Asi už stárnu. Tuhle jsem v létě pozoroval poskakovat nějakého konipasa po okně a ovládly mě takové humanistické pocity. Jako líbilo se mi to. Dokonce jsem volal dcerku, ať se jde podívat. V osmnácti bych to neřešil – „co je, nějakej pták, co má bejt“. Teď jsem ale už úplně chápal ty dědečky v parku, jakou mají na jaře radost, že něco vykvetlo nebo zpívá mladý kos.
Podobně střídání počasí. Ve slabikáři nebo čítance jsme jako děti měly jednu stránku, pamatuju si to dodnes, kde se ptají kluka, jaké je nejlepší roční období. A on začíná, že jaro. Pak zas vyjmenuje, co miluje na létě a tak dále. A končí to, že jsou všechna roční období krásná a nemůže si vybrat.
A dnes byl tedy krásný podzim. Dal jsem si s kampaní na víkend oraz a odjel na chalupu na hory. Hub už tolik nebylo tady nahoře, ráno je k nule. Ale přes den sluníčko ještě krásně hřálo. Stromy již lehce zbarvené do žluta a červena. V lese poslední borůvky – „pozdní sběr“. Krásný průzračný vzduch. Ta nostalgie, že přijde konec – za dva, tři dny udeří podzim tady nahoře plnou silou, pak už člověk bez kulicha nevyleze. Prostě bylo krásně. Všechno jsem měl hotové, nemusel jsem dělat nic. K obědu budou houby. Jen večer napsat tenhle komentář a jeden na Novinky.cz. Neumytý plesnivý pekáč, zapomenutý v troubě – pozůstatek pobytu syna s kamarády – jsem objevil až odpoledne. Ale jak jsem šel z těch hub – říkal jsem si: „To je nádherný den.“ A budu mít v životě ještě nějaký lepší?
A tak jsem začal přemýšlet, jaký byl můj úplně nejlepší den v životě? Dětství? Pamatuju, jak se narodil brácha a jeli jsme pro ně s tátou trabantem do porodnice. Bylo mi pět. Seděl jsem namáčknutý uprostřed mezi předníma sedadlama, táta řídil a máma vepředu držela bráchu a já na něj koukal. Spal. Žádný bezpečnostní sedačky tehdá nebyly. Jeli jsme od Bulovky nahoru na sídliště. Je to kousek. Ve školce mě pak udělali hospodářem. To byla důležitá funkce, o kterou byla dost sháňka. Hospodář kontroloval dětem umyté ruce a pak ještě myslím přál dobré chutnání nebo tak něco.
Když mi bylo tak sedm, jeli jsme v létě z chalupy v jižních Čechách na kole s tátou k příbuzným nahoru nad Prčice. Je to asi 15 kilometrů a my jeli po polních a lesních cestách, okolo rybníků. Příbuzní bydleli za lesem a hospodařili i za bolševika na svém. Měli krávy, ovce, kozy, vlastní mléko a všechno. Chleba už myslím nepekli, ale v jádru chodili do krámu jen pro cukr, sůl, hřebíky a tak. To byl svět ještě jak v devatenáctém století. Druhý den jsme jeli zpátky. Tenhle den si ale pamatuju už čtyřicet let.
Byl jsem vůbec šťastnej na kole hodněkrát. S kamarádama, když nám to jede v peletonku. Nejsem na kopci poslední a pak zaspurtujeme k ceduli a jdeme Na Slamník na pivo.
Jasně, člověk je šťastný s ženskýma. Ty začátky, naprostá chemie. Nebo pak za dlouho, když si myslíte, že se na ni můžete úplně spolehnout, že jde životem s vámi.
Byl jsem šťastný letos v červnu celý den, když jsem vylezl z nějaké besedy s občany a na mobilu jsem měl zprávu od syna (toho s tím pekáčem!), že ho přijali na VŠE.
Byl jsem šťastný v práci, asi nejvíc ten první ředitelský rok, když jsem poloprázdnou školu v tragické finanční situaci, kam se nikdo moc nehlásil – dokázal zdvihnout. Bylo to na mě, byla by to moje ostuda. Ale v dubnu už jsme měli spoustu zájemců a mnohem lepší hospodaření (hodně jsem škrtal) a koncem dubna už jsem věděl – běží to.
A jaký nejlepší den v životě byl ten váš?

Václav Klaus mladší