Jiří Chvojka se numismatice věnoval profesně v Jihočeském muzeu v Českých Budějovicích od roku 1981 do odchodu do důchodu v roce 2008. Předtím působil jako učitel češtiny a dějepisu. Je autorem publikací o regionální historii a mincích a po odchodu z muzea přednášel také na Univerzitě třetího věku Jihočeské univerzity. Pod jeho vedením se muzejní numismatická sbírka od osmdesátých let rozvíjela soustavně se zájmem o regionální ražby. Do Prachatic přijel s přednáškou Největší naše i světové mincovní poklady.

Vyprávění doprovodily ukázky mincí, které nechal kolovat mezi posluchači. Jednou z nich byl španělský osmireál z roku 1683. Otvor v minci naznačoval, že ji někdo nosil na krku. „Jestli pirát, nebo paní pirátová, to nevím. Škoda, že neumí povídat. Myslím, že by nám toho pověděl docela hodně,“ poznamenal Chvojka.

Velké bohatství zůstává na dně moří, kam se dostalo s potopenými loděmi převážejícími drahé kovy z Ameriky. Znalost přibližného místa ztroskotání ještě nezaručuje úspěch. Proudění a vrstvy písku či bahna dokážou vrak postupně skrýt. „Moře pracuje,“ zmínil numismatik překážku, která hledačům komplikuje cestu k někdejším nákladům.

Mince jako první objevily děti

Příběh ze Zlivi na Českobudějovicku se odehrál v roce 1974. Při stavebních pracích se v přemístěné zemině objevily mince a první si jich všimly děti. Zpráva se však rychle rozšířila také mezi sběrateli. Podle Chvojkova vyprávění následovali dospělí, kteří dětem nabízeli drobné odměny výměnou za nálezy. Část souboru se tak rozptýlila dříve, než mohla být odborně zpracována.

Do muzejní sbírky se podle jeho vyprávění dostalo přibližně 130 denárů. Původní počet mohl být výrazně vyšší. Mince pocházely z doby knížete Oldřicha, byly stejného typu a velmi dobře zachovalé. „To znamená, že někdo udělal nějaký obchod, něco většího prodal, dostal za to těch plus minus dvě stě denárů,“ vysvětloval Chvojka možný původ souboru. K penězům se pak jejich majitel nevrátil. „Za tím většinou bývá nějaká tragédie,“ dodal.

Zlivský nález měl význam i pro poznání tehdejšího peněžního oběhu. Chvojku při studiu překvapilo množství různých razidel použitých k výrobě zdánlivě stejného typu mincí. Naznačovalo velký objem ražby a vedlo jej k úvahám, zda denáry sloužily ve větší míře také domácímu obchodu.

Poklad, který se rozutekl po světě

Jiný osud mělo bohatství objevené v roce 1911 v českobudějovickém domě, v němž bývala lékárna. Po otevření ukrytého vaku se objevily zlaté a stříbrné mince. Některé zlaté ražby doprovázel německy psaný lístek s příběhem lékárníka Jiřího Seifferhelda. Peníze měl dostat od arcivévody Maxmiliána za pomoc při revmatické horečce. Neobvyklý lék měl připravit z jeleního srdce a jater.

Chvojka přiblížil také vzácné tolary ražené v českobudějovické mincovně, které byly součástí pokladu. „Byly tam některé tak vzácné kusy, že ani Národní muzeum o nich do té doby nevědělo,“ uvedl.

Majitel domu nález prodal sběrateli. S jeho rozsáhlou sbírkou pak mince odešly do Vídně a po smrti vlastníka se dostaly do dražeb v aukční síni Dorotheum. Ty probíhaly v padesátých letech, kdy železná opona znemožňovala československým muzejníkům i sběratelům cestu za takovou příležitostí. Soubor se postupně rozptýlil. Pro Chvojku tak šlo i o připomínku toho, jak snadno může významný nález ztratit svou celistvost.

Středověké ústřední topení

V Táboře zase k pokladu přivedla pracovníky nenápadná situace ve sklepě. Když odklidili prkna, objevila se dvě kulatá ústí. Jeden z mužů jejich podobu okomentoval slovy, která Chvojka při přednášce zopakoval: „Pepíku, já jsem našel středověký ústřední topení.“

Ve skutečnosti šlo o hrdla nádob zakopaných v zemi. Sloužily jako schránky, do nichž se peníze snáze ukládaly, než vybíraly. Uvnitř byly zhruba čtyři tisíce mincí, převážně pražských grošů. Chvojka soubor spojil s někdejším majitelem domu Mikulášem Vlaským, členem městské rady, a s požárem v roce 1525. „Víme, komu patřil,“ zdůraznil rozdíl oproti mnoha jiným nálezům, jejichž vlastníci zůstávají neznámí.

