Na televizních obrazovkách se stále objevuje další Troškova komediální trilogie Kameňák. Troška režíruje také muzikály v pražském divadle Kalich a opomenout nelze ani jeho inscenaci Verdiho opery Don Carlos na scéně Národního divadla. Co lidé na Zdeňku Troškovi oceňují především, je jeho lidskost. A tak to bylo i v Bernarticích.

Jezte, dokud na to máte!
Troška vyzval, aby se ho lidé klidně na cokoliv ptali. Třeba na to, jestli chodí Bohdalová s Lábusem. Diváci se zdráhali. Simona Klímová prozradila, že obvykle poslala po sále papírky a tužky. Jenomže to nedopadlo. Papírky se vrátily, ale tužky ne. Prý takzvaný Klausův syndrom. Na papírku pak často podle Zdeňka Trošky byly otázky, které by nahlas nezazněly. Samozřejmě bez podpisu. „Jedna slečna chtěla vědět, zda nosím trenýrky nebo slipy. No a? V létě chodím naostro. V zimě nosím boxerky,“ rozesmál publikum.

A rozjela to Simona Klímová. „Mně nějaký skřítek každý rok přešívá hadry. Teď se blíží plesová sezona. Manžel říká, že žádné nové šaty nebudou, ať si koukám zhubnout. Prý ať začnu sportovat. No tak jsem začala… Skončilo to operací. Sportovat nemohu, tak musím upravit stravu. Protože taky přijde léto a já musím to tělo zformovat do plavek. Jenže jak?,“ ptala se Simona Klímová publika. „Má kamarádka říkala – že jsem se nevešla do plavek, to mi nevadilo, hlavně, že jsem se vešla do bazénu,“ pronesl režisér. „Zdeněčku, jsi tady odborníkem na jídlo. Neznáš nějaký dobrý dietní recept? Abych dokázala shodit?,“ ptala se tedy Trošky. „ Přátelé, to je naprostá kravina. Já nechápu, když napíší: poslední jídlo v pět odpoledne. A co budete dělat v půl desáté večer u televize? Když každá reklama je o žrádle. Já na to raději nekoukám, protože z toho pokaždé dostanu hlad. Žít hladový? To nejde! Do spánku musíte jít najezený. Ty hladové noční můry já zapotřebí rozhodně nemám. Já se krásně najím, lehnu, spím jak Ježíšek, ráno se probudíte, všechno funguje,“ odpověděl.

„To mě takhle jednou volali z televize, abych přijel do pořadu o dietách. Já se té dámy dotazoval, zda vůbec ví, komu volá. Ona odpověděla, že ví, že panu Troškovi. Tak jsem se jí znovu zeptal, zda mě někdy slyšela vypustit tak strašné slovo, jako je dieta. Paní reagovala, že by si v televizi přáli, abych přišel já, Naďa Konvalinková a Halina Pawlowská. Říkal jsem si, jestli není ožralá nebo sjetá. Zrovna nám třem by diváci věřili, že držíme dietu? Vždyť my bychom se ani nevešli do záběru. Tak jsem tam jel. Naďa nepřijela, Halina nepřijela. Já tam trčel. Pak mě dovedli do ateliéru, kde byl stůl, ubrus, váza, květ, kamera. Já jsem si tam připadal jako prezident na prvního ledna. Říkám: Vážení a milí spoluobčané. Jezte, dokud na to máte. A když na to mít nebudete, tak můžete hrát před sousedy komedii, že držíte dietu. No a oni to neodvysílali, srabi. Ne přátelé. Největší radost je dobře si uvařit a dobře se najíst. Já jsem nadšený všežravec. Já jím úplně všechno, akorát dvě věci nemusím. Škraloup na kakau a kozí mléko nebo kozí sýr. To mi smrdí,“ přiznal Zdeněk Troška.

Kdy se Troška proslavil? 
Simona Klímová nemohla doma zapomenout kytaru. Zahrála několik známých i méně známých písní. Taky se Zdeňka Trošky zeptala, od kdy se stal vlastně slavným. „Pamatuji si to velmi dobře. Bylo mi necelých pět let. Stalo se to o Vánocích v hoštickém kostele. U nás bylo hodně dětí. Lidé neměli dlouho televizi. První televizi měli sousedi, když mi bylo deset a já jsem rok výroby 1953. Co se dalo dělat po večerech? Tenkrát ještě často vypínali proud, takže bylo hodně dětí. Jedna paní se nás ujala, že z nás udělá soubor. Nacvičovali jsme písně, básně, různé scénky k nejrůznějším výročím. Začalo to masopustem, Mezinárodním dnem žen, Prvním májem, Mezinárodním dnem dětí, v létě byly dožínky a pak Vánoce. My jsme byli pořád v permanenci. Představte si, co se tenkrát stalo. Plný kostel lidí – maminky, babičky, tetičky. Sousedky koukaly, jak ty jejich dětičky umí. Stáli jsme pod sochou Krista. Nad námi byly nádherné jesličky. My jsme zpívali koledy. Lidé tleskali, povedlo se nám to. A v tom nadšení jsem říkal: „A já mám ještě jednu koledu.“ A spustil jsem: V kostele andělé vesele na sebe prdele vystrkují. Babička vyletěla. Ale lidé se smáli, mávali na mě, tleskali a už jsem byl slavný. Druhý den za mnou začali lidé chodit, zda bych jim mohl koledu zazpívat celou. To byl takový můj veselý začátek,“ vzpomenul Zdeněk Troška.

