Původně jste doma v Praze vystudoval střední průmyslovou školu stavební, čím to, že jste zakotvil zrovna v památkové péči?

Základní stigmatizace se dostavila už v dětství, protože oba moji rodiče byli kunsthistorici. Tatínek se věnoval hlavně barokní architektuře a umění a posléze vedl katedru dějin umění, zatímco maminka byla po celý život věrná památkové péči. Tím pádem jsem strávil dětství po hradech a zámcích a to prostředí jsem si velice oblíbil. Bylo do značné míry svobodomyslné a krásné.

Tam je tedy začátek cesty, která vás přivedla z pražského Starého Města na jihočeský venkov?
Asi ano. Když padla volba na stavební průmyslovku, záhy jsem si uvědomil, že mi takové technické zaměření nevadí, ale že je můj způsob myšlení přece jen trochu jinde. A jelikož jsem měl vždycky rád literaturu a divadlo, rozhodl jsem se pro pedagogickou vysokou školu, abych se poté mohl českému jazyku a literatuře věnovat. Ještě při fakultě jsem začal učit na maličký úvazek v Praze na gymnáziu. Byly to krásné roky. Civilní vojenskou službu jsem si pak odbyl znovu v památkové péči. Byl jsem kostelníkem v Týnském chrámu na Staroměstském náměstí. A odtud už jsem odcházel na Červenou Lhotu.

Proč zrovna jižní Čechy?
Jít právě na jih Čech bylo mojí touhou. Tento region jsem znal, protože naše rodina pravidelně a ráda jezdila do Bechyně a do Třeboně. Navíc jsem věděl, že právě v Jihočeském kraji je ředitelem Aleš Krejčů. To byla podle mě jednak obrovská osobnost, a jednak opravdu skvělý šéf. Úžasně dobře se pod ním pracovalo. Způsob práce kastelánů na jihu se mi tehdy jevil jako nejinspirativnější a říkal jsem si, že bych se jako mladý učeň rád dostal právě do této party. A to se podařilo. Aleš Krejčů na mou žádost jako jediný z ředitelů zareagoval a později se ozval, že je volná Červená Lhota. Já ji do té doby znal jen velice letmo, takže to byl krok do neznáma.

Pro vás to znamenalo odchod z Prahy a zásadní životní změnu. Jak těžké bylo se pro ni rozhodnout?
S manželkou jsme tehdy měli před svatbou. Neměli jsme kam jít bydlet, začínali úplně od nuly. A tak se nám zdálo, že si klidně můžeme udělat nějaké dlouhé prázdniny tady na Červené Lhotě. Manželka by možná zpětně tvrdila, že to bylo neprozřetelné a naivní. Člověk se ale nějakou cestou vydá, a byť ji může do značné míry modifikovat, zpátky už leckdy nevede. To jsme ale tehdy nevnímali. A netušili jsme ani další věci. Že se nám narodí děti, které už se budou cítit jako Jihočeši a budou chtít na Červené Lhotě stůj co stůj zůstat. A tak už jsme tady skoro dvacet let…

Vy sám jste si už zvykl?
Byl jsem velký pražský patriot. Miloval jsem Prahu. Přiznám se ale, že v době před rokem 2000, kdy se začala komercionalizovat, tak člověku ta láska trochu zhořkla a připadal si, že je tam cizincem. Odcházel jsem proto s klidnou hlavou. Každý má v sobě nějaká místa, kam přijede, zjihne a má pocit, že je to tam nejkrásnější na světě. Těmi mými jsou Opočno a Kokořínsko. Manželka má ráda krajinu podobně dynamickou a malebnou, a to je okolí Semil, kde má její rodina své kořeny. Kraj, který nám byl dán s Červenou Lhotou, je pro mě trochu pochopitelnější, zatímco ona si k němu hledá cestu velmi obtížně. Ale ano, naučil jsem se mít to tu rád.

