Když se ohlédnete za loňským play off na zimním stadionu, co pro vás ten projekt znamenal?
Tři věci naráz. Stres, velkou euforii a pocit, že se v jednu chvíli zvedlo celé město. Šli jsme do toho s velkým respektem, protože jsme do té doby neměli zkušenost s akcí takového rozsahu, natož s projektem pro zhruba osm tisíc diváků během tří zápasů.
Věřili jste od začátku, že z toho bude až tak výjimečný zážitek?
Po produkční stránce jsme měli představu. Věděli jsme, co chceme postavit. Jenže atmosféru od stolu nevymyslíte. Tu udělají až fanoušci. A to, kolik jich přišlo a jak celou akci vzali za svou, překvapilo nakonec i nás.
Co dnes považujete za největší úspěch celé akce?
Upřímně? Že se to celé nerozsypalo. Zvenku velká show. Uvnitř spousta výzev, které bylo potřeba řešit hned. A zároveň to nakonec celé drželo pohromadě tak, že si lidé odnesli silný zážitek. To je asi nejvíc.
Co vám z loňska utkvělo v hlavě nejvíc?
Jedna z reakcí, která mě zasáhla asi nejvíc, přišla od paní Valové z firmy SIKO. Psala nám, že podobnou atmosféru zažila naposledy na mistrovství světa v hokeji. A že vůbec nečekala, že něco takového prožije znovu – a už vůbec ne v Písku. To je chvíle, kdy si řeknete, že to celé mělo smysl.
Kdy jste si poprvé uvědomili, jak velké sousto to vlastně je?
Asi hned na první schůzce. Ptali jsme se, jak dlouho normálně trvá rozmrazení ledu. Odpověď byla čtrnáct dní. A my jsme řekli: dobře, my to musíme zvládnout za tři. To vlastně vystihuje celý projekt. Od začátku bylo jasné, že se budeme pohybovat na hraně toho, co je běžně možné.
Co bylo organizačně nejtěžší?
Právě to, že jsme do velké míry nevěděli, do čeho jdeme. Nevěděli jsme, jestli se led podaří včas rozpustit. Nevěděli jsme, jestli zimák vytopíme na povinnou teplotu. Nevěděli jsme, jak budou fungovat dodavatelé. V jednu chvíli to opravdu vypadalo dramaticky – ve středu tam ještě byla voda a v pátek už se měla začít pokládat palubovka. Volali jsme o pomoc i hasičům.
Co všechno se vlastně musí stát, aby se zimní stadion proměnil v basketbalovou arénu?
Je toho opravdu hodně. Během pár dní musíte ze zimního stadionu udělat plnohodnotnou basketbalovou arénu. Nestačí palubovka a koše. Řešíte zázemí pro týmy a rozhodčí, internet, televizní přenos, ticketing, VIP servis, světla, zvuk, kamery, režii, střihače a desítky dalších věcí. Fungovat to může jen tehdy, když všechno navazuje, jak má.
Kolik lidí se na tom podílí?
Když vezmu opravdu všechny, vyjde mi počet kolem stovky lidí. Brigádníci, firmy, dobrovolní hasiči, městské služby, sršní mládež, partneři, dodavatelé. Na takové akci je krásně vidět jedna věc: tohle není jen projekt jednoho klubu. Tohle je společná práce spousty lidí, kterým na tom záleží.
Co vás motivovalo jít do toho znovu?
Fakt, že to dává smysl. Je to dobře pro náš tým, je to dobře pro Písek a je to dobře i pro basketbal jako takový. Loni jsme si ověřili, že taková akce není samoúčelná atrakce. Má skutečný dopad – na hráče, na fanoušky, na město i na to, jak lidé vnímají basketbal.
Není po loňsku laťka nastavená až nebezpečně vysoko?
Je. Na druhou stranu si nemyslím, že je nutné pokaždé za každou cenu růst. Když se nám to podaří tak dobře jako loni, bude to samo o sobě skvělé. Samozřejmě jsou věci, které chceme posunout dál. Lístky lze koupit online a fyzicky v infocentru na velkém náměstí.
Dá se vůbec taková atmosféra zopakovat?
To se nikdy nedá slíbit. Kouzlo loňska bylo i v tom, že to bylo poprvé. Ale myslím, že se dá znovu vytvořit silný zážitek, pokud lidé přijdou s chutí být jeho součástí. Atmosféra není kulisa. Atmosféra jsou fanoušci.
Jak důležití jsou právě oni?
Zásadní. Bez nich by to byla jen technicky zajímavá akce ve velkém prostoru. To oni z toho udělali událost. Loni přišlo tolik lidí a bavili se tak dobře, že to celé dostalo úplně jiný rozměr. Hráči to cítili, soupeři to cítili, cítilo to celé město.
Má tahle akce přesah i pro značku Sršňů a pro basketbal ve městě?
Jednoznačně. Ukazuje, že basketbal v Písku není okrajová věc. Že umí strhnout město, spojit partnery, fanoušky i lidi, kteří třeba normálně na zápasy nechodí. Přesně takové projekty mění vnímání klubu i celého sportu.
Co pro vás osobně na té práci zůstává nejhezčí?
Paradoxně ten moment, kdy už všechno běží. Když si během zápasu na chvíli vyjdu na tribunu, dám si klobásu a sednu si mezi lidi. Třeba jen na deset minut. Po tom všem shonu je to chvíle, kdy se člověk může rozhlédnout, co dělá.
Co byste vzkázal fanouškům před letošním play off?
Ať u toho jsou znovu s námi. Loňský zimák byl výjimečný i proto, že ho vytvořili sami fanoušci. A letos z toho můžeme společně udělat další velkou kapitolu. Na zimáku začneme už posledním zápasem nadstavby a pak přijde play off.