V minulém díle jsme jihočeské cestovatele opustili po přejezdu přes Meknes do Azrou. Až na drobné kolize a nejnutnější opravy probíhá cesta prozatím dobře.

Z jihočeských Mažic do afrického Dakaru – z Evropy do Afriky a dále na jih

Po noclehu v Azrou vyráží mažická trojice v 8 hodin na další cestu. Směřují na Midelt, kde jsou kolem desáté dopoledne. Zhruba 150 kilometrů po hlavní cestě, takže to celkem jde. Je třeba se osvěžit, takže káva bodne. A v 11 hodin dále. Tentokrát už po šotolině, která přechází v ujetou hlínu. Strašný prach. Místy strmé srázy, cestovní rychlost asi 30 km/h, to vše na dvojku. Po 200 kilometrech v tomhle terénu zásoby benzínu opravdu rychle docházejí, takže tankování v Mideltu bylo hodně důležité. Prach a stále prach. Všudypřítomný. Protože zbývá hodina do setmění, mění naše trojice malinko původní plán cesty a míří do vesnice Tamtattouchte. Spousta malých hotýlků, takže jeden z nich, nocleh s večeří a snídaní za 15 Eur přichází vhod. Marocký salát, kuskus s kuřetem, maso na špejlích, Skvělá večeře. Celkem dnes najeto 380 kilometrů, takže celkový kilometrový účet třech dobrodruhů ukazuje zhruba 950 kilometrů v sedlech motorek.

V úterý 1. října vyrážejí mažičtí cestovatelé v 8 ráno z Tamtattouchte. Čeká je těžké stoupání, hory a asi 20 kilometrů jízda řekou. „Úsek tedy jen pro zkušení jezdce“ říká Láďa Honz na zvukovém záznamu cesty, který do redakce posílá mažický starosta Jan Kubíček. Pak už následuje 70 kilometrů asfaltových zatáček do Boumalne Dades. Další tankování. Konečně. Zásoby benzínu se tenčily hodně rychle. Vzápětí trojice vyráží znovu směrem na Ikniouen. Tady zase ale čeká překvapení. Původně „těžký Dakar“ změnila v roce 2018 výstavba nové asfaltky, takže z plánovaného celého dne, zabere tenhle úsek dvě hodiny. A pak dále přes N´Kob do Zagory. Zhruba dvě hodiny asfaltu. Ale zato ve čtyřicetistupňovém vedru, takže rychlost 80 je tak akorát. Po příjezdu rychle do hotelu Termata se ubytovat. Motorky zaparkované přímo v obýváku. K večeři s místníma maso v housce na ulici a voda. V 9 večer je ještě hodně přes třicet. Takže okna úplně dokořán, přikrýt se jen prostěradlem a spát.

Tak, jak si trojice naplánovala, vyráží ve středu 2. října v 8 hodin směr M´Hamid El Ghizane. Tam potkává poláka, který tu oddělal Yamahu. Namazal si řetěz a zajel do písku. Ten se však na řetěz nalepil a našponoval ho tak, že mu rozbil zadní kyvnou vidlici. Smůla. Někteří z našich cestovatelů ufoukávají pneumatiky aby se v písku líp jelo. Čeká je 140 kilometrů náročným terénem. Prvních 15 kilometrů samý písek a duny. Těžké i pro zkušené borce. A s naloženými stroji nic snadného. Takže se nikdo nediví, že se motorky po cestě několikrát vyprošťují. Stanice GPS je nutnost. Po poušti od předešlých cestovatelů vyjeté koleje křížem krážem, takže zabloudit se dá jako nic. Několik malých zastávek po cestě je opravdu nutných. Fyzické síly tady opravdu ubývají rychle. Zásoba 4,5 litru vody na jednoho se taky ukázala jako naprosto minimální. Ale naštěstí kolem čtvrté odpoledne Mažičtí dorážejí na vyschlé jezero Iriki. Místo, kde 45 let nepršelo. Místní si tady přímo uprostřed jezera postavili domečky, kde se nechá přespat a najíst. Rychle trochu předražená kola a voda a před mažickou trojicí je 25 kilometrů po vyschlém dně a pak dalších 40 po šotolině. Ovšem na té je zase „roleta“, takže do motorek to neskutečně mlátí. Do cíle dne, Foum Zguid, je to z jezera zhruba dvě hodiny. Tam trojice doráží v sedm v podvečer. Ubytovává se v hotelu, který náhodou nese stejné jméno jako vyschlé jezero, tedy Iriki. Motorky konečně v garáži, rychlá večeře a úplně vyčerpaní spát. Tenhle zhruba 250 kilometrová etapa opravdu stála za to.

Na další den trojice plánuje přejezd na Icht a Assa. Ale na zprávy z tohoto úseku i další cesty, si musíme počkat.