Posluchače zajímaly mince i jejich padělatelé

Jedna z posluchaček se zajímala o historickou posloupnost platidel v Čechách. Přišla řeč také na brakteáty, tenké středověké mince. „Brakteáty předpokládám, že v kapse nemáte,“ zaznělo z publika. Jiří Chvojka zažertoval: „Ale můžu vám je půjčit. Jsem kavalír.“

Od historických mincí přešel k ražbě, kterou mohou lidé hledat i v současných peněženkách: ke vzácné variantě desetikoruny z roku 1993. „Pokaždé, když se v nějakém časopise objeví zmínka o vzácné kovové desetikoruně z roku 1993, říkám manželce: Ó běda, to zase bude telefonní ústředna, protože mi budou volat lidi z půlky Čech: Pane, já mám desetikorunu z roku 1993,“ popsal Jiří Chvojka.

Vysvětloval, že samotný letopočet nestačí. Vzácná varianta se od běžné liší drobnými detaily. „Rozdíl je tak nepatrný, to je snad o milimetr. Ta čárka, která je přes tu desítku, je o kousek výš a ta desítka je o půl milimetru menší,“ uvedl. Sám ji podle svých slov nikdy v ruce neměl a cíleně ji nehledá.

Další dotaz mířil k padělání. „Padělání mincí byl asi hrdelný zločin, že?,“ zeptal se posluchač. „Pokud se na to přišlo,“ reagoval Chvojka. Tresty byly mimořádně tvrdé. „Upálení byl trest pro padělatele mincí,“ uvedl. Přísné postihy podle něj pokračovaly i v době papírových peněz. „Až do roku 1850 u nás platil trest smrti za padělání papírových peněz,“ řekl. Připojil příběh tří padělatelů bankocetlí popravených u Prahy v roce 1809, o nichž psal dobový tisk. „Byl mezi nimi také osmdesátiletý stařec a jeho taky pověsili. Chudák dědeček si chtěl asi, jak se říká, přivydělat v důchodu, tak si po domácku maloval peníze,“ vyprávěl.

Poslední okruh otázek spojil mincovnictví přímo s Prachaticemi. Posluchač připomněl Palackého zmínku o penězokazecké dílně v místním kostele za husitských válek. „Jsou z toho nějaké nálezy?“ zajímalo jej. „Správný dotaz,“ odpověděl Chvojka. Vysvětlil, že husité postrádali přístup ke kutnohorskému stříbru, protože Kutnou Horu držel císař Zikmund. Jeho postoj vystihl slovy: „Klidně si mějte Prahu, pro mě je důležitá Kutná Hora, protože to byla hora stříbra.“

Husité podle jeho výkladu získávali měď i z nádobí. „Pánve, hrnce, co bylo měděné, kotle, všechno se pěkně roztavilo a z toho razili penízky jednostranné s českým lvem, které napodobovaly hodnotné haléře z doby Karla a Václava IV.,“ popsal vznik takzvaných flútků. Jejich výrobu v Táboře podle něj dokládají také nálezy mincí a měděných plechů. U Prachatic takové doklady nezmínil.

Z publika zazněla připomínka lidí upálených v prachatickém kostele a vyprávění o zdejší pokroucené mříži. Chvojka připomněl také předchozí násilí prachatických Němců vůči Čechům: „Žižka jim splatil oko za oko, zub za zub. Je to kruté, ale byla to celkově krutá doba.“

Také Prachaticko ukrývalo peníze

Ani Prachaticko nezůstalo bez mincovních nálezů. Chvojka uvedl keltskou zlatou minci z okolí Prachatic, římské mince, denáry i pražské groše. Ve výčtu zazněly mimo jiné Němčice, Smědeč, Vimperk, Chroboly, Husinec, Staré Prachatice i Chelčice, tedy i některá místa na Strakonicku.

Každý soubor vypovídá o jiné době. U Smědče zmínil nádobku s pražskými groši Václava II., tedy s nejstaršími ražbami tohoto typu. Ve Vimperku připomněl soubor 21 zlatých dukátů uherského a benátského původu. V Chrobolech se při demolici po požáru našlo podle jeho přehledu 930 stříbrných mincí. Husinecký nález z roku 1823 zase zůstal zaznamenán bez přesného počtu kusů.

Ani staré zprávy však nemusejí odpovědět na všechno. Když posluchači diskutovali o tom, ke které Zátoni patří jeden ze zmíněných nálezů, Chvojka je odkázal na odborný soupis. „V knihovně si vypůjčte sborník Nálezy mincí v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Tam jsou abecedně řazené,“ poradil. Z publika zaznělo také upozornění na spolupráci místních hledačů s archeologem při nálezech římských mincí.

Poslední slova však nepatřila letopočtům ani počítání ražeb. Chvojka připustil, že peníze jsou důležité, ale odmítl jim přiznat nejvyšší místo v lidském životě. „Podle mého soudu v lidském životě jsou daleko cennější ty věci, které za peníze nepořídíte.“