Je to k nevíře, ale prázdniny jsou pryč. Také máte někdy pocit, že ten čas letí jako bláznivý a rád byste ho zastavil?

Přesně tak! Krásné a milé věci kolem proletí jako expres do neznáma, ty protivné se vlečou k uzoufání, svazují nohy, krátí dech. Už ve škole jsem si užíval milované předměty – kreslení, češtinu, literaturu, dějepis, hudební výchovu, vyučovací hodina se mi zdála neuvěřitelně krátká. Sotva jsem se nadechl, už zvonilo. Zato matika, fyzika, chemie a geometrie se táhly bez konce jako listopad. Umírání za dlouhého dne…

Jak jste trávil prázdniny coby malý kluk? Jen v Hošticích?

Ano, střídavě u obou babiček. Týden jsem byl u babičky nahoře – v horní části vsi. To byla maminčina matka. Pak jsem se s bráškou vyměnil a týden jsem trávil u babičky dole, otcovy matky. Ta bydlela na návsi, tudíž v dolní části vesnice. Dvoje nebo troje prázdniny jsem prožil v pionýrském táboře na Kubově Huti pod Boubínem, kde moje maminka dělala zdravotní sestru. Odmala jsem byl rád v kolektivu, vymýšlel a organizoval nejrůznější hry, prostě už malý rejža.

Dáte k dobru vzpomínky na lumpárny, které jste o prázdninách vyváděli a přiváděli tím dospěláky k šílenství?

Asi vás zklamu. Nebyl jsem žádný raubíř, ale takzvaně rozumné dítě, které si někam zalezlo a četlo nebo si malovalo. To byla a stále je moje vášeň, čtu pořád. Bez knih bych asi umřel. Taky můj první dětský krimi zločin spadá hned do prázdnin po první třídě. Byl jsem s maminkou na táboře a v pionýrské knihovně našel krásnou knížku Českých pohádek Jana Drdy s obrázky Josefa Lady. A četl je stále dokola. Nemohl jsem se s knihou rozloučit, a tak jsem ji ukradl. Když na to doma maminka přišla, byl křik a váda! Babička mě bránila – buď ráda, že si kluk čte. Co čte! zlobila se maminka, ale z knížky, kterou ukrad na táboře. Bóže, to je toho, kvůli ňáký knížce. Měl ji sebrat někdo jinej? klidnila ji babička. V neděli se vyzpovídá panu faráři a hotovo. Pan farář bude mít aspoň radost, že máš hezkej novej hřích. Dojdi si pro sešítek s hříchama – a pak diktovala: Ukradl… ne. Sebral knížku… taky ne. Vzal si knížku pohádek z tábora na Kubovce. Na památku. Tak. A bylo to. Pan farář měl opravdu radost, nařídil mi jen o dva Otčenáše navíc. Druhé prázdniny jsem ukradl Krásu Nesmírnou, soubor ruských pohádek. Dodnes mám obě knihy doma.

Málokdo ví, že v Hošticích u Volyně bývala dříve škola. V jednom dokumentu jste vyprávěl, jak jste těsně před osmou hodinou ranní přelézal taras a zkratkou utíkal na vyučování. Zavzpomínáte na bezstarostná školní léta?

Škola byla naproti našemu domu, přes malou louku. Přeběhl jsem ji, přelezl rozpadlý taras, za kterým jsme měli školní pozemek, kde jsme pěstovali ředkvičky a kedlubny, a byl ve škole. Jen když pršelo, šel jsem po cestě kolem louky, abych si neurousal botky. To bylo o minutu a půl delší. Škola měla dvě místnosti, v té menší u hřiště byly dvě řady lavic pro první a třetí třídu, ve větší do ulice druhá čtvrtá a pátá třída. Milovaná paní učitelka Homolková vždy krásně voněla, byla hezky upravená a nikdy na nás nezvýšila hlas. Byla mojí první velikou láskou. Tou druhou se stala Jana Rybářová, princezna Širín z Krškovy orientální pohádky Legenda o lásce nebo Anička posedlá ze Stříbrného větru. Ať přemýšlím, jak chci, na žádnou školní lumpárnu si nevzpomenu. Pravda, byl jsem velmi živé, o všechno se zajímající dítě. Jen ve druhém pololetí čtvrté třídy jsem inkasoval 27 poznámek za vyrušování. V páté třídě jsem se usnesl, že budu filmovým režisérem – okouzlen francouzským filmem Kněžna de Cleves s Marynou Vladyovou a Jeanem Maraisem. Vzápětí jsem si uvědomil, že tudíž nějakou matiku a fyziku nikdy v životě potřebovat nebudu, a proto jsem je spolu s chemií a geometrií výrazně vypustil ze zřetele. Maminka, chudák, nestačila jezdit do sborovny, doma byl opět křik a váda, ale já si stál za svým, neohroženě jako Mistr Jan Hus, jehož rodný Husinec je od Hoštic přes kopec. Tady ale babičky už nestály na mé straně, neboť viděly ve filmařích komediantský život, čubčinec, jak svorně říkaly. Prej by mi mušely nohy přerazit, kdybych tam šel! Jedna babička chtěla mít ze mě učitele, druhá faráře. Prý mi to moc slušelo coby ministrantovi u oltáře a velebníček by byl ze mě jedna radost! Kdo ví, třeba bych dneska mohl sedět v paláci na Hradčanech místo pana Duky. No co, u nás v Hošticích se narodil pražský arcibiskup Václav Leopold Chlumčanský, velký vlastenec a propagátor českého jazyka (1749 – 1830)! Takže bych byl jeho pokračovatelem. Ale film nakonec zvítězil a jsem tomu moc rád.

