„Scházíme se zde proto, že 3. ledna je výročí úmrtí Jaroslava Haška. Zemřel v Lipnici nad Sázavou, kde je nejen pochován, bydlí tu i část jeho rodiny a kde má tento nejpřekládanější český spisovatel muzeum. Setkání v čajovně je vždy jasnou volbou, protože je zde na rozdíl od mnoha restauračních zařízení otevřeno, a také proto, že zde máme možnost uvařit skvělý Haškův grog,“ řekl úvodem Petr Hnilo.

Téměř třicet návštěvníků akce se dozvědělo mnoho zajímavostí z pestrého života českého spisovatele, který byl podle dochovaných zpráv svérázným mužem, sarkasticky a pravdivě popisujícím dobu, ve které žil. O tom, že jeho díla jsou nadčasová a stále aktuální, svědčí i čtenost knihy a sledování filmu, jehož hrdinou je voják Švejk. Ale jsou i mnohé další, neméně kvalitní tituly.

Za své nejlepší dílo považoval sám Hašek nejen knihu Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války, ale také dílo Politické a sociální dějiny Strany mírného pokroku v mezích zákona. Tuto knihu se nikdo za jeho života neodvážil vydat. Poprvé vyšla až v roce 1963. Tedy čtyřicet let po jeho smrti.

O Haškovi se vědělo, že měl velmi kladný vztah k alkoholu, ale jak prozradil přednášející z dochovaných zpráv: „Nikdo jej neviděl natolik opilého, že by mu alkohol dokázal zatemnit rozum a jeho bystrý úsudek.“ Zajímavostí je i fakt, že maminka Jaroslava Haška, Kateřina Jarešová, pocházela z Krče u Protivína, kam jezdil spisovatel na prázdniny k dědečkovi na takzvanou Ražickou baštu. Hašek o tom napsal Historky z Ražické bašty, které byly v roce 1979 zfilmovány a ke kterým napsal scénář Miloň Čepelka.

Na dotaz, zda někdo z přítomných ví, jestli byly ve Švejkovi zmíněny také Strakonice, byly reakce rozpačité. Jistotu neměl nikdo z přítomných. Ale je to tak. Zmínka o Strakonicích je v knize i ve filmovém zpracování. Když se Švejk ptá tuláka, kudy jít, dostane odpověď, kde se mimo jiné říká: „Tam u Strakonic jsou ještě takoví moc blbí a poctiví lidi, že ti nechají ještě leckdes přes noc votevříno a ve dne to vůbec nezamykají.“ Tato věta rozběhla krátkou diskusi o tom, zda toto tvrzení platí i dnes.

Kromě toho, že byl Hašek spisovatelem, byl také skvělým novinářem. Co však nikdy nedokázal, bylo psaní na zakázku. Svérázný Hašek musel prostě mít prostor a čas a také to správné naladění, aby dokázal psát. Ale pokud už něco napsal, vzbudil obsah jeho díla vždy nemalé diskuse a dával podněty k zamyšlení.

Snad také z tohoto důvodu vznikl u Lipnice nad Sázavou Národní památník odposlechu. V zatopeném lomu vznikla sochařská díla Bretschneiderovo ucho, Ústa pravdy, Zlatý voči a Hlava XXII sochaře Radomíra Dvořáka a jeho týmu. Samotné názvy soch vypovídají o Haškově odkazu a nadčasovosti.

Jde například o žulovou hlavu rozdělenou na kvádry, která nese na každé ploše text z Haškova Švejka. Obličej patří z části Jaroslavu Haškovi, z části jeho vnukovi Richardovi Haškovi. Hlava XXII je nazvaná podle známého románu Josepha Hellera, jehož tématem je absurdita války i administrativních nařízení. Hrdina románu poručík Yossarian je podobný Haškovu Švejkovi.

Sochaři Radomíru Dvořákovi byl vybrán jeden citát, který je na deseti volných plochách na jeho díle uveden v deseti jazycích. Někteří Strakoňáci se již v minulosti po besedě vydali společně s Petrem Hnilem právě do Lipnice nad Sázavou, kde navštívili Muzeum Jaroslava Haška, hospodu a penzion jeho rodiny, místo, kde je spisovatel pohřbený a pochopitelně i Národní památník odposlechu.

Zajímavostí jistě je i to, že pravidelná setkání k výročím Jaroslava Haška pořádají pouze v Lipnici nad Sázavou a ve Strakonicích, o čemž je i rodina spisovatele pravidelně informována a k těmto akcím zapůjčuje i literaturu.