Večer se rozezpívaly harmoniky, u stropu visely papírové řetězy a na parketu bylo těsno. V sále to vonělo po pivu, dřevě a zimních kabátech odložených u zdi. Když přišla neděle, hostinec se proměnil v jeviště. Hrály se ochotnické hry, recitovalo se, zvaly se i celé spolky z okolí. V Putimi hráli Lucernu už v roce 1926, vzpomíná v jedné kronice místní učitel.

Hostince v Putimi

V Putimi fungovaly postupně tři hlavní hospody. Nejstarší stála v čp. 42 naproti kamennému mostu a je doložená už roku 1539. Je spojená s rodem Žižků, později Píchů. Měla sál, kde se konaly tancovačky, plesy, ochotnické divadlo i cvičení Sokola. Zavřela v roce 1950, kdy se rozhodlo, že v obci zůstane jen jeden hostinec.
Druhá hospoda vznikla jako panská na návsi roku 1724 v místech dnešní hospody U Cimbury. Brzy poté byl postaven putimský pivovar ve vlastnictví města Písku, který vařil pivo i pro okolní panské hospody. Hospodu později převzal rod Srnků, po roce 1950 byla sice zavřená, ale sál dál sloužil zábavám, Sokolu a chvíli i promítání. Budova byla v 70. letech zbourána a nová hospoda U Cimbury se otevřela na podzim roku 1975.
Třetí, nejmladší hospodu zřídil Tomáš Hála v čp. 7 spolu s kupectvím (později U Pavlů). I ona měla sál a mezi lety 1950–1975 se zábavy často odehrávaly souběžně u Pavlů i u Srnků – v jedné moderní hudba, v druhé dechovka, lidé přecházeli mezi sály. Poslední zábava u Pavlů se konala v srpnu 1975 u příležitosti poutě. Na podzim se už otvírala hospoda U Cimbury na návsi.

Krátce existoval ještě malý hostinec v čp. 46 (asi 1882–1901), spojený s Adolfem Neumannem. Narodila se tam jeho dcera Kamila, později přítelkyně hudebního velikána Leoše Janáčka, a po odchodu rodiny hostinská živnost zanikla.

Hostince v Čížové

V Čížové byl na začátku 20. století podle obecní kroniky jeden hostinec. Patřil Františku Merglovi z Písku, který vlastnil i hospodářství a obchod. Obchod vedl sám, hostinec měl pronajatý řezníku a uzenáři Janu Němečkovi, jehož řeznictví i hostinec měly výbornou pověst a uzeniny údajně dodával i do vzdálených měst. Kronikář zmiňuje i řadu známých návštěvníků včetně rodiny Mukařovských a občasné návštěvy básníka Adolfa Heyduka. Jan Němeček se kolem let 1906–1907 odtěhoval do Písku na odpočinek.
Další významný hostinec byl v Čížové Na Knížecí čp. 9. Původně patřil velkostatku, po rodině Dubských a později Jednotě ho od 80. let dlouho vedla hostinská Vlasta Martincová. Po revoluci se provoz postupně omezoval, byl provozován už jen výčep s kuchyní, někdy i mimo provoz, střídali se nájemci a ve 2. dekádě tohoto století byl hostinec zrušen a přestavěn na byty.

Od tancovaček k tichu

V padesátých a šedesátých letech se většina těchto hostinců proměnila na Jednoty, Osvětové besedy nebo kulturní domy. Zmizely původní nápisy, ale duch místa přetrval. Tam, kde dřív hrála kapela se později konaly pionýrské schůzky nebo plesy JZD.
Na mnoha místech však dnes zůstaly už jen zavřené dveře nebo byly celé budovy zbourány. V Záhoří nebo v Tálíně hostince postupně zanikly.

Dnes se kulturní život pomalu vrací, ale v jiné podobě. Místo tanečních zábav jsou farmářské snídaně, vernisáže, besedy nebo letní kino. Místo kapely s harmonikou hraje reprodukovaná hudba, a místo vůně piva voní káva s pěnou. Ale princip zůstává stejný lidé chtějí být spolu.