V jednom z předchozích rozhovorů jste Červenou Lhotu označil jako poustevnu…
Zdejší krajina je hrozně táhlá, pozvolná a nedynamická, ale na druhé straně v té své šíři velkolepá. Všude tady máte daleko a pohybujete se skoro v jiném řádu vzdálenosti. Samotná Červená Lhota je hodně zvláštní místo. Bizarní stavba na ostrově, která je úžasně nepraktická. Její majitelé se tu střídali velice často. Ale víme proč. Žije se tu těžko. Do každého většího centra je daleko, a když pak máte děti, které musejí chodit do školy, navštěvovat nějaké kroužky a mít kontakty se svými vrstevníky, tak je najednou velký problém být na ostrově na samotě.

Měl jste někdy chuť Červenou Lhotu opustit?
Vážím si toho, že jsem našel ženu, která je ochotná přizpůsobit svůj život tomu, abych já mohl dělat profesi, která mě baví. Je učitelkou výtvarky na Základní umělecké škole v Sezimově Ústí a bydlet na Červené Lhotě pro ni znamená, že dojíždí třicet kilometrů do práce. Děti chodí do skauta a jezdí do Tábora. To všechno může nakonec dospět do situace, že bude jednodušší, abychom bydleli v Táboře a já jezdil do práce. Nebráním se tomu, protože si myslím, že moji rodinu limitovala Červená Lhota už hodně. Necháváme to ale s manželkou otevřené.

Tím jste zodpověděl otázku, jaký vlastně život na zámku je…
Víte, on je zámek a zámek. Mluvili jsme třeba o Opočnu, což je specificky krásné místo, ale ve městě. Právě zámek tam vlastně všechno určuje a město samotné je jen jakýsi jeho malý přívažek. Tady je to tak trochu hradní způsob života. Malé, klenuté a temné místnosti, což je opak zámků, o kterých jsme mluvili. Žijeme tu jako v noře. Všude v zámku je strašná zima a temno. Do našeho pokoje třeba sedm měsíců nezasvítí slunce. Tři měsíce v roce je tu teplo, koupání v rybníce, lodičky. Jenže právě v tu dobu běží turistická sezona. Futra svého bytu mám přesně po rameno, a kdykoliv jdu večer unavený domů, mám pocit, že lezu do kurníku. Takový je můj pocit z obývání Červené Lhoty.

Prostředí zámku přesto svádí k pochopitelné otázce. Máte rád pohádky?
Úplně si nevzpomínám, jestli jsem byl jako dítě jejich velkým milovníkem. Měl jsem ale rád knihy, vyprávění příběhů a fantazii. Možná je zvláštní, že jsem miloval dlouhé popisy, takže mojí stěžejní literaturou byly verneovky. Ale zpět k pohádkám. Přiznám se, že mne oslovily třeba ty od Karla Jaromíra Erbena. Tady s Červenou Lhotou je spojená jeho Zlatovláska. Její filmová verze udělala zámku velkou popularitu, ale rozhodně nebyla tou pohádkou, kterou jsem měl rád. V psané podobě mají Erbenovy pohádky nádherný až biblický obsah. Právě Zlatovláska měla v tomto směru ohromnou symboliku. Ve filmu z toho ale nic nezbylo a vidím Zlatovlásku deformovanou na příběh červené knihovny. Na Červené Lhotě…Nicméně je bezesporu zajímavý tím, že se skutečně odehrává tady, a to i v interiérech, což je dnes trošku nebývalá věc. Také rekvizity, se kterými se točilo, jsou opravdu ze zámeckého mobiliáře. Berme to tedy jako určitou poctu Červené Lhotě.

Být kastelánem na zámku asi neznamená být jeho pánem, ale spíš pokorným a spolehlivým sluhou. Je to tak?
Záleží na tom, jaké má člověk ambice se ve své profesi zviditelňovat. Mně osobně je naprosto cizí opájet se tím, že pobývám na zámku. Je to dáno tím, že to pro mě není ničím výjimečné. Vyrůstal jsem na zámku ve Veltrusech, kde maminka tehdy pracovala. Už ve školce jsem měl tedy pocit, že bydlet na zámku je normální, a že vlastně každé dítě nějaký ten svůj zámek má. Byl jsem poznamenán profesí rodičů, a to znamenalo, že jsem byl úplně zbaven fascinace tímto prostředím. Beru proto svou profesi navýsost věcně a nikdy jsem v sobě neměl ono romantické okouzlení.

