„Zpráva o úmrtí Honzy hluboce zasáhla celý klub. Nechce se mi věřit, že vyhasl život tak mladého člověka, který vyzařoval energii, byl neustále pozitivně naladěný a měl jihostrojácké srdce. V nedávné době jsme společně plánovali novinky pro fanklub na novou sezonu… Zůstane tu po něm prázdné místo,“ vzkazuje za VK Jihostroj generální manažer Robert Mifka v tiskové zprávě.

Jan „Šumi“ Čipera (*1980 †2025)

S fanděním seznámil malého Honzu už na základní škole jeho starší brácha, který ho vzal na hokej. Okamžitě ho uchvátili fanoušci v „kotli“. Burácení bubnů ho přitahovalo jako magnet. Ani se nenadál a už stál vedle bubeníka, který se na něj otočil a říká: „Podrž mi buben, jdu si skočit pro pivo.“ A tak všechno začalo. Jednou držel buben v ruce a od té doby už bubnoval na všech zápasech. Psal se rok 1993 a Honzovi tehdy bylo 13 let.

Brzy nato čekal volejbalisty ve vedlejší sportovní hale důležitý zápas play off a potřebovali bubeníka, který by je podpořil. Volejbal Honzu uchvátil, protože českobudějovický tým dostával nakládačku 0:2 na sety, ale zápas senzačně otočil a vyhrál 3:2. Učarovala mu atmosféra v hale i možnost být blízko svých sportovních hrdinů. Jako bubeník dostal od klubu permanentku, a protože to vnímal jako závazek, začal chodit pravidelně.

Od svých 15 let se s Jihostrojem vydával i na venkovní výjezdy. Mámě slíbil, že nebude pít – a co slíbil také dodržel – a tak ho máma vždycky pustila. V roce 1995 došlo na jeden zlomový moment. Na volejbal do Příbrami jeli s Jihostrojfans i fotbaloví „rowdies“, kteří při návratu poničili autobus. Následovalo vyhoštění bubeníků vedením Jihostroje z haly. Tento moment byl pro tehdejší fanklub Jihostroje kritický a „přežil“ jej pouze Honza Čipera. Rozhodl se ukázat, že volejbalový fanoušek není chuligán a takové věci nedělá. Celou sezonu 1995–96 tak seděl na tribuně sám a tvrdošíjně bubnoval, dokud vedení klubu nepřesvědčil.

V roce 1998 nastal obrat k lepšímu. Tehdejší manažer klubu Milan Čuda se nad fanoušky slitoval a začal fanklub podporovat. Přidali se Pavel „Pajky“ Vágner nebo Martin „Kobi“ Jakobi a na Jihostroji začal opravdový boom fandění. Vše vyvrcholilo prvním titulem v roce 2000. Ač byl Honza tou dobou už zkušený bubeník, právě po zisku prvního titulu v roce 2000 se dostal na první společnou oslavu s týmem Jihostroje. Hráči pozvali fanklub do Emaus a zprvu si fandů nevšímali. V jeden moment je ale obestoupili a začali skandovat „Ho-ši, dě-ku-jem! Ho-ši dě-ku-jem!” – od té doby byl fanklub s hráči pevně sepjatý v dobrém i ve zlém.

Honza se postupem času stal předsedou fanklubu Jihostrojfans a staral se o jeho chod. Organizoval výjezdy, vytvářel atmosféru v hale, pečoval o bubny. Sestava bubeníků kolem něj se během let postupně obměňovala, mezi skalními zůstali ještě „Pajky“ a také Daniel „Gajdy“ Gajdoš. Domácí zápasy si nenechal ujít, a když to šlo, pomáhal vypravit fanklub i do zahraničí. Odtud také pochází jeho přezdívka „Šumi“, podle pilota Michaela Schumachera. Dlouho totiž abstinoval, všude řídil a všechny vozil, až mu to zůstalo.

S Jihostrojem byl v Rakousku, Itálii, Belgii, Nizozemsku, Francii nebo ve Finsku. Smál se při vzpomínce, jak ho v Paříži nechtěli pustit do haly s kombinačkami, dokud jim nevysvětlil, že je potřebuje k utahování blány na bubnu. Za největší úspěch Jihostroje považoval, když dokázal vyhrát dva zápasy v základní skupině Ligy mistrů. „Šumi“ měl volejbal vždy spojený s adrenalinem a silnými emocemi. Během studií pedagogiky na Teologické fakultě Jihočeské univerzity volejbal sám hrál, a tak ho nadchl, že se vydal na dráhu rozhodčího. Jako hlavní rozhodčí si zapískal extraligu mládeže, 1. ligu nebo dokonce ženskou extraligu a český pohár mužů. Jako čárový si užil Ligu mistrů a zápasy národního týmu.