Malyn uvádí portál Wikipedie jako 26 tisícové město v Žitomirské oblasti. Irpiň bylo moderní stotisícové město jen kousek od Kyjeva. Právě Irpiň utrpěla během bojů velké škody a ztráty. „Já jsem chtěla zůstat, ale muž mi řekl: Jeď a zachraň děti,“ říká Altina. Její manžel pracuje jako údržbář a správce v irpiňské nemocnici. Spolu s dalšími muži se teď snaží opravovat a znovu zprovozňovat nemocnici, zničenou ruským útokem. Maryna se rozhodovala za sebe a za syna, žili spolu sami. Do Milevska obě ženy přijely 9. března. A tady se spřátelily.

„U nás úder přišel od běloruské hranice. Ruští vojáci ničili veškerou infrastrukturu. Byli jsme v domě u mé sestry, když vedle spadla bomba. V domě bylo pět lidí, popadali jsme na zem, všechno kolem bylo zničené. V domě se už nedalo být. Utekli jsme do Lvova a ze Lvova pak do Prahy. Moje sestra se ale nakonec vrátila zpátky, aby začali opravovat dům. Jsme spolu v kontaktu, ještě stále zažívají každou noc poplachy,“ vypráví Maryna. „My jsme se na hranici dostali vlakem, celou cestu jsme stáli. Byla nám zima, měli jsme úplně zmrzlé nohy,“ popisuje útěk Altina.

Lidé různých národností neměli rozbroje

Maryna pracovala v jedné z nemocnic v Kyjevě jako ošetřovatelka. „Měla jsem službu dvakrát týdně, dojížděli jsme s kolegy společně autem, sto kilometrů tam, sto kilometrů zpátky. Vyjížděla jsem ráno, vracela se v jedenáct večer. To ale nebyla moje jediná práce. Mimoto jsem měla na trhu svůj malinký kontejner a prodávala jsem tam. Hlavně zeleninu, kterou jsem vypěstovala ve svém skleníku,“ vypráví.
„U nás má každý několik prací. Já jsem pracovala s dětmi ve škole tvořivosti a doma jsem ještě šila,“ zmiňuje Altina. Pro její rodinu je vypuknutí války dvojnásob nepochopitelné. Sama je turkmenského původu – Altina by v češtině byla Zlata. Manžel má ruské předky.
„Lidé všech možných národností u nás žili svorně a v přátelství, neměli žádné rozbroje. Žádní Banderovci u nás nebyli. Kdo mluvil rusky, mluvil rusky. Kdo pracoval, žil dobře. Irpiň byla krásné město plné mladých rodin. Stavěly se tam pěkné nové domy. Ruští vojáci to všechno rozmlátili. Lidé zůstali bez elektriky a plynu. Do parků a lesů nastražili vojáci miny,“ popisuje Altina. „Když jsem se 24. února vracela z práce, najednou nad námi letěla letadla. Pochopili jsme, že je válka. Snažili jsme se ještě do práce jezdit, ale mosty v Buči už byly zničené,“ dodává Maryna.
„Báli jsme se a nevycházeli jsme z domu. Byli jsme ve sklepě, slyšeli jsme rakety a výbuchy. Sedmého března mi muž řekl, že musím zachránit děti. Na auta se daly ruské nápisy, že vezeme děti a jen jsme se modlili, aby na nás nestříleli. Nebylo to ale nic platné, starci, děti, všechno jim bylo jedno. Museli nás střelbou krýt naši vojáci, abychom mohli projet a dostat se k vlaku,“ pokračuje Altina. „Ruští vojáci chodili po ulicích a kde slyšeli, že je někdo v domě, hodili tam granát. Lidé seděli ve sklepě a báli se pohnout, aby se neprozradili. Umíraly maminky s dětmi na rukou. I moje známá s tříměsíčním děťátkem,“ neubrání se Maryna slzám.

Mezi novými spolužáky

Obě ženy s dětmi skončily svou pouť v Milevsku. Maryna i Altina si rychle našly práci. Maryna v montáži u firmy Koh-i-noor, Altina šije ve Výrobním družstvu Otava. „Nebudeme tu jen tak sedět a nechávat se živit,“ říkají obě.
Syn Maryny Jura se učil doma na Ukrajině elektrikářem. V Milevsku nastoupil do strojírenského oboru na středním odborném učilišti. „Týden je ve škole, týden v podniku ZVVZ. Líbí se mu tam. Distančně je ve spojení i se svou školou na Ukrajině,“ popisuje Maryna. „Můj syn studoval ekonomiku a tady taky chodí do učiliště. Dcera navštěvuje 2. základní školu,“ připojuje se Altina. „Děti už tu mají kamarády. Ti je zvou, aby s nimi šli ven,“ těší Marynu. „Děvčata ze třídy taky moji dcerku přijala. Syn se domluví se spolužáky anglicky,“ přidává se Altina. „V našich školách se mluví ukrajinsky a pak si děti volily další jazyky – ruštinu, angličtinu nebo němčinu. Učily se ruskou literaturu, Puškina. Teď asi přijdou generace, které nebudou chtít o ruské literatuře ani slyšet. Od dítěte, kterému rozstříleli mámu, se nedá čekat nic jiného,“ uvažuje Maryna.
Altina s Marynou také prozradily, že mezi obyvatele Hotelu Stadion přibylo před pár dny miminko. „Jedna ze zdejších žen přijela těhotná a s dalším dítětem. Porodila v táborské nemocnici,“ popsaly. Otec dětí pracuje už delší dobu v Česku a za rodinou do Milevska dojíždí. V hotelu jsou i dvě stařenky z Charkova. I jim vzala válka domov.