Ani na okamžik jste se necítil zámeckým pánem?
Řeknu vám to trochu jinak. Patřím k té poslední generaci, která ještě zastihla naživu někoho ze šlechtických obyvatel. Někoho, kdo tu opravdu žil a byl doma. Hovořím o nejmladší z dětí prince Johanna Schönburga, princezně Sofii. Když sem přijela a my ji tu provázeli, bylo to nesmírně milé, věcné a nesentimentální setkání.

Co jste se o životě na zámku dozvěděl?
Důležité samozřejmě byly všechny cenné informace o tom, co, kde a jak bylo umístěné. My často víme, co v místnosti bylo, ale už méně, jak to tam bylo skutečně rozmístěné. Mně ale utkvěly v paměti dvě věci. Když jsme jí řekli, které pokoje obýváme, ona hned zareagovala: „Aha, u Antona (Anton Vrkoč, nejslavnější kastelán Červené Lhoty, jenž na zámku působil už v době šlechtické a poté až do roku 1971 – pozn. aut.). To je jediná místnost, která se dá v zimě vytopit, ale zase tam máte tmu.“ Najednou mluvíte s člověkem, který přijede z kolumbijské Bogoty, a ví naprosto všechno o tom, co obnáší bydlení na Červené Lhotě. A když se s námi Sofie loučila, říkala: „Teď je Lhota vaše.“ Já se proti tomu samozřejmě ohradil a úplně mne zamrazilo z pocitu, že vám to říká někdo, komu vzali zámek, který byl jeho domovem. Ale ona hned odpověděla: „Nemusíte se bránit. Myslíte, že někdy byla naše? Byla Antonova. On se o ni staral. Je to přece majetek. A majetek je zodpovědnost, kterou teď máte vy.“ Takovým způsobem mi princezna Sofie Červenou Lhotu přidělila.

Hovořila o odpovědnosti. Je v tomto ohledu profese kastelána náročná?
Člověk je často v této profesi deprimovaný. Nikdo nereflektuje vaši práci, a když na zámku něco uděláte či naopak nic neuděláte, málokdo to zjistí. Když mám tedy pocit marnosti, vzpomenu si právě na kastelána Antona Vrkoče. Jak ten se musel cítit! Zažil ohromný lesk Červené Lhoty, kdy tu ještě pobýval personál, padesátá léta i roky, kdy z ní byla dětská ozdravovna. Zažil dobu, kdy byl zámek nabídnutý k prodeji jako účelová budova. Pak se mu povedlo dostat zámek pod národní kulturní komisi. Dohledal všechen původní mobiliář a pietně ho vracel na ta místa, kam patřil, protože věřil, že to brzy praskne a zase tady uvítá tehdejšího majitele Karla Schönburga. Překonával řadu překážek a nakonec se i to, co budoval, zcela rozpadlo. A měl pocit, že to vlastně nemělo cenu. Nemohl domyslet, jak obrovskou hodnotu měl fakt, že tady byl. Hlavně díky němu máme na co navazovat.
Čím pro vás tedy Červená Lhota skutečně je?
Nejsem člověk, který by měl pocit, že jeho zámek je ten nejúžasnější a hrdě říkal: já jsem z Červené Lhoty. Do takové míry mě to místo nikdy neoslovilo. Vidím ho věcně a kriticky se všemi jeho problémy. Mám ale pocit, že i vím, co je mu vlastní a znám jeho genia loci, tedy ducha místa, jeho bytnost. Bohužel cítím, že to umíme velmi málo zprostředkovat lidem na prohlídkách. Když jim chcete říct, že Lhota je úplně jiná, než si oni myslí, tak vás nechtějí slyšet.