Řekl někdy váš učitel něco, čím se řídíte dodnes?

Koukej bejt chytrej, blbejch je dost. Jenže jak tak na to koukám, chytrost sama nestačí. Spíš by měl říct vychytralý, jak zhusta vidím kolem sebe. Tak snad v tom příštím životě, teď už je pozdě.

Střední školu jste absolvoval na Lycée Carnot ve francouzském Dijonu. Jak k tomu mohlo za socialismu dojít? 

Měl jsem to štěstí, že jsem šel na strakonický gympl v roce 1968, kdy se uvolnily poměry, nastalo takzvané Pražské jaro, byla zrušena cenzura, vydávaly se knihy doposud zapovězené, dovážely se západní a americké filmy… A zároveň se znovu otevřely československé sekce ve Francii. Měli jsme jako druhý jazyk francouzštinu, kterou jsem sledoval i v televizi s Irenou Kačírkovou a Mařenkou Drahokoupilovou, a moc se mi líbila. Měl jsem tudíž určitý náskok před spolužáky, čehož si všiml ředitel školy a nabídl mi zúčastnit se konkurzu v Brně. Ten jsem udělal a odjel na tříleté studium do francouzského Dijonu. Zároveň jsme byli posledními studenty, s nástupem normalizace se sekce ve Francii opět zrušily a znovu se otevřely až v roce 1990.

Bylo pro teenagera náročné opustit rodinu a vydat se do neznáma? Jak vás Francouzi přijali?

Při své dobrodružné nátuře jsem to bral jako výlet zvědavého kluka někam daleko. Díky skvělé partě devíti kamarádů, se kterými jsem tam odjel, bylo všechno jaksi lehčí. Pravda, maturovalo se ze všech deseti předmětů, které jsem si mohl vybrat. Vybral jsem si ty, které mě těšily a bavily. A tady se stal první ze dvou mých životních zázraků. Tak dlouho jsem se vyhýbal nenáviděné matematice, až jsem z ní maturoval! A Pánbůh byl doma a napovídal. Díky logaritmické funkci, kterou jsem se naučil jako básničku a suverénně vypálil na tabuli, jsem zkoušejícího učitele přesvědčil o své matematické genialitě a odcházel s výbornou. Dodnes jsem se z toho ještě jaksepatří nevzpamatoval. Prostě zázrak! Tím druhým zázrakem byl řidičák. Ano, mám řidičák, ale nevím kde.

Když jste vystudoval FAMU, začal jste jako asistent režie. Možná někoho překvapí, že jste v této roli asistoval například u natáčení filmu Krakonoš a lyžníci, který má dodnes zvláštní půvab. Příští rok to bude 40 let od jeho natočení. Á propos – lyžoval jste na prkýnkách?

Čtyřicet let! No pane, to je hrozný, jak to letí! Film pro pamětníky. Tři měsíce jsme trpěli ve sněhu a mrazu někde na Benecku, do toho děti, zvířata, prostě děs a běs. A tady jsem se zařekl, že už nikdy zimní film. Proto všechny filmy točím v létě. Ale opět díky skvělé partě, která se na filmu sešla, nakonec natáčení probíhalo v pohodě a klidu. Také co nám zbývalo. Jako dítě jsem lyžoval opravdu na prkýnkách, byly to černé lyže po dědečkovi s vyřezanou špičkou na proříznutí namrzlého sněhu. A bambusové hůlky. Sjížděli jsme stráně nad vsí a bylo nám dobře.

