabing?
P.Š.: Každé je úplně něco jiného.
Z.A.: Jsou to určité disciplíny a každá má svá specifika. Nemůžu říct, co mě baví nejvíc. Mě baví na tom to, že naše povolání je tak proměnlivé. Jeden den dabujete, druhý den večer hrajete, třetí den se natáčí, něco v ateliéru, něco venku, pokaždé jiná role. Pestrost nabídky toho povolání je nejhezčí. Navíc se stále setkáváte s novými tématy, problémy, ale taky s novými lidmi, kolegy, režiséry i texty. Díky rolím objevíte spoustu věcí třeba z historie. Každý den je nový zážitek, a to je na tom to krásné.

Richard Burton pil dost whisky

Setkali jste se osobně s herci, které dabujete?
Z.A.: Setkala jsem se s Meryl Streep, kterou často dabuju. To už je ale asi 30 let. Tehdy začínala vysílat televize Nova. Do hlavního vysílacího času pan Železný zvolil Sofiinu volbu, kterou jsem nadabovala. Rok na to byl v Praze filmový festival Zlatý Golem a na zahájení pozvali mě a jako hlavní hvězdu Meryl Streep. Setkaly jsme se na Pražském Hradě, podaly jsme si ruce, moje kamarádka jí vysvětlila, že já jsem ta herečka, která ji tady dabuje do češtiny. Ale nevím, jestli to dobře pochopila, protože v Americe se moc nedabuje, maximálně kreslené filmy, protože celý svět přece musí umět anglicky, jako oni. Bylo to hodně společenské setkání.
P.Š.: Já jsem se setkal třeba s Richardem Burtonem. Byl jsem dokonce při jeho natáčení, dlouze jsme si povídali, ale to jsem ho ještě nedaboval. V té době jsem byl v Londýně, to byl rok 1969, než se zavřely hranice. Byl velice milý, věděl o Československu, akorát dost pil whisky, pil i přes den.

Vy nepijete? Máte prý rádi víno, jaké máte oblíbené?
Z.A.: Hlavně dobré! Ale třeba z bílého máme rádi Grüner Veltliener z Wachau. Tam je krásný kraj, několikrát jsme tam byli a pár lahviček si přivezli pro radost.
P.Š.: Spíše pár kartonů.
Z.A.: Nedávno jsme byli ve francouzském Bordeaux, to je zvláštní kout, ani ne moc kopcovitý, ale u moře má slaný vzduch vliv na víno, tam mají zase výborná červená vína.
P.Š.: Je tolik chutí, tolik vjemů…

Za minulého režimu jsem nesměl ani do Bulharska

Cestujete rádi?
Z.A.: Jo, snažíme se.
P.Š.: Doháníme. Jsme z generace, která neměla možnost cestovat. Můj brácha utekl, pak hlásil v rádiu Svobodná Evropa, tak co k tomu víc dodat? Já nesměl ani do Bulharska.

Michaela Jindová/Michaela Neumannová

Čemu říká Zlata Adamovská divadelní soumrak a jak komentují herci současnou situaci, to se dočtete ve středečním vydání týdeníků.