Záchranář Zdravotnické záchranné služby Jihočeského kraje Karel Žatecký zachraňuje životy už čtyřiatřicet let. Byl jedním z oceněných zaměstnanců, který od ředitele organizace Marka Slabého medaili převzal, působí na oblastním středisku Tábor. „Mám svoji práci rád a aspoň takhle můžu částečně pokračovat ve šlépějích svého táty, který byl lékařem,“ říká Karel Žatecký.

Začalo to tím, že chtěl být také lékařem. Proto se po maturitě na gymnáziu přihlásil na medicínu do Hradce Králové. Jenže ho nevzali, a tak nastoupil do nultého ročníku na 3. lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Souběžně začal pracovat jako sanitář na chirurgii Fakultní nemocnice Královské Vinohrady.

Na vysokou školu ho nakonec nevzali ani v Praze, ale zkušenost z nemocnice pro něj byla zásadní.  Viděl řadu operací, které prováděly tehdejší kapacity chirurgie. Získal řadu cenných zkušeností, které uplatnil při následném studiu nástavby na Střední zdravotnické škole v Táboře.

„Jsem zdravotní sestra se zaměřením na strojírenství,“ komentuje Karel Žatecký s úsměvem své vzdělání, „na gymnáziu jsem totiž musel složit maturitu ze strojírenství. Taková byla tehdy doba.“

Během studia zdravotnické školy pracoval v táborské nemocnici jako pomocná síla v kuchyni, kde myl nádobí. Později se stal sanitářem na ARO. Právě tam začala jeho záchranářská kariéra. K jeho pracovním povinnostem totiž patřily i výjezdy na „Rouře.“

Tak říkal tehdejší personál nemocnice Range Roveru, který od roku 1977 jezdil v Táboře pod Okresním ústavem národního zdraví jako Rychlá záchranná pomoc.

„V květnu 1992 jsem dokončil Střední zdravotnickou školu v Táboře a zůstal na ARO už jako zdravotní sestra.  A začal jsem také jezdit jako výjezdová sestra právě na „Rouře,“ vzpomíná Karel Žatecký.

„V souvislosti s tímto sanitním vozem, který měl také přezdívku Bohoušek, se mi vybavuje jedna veselá historka.  Když jsme s ním v zimě v roce 1992 přijížděli k nemocnici, sloužil už patnáct let a měl svoje neduhy.  V místě, kde je dnes zastávka autobusu MHD č. 10 před vchodem do nemocnice, se mi vepředu nečekaně otevřely dveře u spolujezdce a vypadl jsem do závěje. Řidič si toho vůbec nevšiml a já doběhl za vozem do nemocnice jako sněhulák,“ směje se nezapomenutelnému návratu z výjezdu.

Vojnu strávil na táborské posádkové ošetřovně.  Výhodou bylo, že zůstal u řemesla a doma. Než ukončil povinnou vojenskou službu, oddělila se k 1. lednu 1993 rychlá zdravotnická pomoc od nemocnice a začala fungovat pod novou samostatnou Zdravotnickou záchrannou službou, kterou zřizoval Okresní úřad v Táboře. Její základna se z nemocnice přestěhovala do Měšic k hasičům.

„Prvního října 1993 jsem tam nastoupil na půl úvazku. To jsem ale netušil, že na konci měsíce budu mít odpracováno na dispečinku a ve výjezdech skoro 200 hodin.  A tak jsem dostal novou smlouvu na plný úvazek a jsem tam dodnes,“ říká Žatecký.

Vzdělávání nikdy nekončí

Pro svou práci se neustále vzdělává. Nejdříve musel udělat státní zkoušku v oboru anesteziologie, resuscitace a intenzivní péče. Každý rok pravidelně absolvuje školení ve Vzdělávacím a výcvikovém středisku Zdravotnické záchranné služby, protože se léčebné postupy, léky a přístroje neustále mění a zdokonalují.

„Je hrůza, že už to dělám tak dlouho, ale ta letitá zkušenost je fajn. Hodně mi to práci usnadňuje. Jsou výjezdy, které přímo neohrožují život pacienta, ale jsou výjezdy, kdy jde skutečně o život. Dopravní nehody, úrazy hlavy s postižením mozku, srdeční infarkty, cévní mozkové příhody a jiné… Díky pokroku je přednemocniční neodkladná péče mnohem rychlejší a účinnější. Například u cévní mozkové příhody nebo infarktu. Natočíme EKG v autě, pošleme do Budějovic a hned víme, kam s pacientem jet. Včasným diagnostikováním, zaléčením a rychlým transportem na odborná pracoviště pomáháme vracet pacienty zpět do plnohodnotného života. Vrací se z nemocnice s žádným nebo minimálním zdravotním postižením. To je radostná stránka naší práce,“ svěřil se oceněný záchranář.

„Ale umím si představit, že bychom měli sanitku stále vybavenou jako před třiceti lety. A myslím, že by mě to dokonce bavilo. Byly to staré křápy, ale fungovaly.  Šlo víc o to, co kdo zná a umí. Není umění udělat se špičkovým přístrojem diagnózu. Umění je, udělat ji s holýma rukama. Doufám, že to ocenění není za to, že jsem v Táboře jeden z nejstarších, ale za to, že jsem pro záchranu životů udělal, co jsem mohl a doufám, že ještě udělám,“ komentuje na závěr s úsměvem ocenění od svého ředitele.

Kristina Vrkočová