Křtiny s Milošem Kopeckým a Jiřinou Jiráskovou. U této komedie jste asistoval režisérovi Zdeňku Podskalskému. Hvězdné herecké obsazení, to musela být na place švanda, ne?

Byla. Jak s herci, kteří byli vzájemně dlouholetými dobrými přáteli, tak s režisérem Podskalským. Mou láskou byla Laďka Kozderková, úžasná herečka, zpěvačka a hlavně člověk! Prostě anděl na zemi.

Na kontě máte spoustu komedií a pohádek, které se staly legendami navzdory kritice. Chystáte nějakou novou úsměvnou trilogii po vzoru Slunce, seno…, Babovřesky, Kameňák?

Zatím ne. Už nic neplánuju. Co přijde, přijde. Zajímavá nabídka, scénář, příběh, nápad, podle toho se rozhodnu. A taky, jaký producent si co objedná. Někdo chce komedii, někdo pohádku, nebo drámo. Uvidíme.

Je o vás známo, že jste vášnivý konzument knih. Prý čtete i pohádky. Vracíte se ke klasickým nebo zkoušíte číst i ty současné? Stalo se vám, že jste knihu zaklapl, protože se nedala číst?

Knihy jsou mou vášní, čtu skoro všechno. Od literatury faktu po pohádky. Mám jich vedle postele celý štos a vždy si před spaním jednu dvě přečtu. Moderní pohádky moc nemusím, i když ty od Josefa Lady jsem měl rád od dětství. Pak Čapek, Kožík, Kubátová a další.

Letošní léto jste strávil natáčením nové pohádky Zakleté pírko. Nastaly krizové momenty? Prý vás vytáčela žába, v kterou se měnil vodník Lukáš Pavlásek, nechtěla poslouchat vaše pokyny…

Od konce května do půlky června jsme natáčeli novou pohádku, která vstoupí do kin před Vánocemi v multikinech a od 2.ledna ve všech kinech v normální distribuci. Jde o úsměvnou jihočeskou pohádku o odvážné dívce Anince, která se vydá do světa vysvobodit ze zakletí svého milého. Na cestě ji doprovází trochu nešikovný vodník, kterému zachránila život. V příběhu se objeví kůň, kozy, krkavec, sova, kachna, žába, hadi, prostě jedna radost za druhou. Zvířata, děti a sníh = největší nepřátelé filmaře. Jako vždy jsme si s nimi užili své, se všemi. Bez obrovské trpělivosti všech by to ani nešlo. Vysvětlete žábě, že má teď skočit doleva, nebo hadovi, aby se začal plazit, až když se zapne kamera. Aby kachna káchala, sova se ohlédla, kůň pokývl hlavou. Asi budu točit loutkové filmy…

Jak je v Hošticích? Pořád nad návsí shlíží z fasády jelen? Pořád tam jezdí turisté?

Jelen zůstal. Místní akademický malíř ho očistil, protože si nad ním udělaly vlaštovky hnízda. A zvýraznil barvy, roky už opršelé. Vděčné místo k fotografování. Turistů je pořád víc jak dost. Už 35 let, co Slunce, seno, jahody vstoupily do kin. A zájem diváků trvá dodnes. Mnozí přijíždějí opakovaně, procházejí místa, kde se natáčelo, zajdou na hrob Michala Tučného, který si v roce 1978 koupil chalupu po mé tetičce a byl v Hošticích navýsost spokojený a šťastný. Když byla ještě paní Švecová alias Keliška naživu, ráda provázela turisty po vsi a ti byli z ní úplně na větvi, protože byla přesně tou, kterou znali z filmů. Ze všech koutů světa jí posílali stovky fotografií, které si s ní udělali.

Někteří prý vám mají za zlé, že jste vesničku tak zpopularizoval, že tu není klid. Řekli vám to do očí?

Vždycky se najde nějaký brblal, ale většinou byli místní rádi, že se „jejich“ film lidem líbí a váží takové dálky jen proto, aby na vlastní oči viděli, kde se natáčel.

Popřejete něco hezkého čtenářům na sklonku léta a na prahu podzimu?

Klid v duši, radost z každého dne, do kterého se probudíme, umět se pořád na něco těšit, nezapomínat se radovat i z maličkostí kolem sebe. Mít pár opravdu dobrých přátel a nelámat si zbytečně hlavu něčím, na co stejně nestačíme. Míša Kuklová říká – hezky žít a mít radost ze života. Svatá pravda, velebnosti…