Boršč, vareniky, pelmeně…

„Pojďte se podívat, máme tady krásnou kuchyni,“ lákají Maryna s Altinou. Město Milevsko vybavilo jednu z místností kuchyňskou linkou, ledničkami i stolem a židlemi, kde děti společně snídají ráno před odchodem do škol.
Kuchyně se rázem stala společenskou místností. Ženy tu společně vaří a sdílejí své starosti. „My Ukrajinci jsme masojedi. Připravujeme tu boršč, vareniky, pelmeně. Knedlíky jsme neznaly, ty jsou pro nás cizí,“ ukazuje Maryna suroviny v mrazáku. „Syn přišel ze školy s tím, že tam ochutnal výbornou polévku s hřiby. Chtěl, abych mu ji taky uvařila,“ svěřuje se Maryna. Ale kde vzít hřiby? Nakonec vystačila s žampiony z Billy.
„Všichni masojedi nejsou,“ směje se Altina, „moje dcera je vegetariánka. Od malinka nechtěla maso. Takže vaříme rýži, špagety, saláty, vegetariánskou pizzu.“ „Máte tu výborné mléčné výrobky,“ chválí Maryna. „V práci nás přijali do kolektivu moc hezky a všechno ve městě nám ukázali. Paní Helena z Charity nám pomohla v počátku s oblečením a potravinami,“ dodává Altina. „Přijeli jsme s tím, co jsme rychle popadli. Na nějaké balení nebyl čas.“

Řeč se stočila na zdravotnictví a povinné očkování, bez kterého není možné přijmout ukrajinské děti do mateřských škol. „Naše děti dostávají stejnou kombinovanou vakcínu jako u vás,“ ujišťuje Maryna. Dodává, že sama je očkovaná i proti covidu. „Já mám coby zdravotník za sebou dvě dávky Pfizeru,“ zmiňuje. „A já už jsem si covid prodělala,“ dodává Altina. Teď myslí hlavně na muže, který v Irpini zůstal a trpí astmatem. „Co víme, tak děti, které jsou už řadu dní schované ve sklepích, mají záněty průdušek,“ vzpomínají obě na útrapy těch, kteří na Ukrajině zůstali.
Touží Maryna s Altinou po návratu domů? „Nevím. Nepřemýšlím za sebe, ale za syna. Duše mě bolí za Ukrajinu, ale kdybych uslyšela výbuch, asi bych se sesypala. Už to nechceme zažít,“ říká Maryna. Naopak Altina v návrat pevně věří. Hned jak skončí válka.

Proč?

„Nevěřili jsme, že by nás Rusové napadli. Mysleli jsme si, že to je nějaký žert z internetu, když jsme tu zprávu slyšeli poprvé,“ říká Altina. Proč tedy podle žen válka vypukla? „Proč? Protože Putin není normální,“ soudí Maryna. „V Buči Rusové vyvěsili velké nápisy: „Kdo vám dovolil žít tak dobře!“ Vždyť každý může žít dobře, když nebude líný a bude pracovat,“ dodává.

Altina žije ve stálém strachu o svého muže. V Irpini zůstala i její tchýně. „Tři týdny jsme nebyli vůbec v kontaktu, protože v rozbitém městě nešel internet. Teď jsme v kontaktu dvakrát denně, píšeme si zprávy. Jsem šťastná, že je v pořádku, i když jsme se naposledy viděli 7. března,“ popisuje Altina. „Děkujeme všem, kteří se tu o nás postarali,“ vzkazuje Maryna a Altina dodává: „Opravdu, zdejší lidé se o nás postarali jako o vlastní. V hotelu je úžasný personál. Paní Pecková, která je původem z Ukrajiny a žije v Milevsku, nám se vším pomáhá. Je to zlatý člověk. Přišli za námi také zástupci města, všichni o nás měli starost. Dojalo nás to.“

Čím se Češi liší

Překvapila česká realita něčím? Nejvíc prý všeobecným zaujetím Čechů pro sport. „Tady u vás sportují nejen děti, ale i dospělí. To nás překvapilo,“ říkají ženy. Dospělí Ukrajinci prý hlavně pracují, ale děti se sportu taky hodně věnují. Altinina dcera je šampionkou Ukrajiny v karate. Syn se věnoval bojovým sportům, dělal taekwondo. „Tady jsme po příjezdu sledovaly na zimním stadionu i krasobruslení,“ zaujalo obě ženy. Pro děti je v hotelu k dispozici pingpongový stůl, mají tu v klubovně dva počítače, kterými se starší děti spojují se svými školami doma na Ukrajině. Učitelé tam pracují většinou z domova a snaží se nenechat své žáky na holičkách.
„V našich městech jsou rozbité domy, školy, nemocnice. Neumíme si představit, jak dlouho potrvá, než se vrátí normální život,“ říkají obě ženy. Se svými dětmi se snaží poznat i něco z České republiky. „Dokud byla bezplatná doprava, jely jsme se s dětmi podívat do Prahy. Viděli jsme nádherný Karlův most a byli jsme v zoo. Praha je nádherné město. Ale poznáváme i Milevsko. Byli jsme v Milevském muzeu, to je opravdu velmi hezké. Před pár dny jsme se šli podívat na náměstí na sraz motorek. V práci nám vždycky poradí, co si nemáme nechat ujít. V hotelu se díváme na ukrajinské filmy. Jsme tu po všech stránkách zabezpečeni a jsme za to z celého srdce vděční,“ uzavírají ženy vyprávění.