Muzeum Mirovicka v Pohoří v posledních letech po založení přidávalo nové expozice. Jak je na tom v letošním roce?

Dá se říci, že muzeum je dokončeno jak v oblasti tematické, tak v otázce prostoru. Budovy mají své parametry a nedají se nafouknout. Muzeum už je tedy dokončeno, čímž neříkám, že časem není možné nějakou expozici aktualizovat. Muzeum má deset sekcí a jedna z posledních, která byla dokončena, je část o historii hornictví. Dnes už totiž mladí nemají možnost vidět, jak vypadá pracoviště horníka. U nás mají příležitost uvědomit si, v jak těžkých podmínkách se pracovalo třeba ve štolách k těžbě zlata na Mirovicku.

Jak dlouho vlastně probíhalo naplňování muzea?

V roce 2013 zastupitelstvo Mišovic schválilo ideový projekt muzea. A už v roce 2014 došlo k otevření první sekce.

Jak vypadá aktuální prázdninový provoz?

Je otevřeno o sobotách a nedělích. V sobotu od 9 do 11 hodin a odpoledne od 13 do 16 hodin. V neděli jsou časy stejné. V současné době je ale návštěvnost opravdu špatná. Před třemi nebo čtyřmi roky jezdil nespočet cyklistů. Dnes mi připadá, že je provoz na desetině. Snad se to časem zlepší.

Těší vás, že se obci Mišovice podařilo v Pohoří zvelebit i okolí staré školy, ze které vzniklo muzeum? Mám na mysli sousední faru a dvůr. Je to další fakt, který ovlivňuje atraktivitu muzea?

Velmi mě to těší. Už to bylo potřeba, protože škola byla zničená, stejně tak fara. Obci se podařilo od roku 2013 vytvořit kulturně-historické centrum, jehož součástí je i sousední kostel. Zásluhy obce Mišovice jsou velké. Ještě se nabízí zvelebení posledního prostoru, kterým je starý sad. Ten patří církvi, ale nebylo by špatné ho zrevitalizovat a vytvořit v něm arboretum. Byla by to další důstojná část obce.

Vnímal jste vznik muzea jako první krok k založení turistického mikroregionu, nebo to vyplynulo až se situace?

Budova školy pochází z roku 1815 a podle mého názoru byla tématem číslo jedna její záchrana. Další otázkou pak bylo využití stavby. Když už pak muzeum existovalo, nebyl problém ho zařadit jako součást turistického mikroregionu.

Jaká je vlastně filozofie vzniku turistického mikroregionu?

Musíme se postarat sami o sobe, protože zatím prezentace regionu žádná nebyla. Když se zamyslím na obcemi a městem, které jsou v sedmičce spolupracujících, tak například Mirovice jsou snad ve všech publikacích o Písecku zmiňovány jen v souvislosti s židovským hřbitovem. Ten je významný, ale samotný není předmětem obrovského zájmu. V Čimelicích jsou zbytky majetku Karla Schwarzenberga, obec Mišovice má muzeum… Filozofií je spojit jednotlivé objekty a zajímavá místa sedmi obcí do celku a okruhu, který by byl turisticky dostupný a zajímavý. Chceme tedy zkusit propagovat sami sebe nespoléhat na to, že nás někdo bude z Prahy nebo Písku velebit. Spolupráce je tedy zásluha jmenovaných obcí. Teprve se ukáže, jak se to povede, ale rozhodně to má význam. Naše myšlení musíme obrátit – když něco sami neuděláme, tak co jiného nám zbývá? Je hezké mluvit o keltském hradišti, ale když nevíte, kde je, a je to pouze solitér v krajině, tak kolik lidí to bude zajímat? Když ale lidem nabídnete celý blok o geologii a historii regionu, sakrální stavby, dětské hřiště a odpočinkové zóny, pak máte komplex, který se dá prezentovat.

Turisty bude ale určitě zajímat, jak je na tom infrastruktura v regionu. Když si rodina naplánuje celodenní výlet po Mirovicku, bude ji například zajímat, kde se dobře nají…

Je to vážná a problematická otázka. Domnívám se, že obce z hlediska odezvy na vznik turistického mikroregionu vědí, že pandemie očesala i fungující restaurace, takže situace není dobrá. Je to zásadní téma, protože součástí okruhu musí být i sociální zázemí.

Je region Mirovicka opomíjený? Sever Písecka si možná většina turistů vztáhne jen na Zvíkov a Orlík…

Ano, a je to obrovská škoda. Hrady a zámky jsou pěkné, ale je to jiný svět. Ale kde jinde najdete zpřístupněnou štolu na zlato, která se tu plánuje? Každý region má své plusy a mínusy. Važme si toho, co máme u nás. Ale zájem o region bude větší, až pro to sami něco uděláme. Nic nepřijde samo. Lidé chtějí přesné a rychlé informace a není jiná cesta, než to vtěsnat do prezentace okruhu spolupracujících obcí. Musím jim za to moc poděkovat, protože mnohdy mají svých jiných starostí dost. Když jsem do Pohoří přišel před 32 lety, tak struktura vesnice byla jiná než dnes. Místních bylo 90 procent, pak tu bylo pár chalupářů, mezi které jsem se zařadil i já. Po 30 letech chalupářů přibylo, a dnes jich je dnes víc než místních. Trend je jasný, a i s tím se musí počítat. Je to asi zákonité, protože tu není škola ani lékař, takže mladí budou spíš odcházet. A nebude žádná vize.