K filmům se dostal později. „No bylo to vlastně díky tomu, že u nás v Hošticích skutečně nikdo neměl televizi. Chodilo se tedy do biografu. Třikrát týdně u nás hráli filmy. Já tam byl pečený vařený. Byl to pro mě zázrak. Seděli jsme vždy v první řadě, za korunu a hltali jsme všechny filmy. Nějaké přístupno mládeži, nepřístupno mládeži neexistovalo. Pamatuji si, že jsme tenkrát nacvičovali pohádku pro dětičky, která se jmenovala Medová pohádka. Já tam hrál krále. Paní Sládkové, což byla paní, která nás režírovala, jsem řekl: Paní Sládková, když přijedou ty princové, tak bychom měli udělat ples na zámku. Ona se mě ptala, kde ho chci dělat? A už jsem začal tak trochu režírovat. Dostali jsme vyřazený kostýmy z budějovického divadla. Přátelé, já měl opravdický hermelín. Sice byl záplatovaný, ale byl to hermelín. Byl jsem na vrcholu blaha. Právě v té době jsem u nás v kině viděl francouzský romantický film, který začínal velikým svatebním plesem. Teď já jsem viděl těch padesát párů v těch nádherných renesančních kostýmech, jak tam tančí. Bylo to úplně božské. Tehdy jsem se usnesl, že budu filmovým režisérem a přes to nejede vlak. Rodiče se tomu zasmáli. Mysleli si, že jsem asi blázen,“ přiznal Zdeněk Troška.

Hlavně ne k filmu!
A příběh pokračoval. „Žádný blázen. Vzal jsem to vážně. Hned jsem sehnal knihy o filmování. Od šesté třídy jsme jezdili do měšťanské školy ve Volyni. Já jsem si najednou uvědomil, že když budu tím filmovým režisérem, tak nějaká matika, fyzika, chemie, proč? Proč mám ztrácet drahocenný čas takovými kravinami, které nikdy v životě nebudu potřebovat. To jsem řekl i těm vyučujícím. Maminka nestačila jezdit do sborovny. Pak jí dávali najevo, že by měla asi kontaktovat dětského psychologa. Nakonec mi mamka sebrala knihy o filmu, hodila mi na stůl matiku a fyziku. Já trpěl. Každý půlrok jsme vyplňovali dotazník, kde byla otázka, čím chci být. Já krasopisně napsal, že filmovým režisérem. Maminka přijela a řekla: Ještě jednou tam napíšeš takovou kravinu a dám ti už do huby. Všichni na mě koukají, že mám doma blázna. Si nemůžeš najít nějaké normální zaměstnání? Automechanik, prodavač, učitel. Já však trval na svém. V deváté třídě jsem řekl, že se chci přihlásit na filmovou školu do Čimelic. To jste měli vidět. U Trošků v kuchyni vypukla revoluce. Prababička, jedna babička, druhá babička a maminka. Čtyřhlavá saň. Nakonec jsem nastoupil do Strakonic na gymnázium. Tam byla i francouzština a to se mi hrozně líbilo. Já už předtím sledoval v televizi kurz francouzštiny. Za pět korun a padesát halířů jsem si k tomu koupil brožuru a seděl jsem s tím u televize. Tím pádem jsem měl před spolužáky docela velký náskok. Toho si všiml soudruh ředitel. Přišel na hospitaci, já jsem se hlásil, abych si šplhnul u paní profesorky. Ředitel se mě pak ptal, zda nechci jet studovat do Francie. Já jsem si klepal na hlavu. Nebyl jsem ani v Plzni – a do Francie?,“ pokračoval režisér. Ale stalo se.
„Ministerstvo školství otevřelo Československé sekce, které v roce 1920 pozdější prezident Beneš založil ve Francii. Studovali tam třeba Jiří Voskovec nebo Čestmír Císař. Ministerstvo obeslalo všechna gymnázia, kde se učila francouzština. Já byl vyslán na konkurs do Brna. Čtrnáct dní tam byla nalejvárna francouzštiny a já ten konkurs udělal. Babičky mi bránily, abych nešel k filmu. Jedna babička říkala: Cože? K filmu? Do toho čubčince? To ukazují v televizi, jak se tam válí v posteli, ty bys tam mezi ně šel? To bych tě musela přerazit. Opovaž se! Druhá babička chtěla, abych byl kněz. Léta jsem ministroval, chodil jsem na náboženství. Pak jsem u nás hrál v kostele na varhany,“ zmínil Troška.

