Tipuju, že zdaleka nejvíce by měl Kachyňův dobrodružný a profesně skvěle udělaný film z hlídání hranic. Ze slatí a močálů. Ze syrově natočené Kvildy pár let po odsunu původního obyvatelstva. Film vznikl podle tisíckrát ideologicky agresivnější knihy Rudolfa Kalčíka, nicméně vytvořil legendu. Legendu s historickým odkazem na dávnou pašeráckou tradici, výrazně oživenou nesmyslně krutou dobou „zón smrti“ na západní hranici. Proto přitahuje pozornost dodnes.
Když mi bylo šestnáct (po prváku na gymplu), jeli jsme o prázdninách se spolužákem Fánou Barešem na kolech „na čundr“. Dodnes si vybavuju po cestě z Borové Lady na Kvildu po levé straně agresivní červenobílé cedule snad každých 100 metrů. V jádru oznamující, že tam někde vlevo, snad 5 kilometrů nebo víc daleko je svobodný svět, ale tady je zase 5 kilometrů zóna smrti s dvojitou linií signálních stěn (drátěných plotů), kde to do vás můžou vysypat ze samopalu bez výstrahy a taky to udělají.
Jako kantor jsem asi před 10 lety na škole v přírodě (právě na Kvildě) – měl projekt popisující celý systém a zločiny na hranici. Ono je to logické, když chcete zavést diktaturu, lidé se musí bát – ale kdyby mohli v klidu odejít – bát se tolik nebudou. Proto tyhle režimy stavějí na hranicích dráty proti vlastním lidem, ne těm co jdou z venku sem. A utrácejí obrovské peníze a lidské zdroje na ostrahu.
V klidu dožili lidé (Hlavačka), kteří rozhodli v padesátých let o puštění elektrického proudu do zátarasů. Zahynuly desítky lidí, často i vojáků hlídajících, kteří se třeba z neopatrnosti dotkli. Zahynulo obrovské množství zvěře. Vyprávěl mi nedávno šumavský lesník, že dodneška zvířata respektují hranici a přecházejí jen málo. Že mají v genetické paměti tu čáru pár stovek metrů za hranicí. Ta už je přitom dnes neznatelná.
Před deseti lety byly ještě jasně viditelné průseky a bývalé oranicové pásy mezi „signálními stěnami“ – neboť v sedmdesátých a osmdesátých letech už proud na hranici nezabíjel, jen dával zprávu o průniku – a celá linie byla proto posunuta několik kilometrů do vnitrozemí. Ve chvíli, kdy se někdo přes dráty dostal – byl vyhlášen poplach. Vyráželi za ním v tu chvíli na místě sloužící vojáci. A speciálně vycvičení psi zvyklí útočit – běželi na volno. U Bratislavy byl takto jeden mladičký Němec usmrcen právě dvojicí psů.
Šance na úspěch pro uprchlíka skoro nulová, 3 nebo 4 kilometry neznámého terénu. Pár metrů od hranice vybudovali cesty, kde v případě poplachu – byla celá rota vysazována z gazíků po 50 metrových odstupech a čekající na narušitele prchajícího z vnitrozemí. Bylo to spočteno, aby to stihli – uprchlík neměl žádnou šanci, byl v pasti.
Všivá doba.