Hrady a zámky jsou v očích veřejnosti především turistickými cíli s davy návštěvníků, celodenními prohlídkami a fotografiemi do rodinných alb. Jaké je období, kdy za hlavní sezonou zaklapnou brány?
Málokdo si uvědomuje, že kasteláni mají nejvíc práce právě po sezoně, když je zavřeno. Naší hlavní úlohou je spravovat, ochraňovat a ošetřovat svěřený kulturní majetek, a až na druhém místě prezentovat ho veřejnosti. Přijedou novináři a ptají se, co je nového. Odpovídám jim: Víte, co je nového? Že to nespadlo. Potřebné práce má člověk připraveno na dva nebo tři kastelánské životy, ale zvládne jí vlastně jen malý díl. A je tu ještě jedna důležitá věc. Sám jste v otázce řekl, že hrady a zámky jsou turistickým cílem. Dřív ale byly důležitým bodem v krajině, který jí dával smysl. Dnes se z nich staly absurdní památky odstřižené od lokálního okolí a tamní lidé k nim často nemají vztah. Tady na Červené Lhotě parazituje obrovská řada provozů – parkoviště, stánky, restaurace… Zpátky do zámku se ale nedává nic, dokonce ani vztah k němu. A místní v podstatě ten zámek nemají rádi, protože jim jejich vesnici mění na turistický Disneyland.

To je poměrně smutné konstatování…
Specifické zde je, že centrem tohoto panství je historicky Deštná a Červená Lhota byla jejím zámkem. Od sedmdesátých let už k ní ale nepatří a spadá pod Pluhův Žďár. Ten má však svůj zámek, a moc hezký. Je tedy přičleněna k lokalitě, která k ní nemá jiný vztah než rivalský. Zámek je osamocený a totálně odtržený od patriotů, a navíc není pozitivně vnímán místní veřejností. Ano, i tady jsou ještě patrioti, občas si na Lhotu vyjdou v podvečer a vidíte je v parku, jak se s jakýmsi ostychem dívají na něco, co není pro ně. Snažím se zámek v tomto ohledu místním více otevřít, ale tu nálepku turistického provozu se nedaří ničím přebít.

Jak se podepsala na fungování Červené Lhoty covidová krize?
Řekl bych, že loňská sezona – ač vlastně první covidová – byla velmi úspěšná. Měli jsme sice méně návštěvníků, to však nebylo dáno covidem, ale vypuštěným rybníkem. Teď už ho zkušebně napouštíme, a bude-li všechno v pořádku, mohla by být sezona i s lodičkami. Opatření během loňského roku byla úplně rozvolněna a stačila jen dezinfekce rukou. Ukázalo se, že to asi nebylo šťastné, takže si myslím, že v letošním roce zůstane povinnost respirátorů, a možná i omezení počtu lidí ve skupině či jakkoliv plošně. To je pro Červenou Lhotu silně limitující, protože naše místnosti jsou malé.

Našla by se na dosavadní situaci i nějaká pozitiva?
Právě to, že byla předchozí sezona kratší a tato odložená, nám výrazně pomohlo při rekonstrukcích a opravách. Další pozitivum je úsměvné. Loni byla platnými opatřeními v podstatě diskvalifikovaná naše pokladna. Provizorně jsme tedy otevřeli před zámkem pokladnu v podobě okénka jako z dob socialismu, a bylo pro nás velkým překvapením, jak perfektně to z provozní stránky zafungovalo. Něco, co jsme přijali se skřípěním zubů jako praktické nutné opatření, přineslo návštěvníkům komfort a nám to otevřelo nové možnosti, že jde něco dělat lépe.

Provází vás po zámku nějaký sen či smělý plán, který byste si chtěl v nejbližší budoucnosti splnit?

Člověk někdy bývá potrestán tím, že se mu splní jeho sny. Ty totiž mnohdy strašně zevšední, když se stanou realitou. Jsou od toho, aby se snily, a ne aby se plnily.