Vzpomínka na Veselíčko
Během vyprávění o vlastním životě a o Hošticích vzpomenul Zdeněk Trošku také Veselíčko nedaleko Bernartic. „Tady od vás, pár kilometrů, je obec, která se jmenuje Veselíčko. Představte si, u nás se v roce 1749 na zámku narodil Václav Leopold Chlumčanský. Pozdější pražský arcibiskup, který umřel v roce 1830 a byl to takový velký lidumil, člověk, který propagoval češtinu, například zakládal české školy, knihovny a semináře. Jeho otec v roce 1751 koupil Veselíčko a bydleli tam. Bylo jich tam hodně. Jeden syn byl bezdětný, tudíž odkázal Veselíčko svému švagrovi. V létě jsem se byl ve Veselíčku na ten zámek podívat. To je strašné, co s ním udělali. To mě mrzí. Tam byla, pokud si dobře vzpomínám, i škola. Dnes je pohled na ten zámek hodně smutný,“ prohlásil Troška a diváci souhlasili. Náladu všem spravilo pásmo vtipů. 

O hercích z trilogie Slunce, seno…
Simona Klímová pak režiséra poprosila, aby vzpomenul na herce z trilogie Slunce, seno… Vzpomenul třeba na Luďka Kopřivu: „Říkal mi, že hrál v tolika filmech, ale žádný neměl takový úspěch jako ta trilogie. Prý mu to hodně pomáhalo. Jednou mi říkal: Já tudle vjel do zákazu vjezdu. Najednou vidím policistu. Stočil jsem okýnko. Policista řekl: Sodoma, gomora velebnosti, jeďte! Nebo říkal: Já přijdu na finanční úřad a holky říkají: Jé, je tady velebnost. Kafe mi daly, všechno zkontrolovaly, dostal jsem zákusek. Já na odchodu říkám: Pán bůh s tebou, sestro. Ony mě doprovázely a mávaly na mě.“
A nikdy nezapomenu na mou milovanou Cecilku. Byla v domově důchodců. Jednou se mi jeden známý lékař zmínil, že asi před třičtvrtě rokem vypisoval úmrtní list babce, která mi hrála ve filmu. Já jsem tak přemýšlel, kdo by to mohl být – snad Cecilka. Řekl jsem to pak v pořadu u Krampola, že Cecilka už je také na pravdě boží. Za několik dní doma dopis: Vážený pane režisére, naše maminka je stále ještě naživu a těší se dobrému zdraví. Je v domově s pečovatelskou službou. Já jsem si říkal, no ty vole, já jsem svoji milovanou Cecilku pohřbil. Snažil jsem se vše napravit. Přiběhl jsem na recepci toho domova důchodců, kde mě přivítala sestra. Hned věděla, že jdu za Cecilkou. Přiznal jsem se jí, že jsem Cecilku pochoval. Ona mi odpověděla, že o tom ví a já, že ji chci zase vyhrabat. Pak jsem se zeptal, kde Cecilku najdu. Sestra mi řekla, že v koupelně. Odpověděl jsem, že se to nehodí, abych já jako muž šel do koupelny. Zaklepal jsem. Cecilka zavolala: „Nooo?“ Otevřu dveře a Cecilka sedí na lavici mezi vanou a pračkou a kouří cigaretu. Povídám – co ta cigareta! A ona: „No co, já kouřím už od čtrnácti.“ Ptám se, proč v koupelně. Prý se jinde kouřit nesmí. Když je hezky, tak sedí na lavičce, ale když je zima, tak ji sestřička strčí do koupelny. Jak mi to vyprávěla, já jsem za sebou nezavřel dveře. Kde se vzala, tu se vzala, stará paní. A říká: „Ona nás tady všechny zlobí! Všude tady rozhazuje vajgly po chodbě.“ A Cecilka: „Ty je nesbíráš, tak hubu drž. A okamžitě se ty dvě babky do sebe pustily. Nedovedete si to představit. Vytahovaly na sebe i první světovou válku,“ dodal Zdeněk Troška. Historky nebraly konce a diváci se se Zdeňkem Troškou a Simonou Klímovou loučili potleskem vestoje.