Řetězový most spojoval břehy Vltavy u Podolska a umožňoval dopravní spojení mezi Pískem a Táborem. Vystavěl ho mezi lety 1846 a 1848 se svou firmou českobudějovický podnikatel Adalbert čili Vojtěch Lanna. Předtím fungoval na daném místě na Vltavě přívoz. „Řetězové mosty byly v 19. století pokrokové a České země šly s dobou. Štěpánský řetězový most projektoval Bedřich Schnirch. Inspiraci našel za Lamanšským průlivem,“ uvedl Martin Gaži.

Po té, co hrozilo, že vody budovaného vodního díla Orlík by řetězový most uvěznily pod hladinou Vltavy, byly vznesena otázky: Budeme most zachraňovat? A kam s ním? Nabízelo se postupně několik možných variant. Třeba v Českých Budějovicích, ve Zlaté Koruně, dvakrát na Otavě v Písku, u Karlštejna, v Táboře na Tismenickém potoce. Většina z nich se nakonec ukázala jako nevhodná, případně pro most naprosto devastující, také příliš finančně náročná. Když se ustoupilo od záměru vybudovat nad Bechyní přehradu, už nic nestálo v cestě, aby most našel své nové působiště na Lužnici u Stádlce.

„Myšlenku umístit řetězový most u Stádlce vytrvale prosazoval stádlecký občan Jindřich Jindra. Dobře mu v jeho počínání sekundoval mlynář Kosobud. Trochu oba tehdy bojovali s městským národním výborem ve Stádlci. Když nehrozila na Lužnici přehrada, byl s variantou u Stádlce spokojený také Zdeněk Budinka. Dne 25. května roku 1975 byl most na Lužnici pod Stádlcem za velké slávy uveden do provozu. V dubnu roku 1989 byl řetězový most prohlášen za národní kulturní památku,“ zakončil svou přednášku památkář Martin Gaži.